Takoví jsme byli

Redforda jsem nikdy nemusel - nejspíš nemám rád blonďatý chlapy. Vždycky mi připadal jako takovej ten nudnej hezoun, ze kterýho sou ženský podělaný bůhví proč. Něco jako Hugh Grant. Barbaru naopak rád mám, ale tady ne. Shrnuto: on je nudný suchar, ona hysterická levicivá píča. Film se celkově táhne jak smrad, nic zajímavého se neděje a řeči o americkosovětské politice to zrovna nezlepšují. Od přesunu do Holiwůdu měl film přestal úplně zajímat. Sorry. (03.06.2020)

Mdlý romantický příběh na pozadí nevlídného a složitého historického období. Po dobu sledování mi přišlo, jakoby by bylo prvořadé nastínění oné doby, nežli ústřední pár, ke kterému jsem nepronikl. Naprosto nesympatické jakékoliv postavy. Redford jako ze sochy vytesaný bloňdák, dobrý student, zdařilý spisovatel a skvělý atlet. Zapálená Streisand bez humoru, které jako jediné šlo trochu porozumět. Vše zachraňuje závěrečná, na emoce nejzdařilejší scéna, která mě zcala zasáhla. (07.12.2013)

You never give up, do you? / Only when I'm absolutely forced to. But I'm a very good loser...  Takoví jsme byli, vzácný případ nečekaných účinků filmařské alchymie. Dva nic moc herci (především Streisandová svou Katie často překračuje hranici zapáleného aktivismu a odpudivé hysterie), podmanivě zvláštní zpěvačka, fešák a autor hudby k Woodyho Banánům vykouzlí romanticky inteligentní a zároveň devastační romanci, která funguje nikoliv v univerzu romantického solipsismu à deux, nýbrž v souřadnicích dějinných událostí - zkrátka neuráží hloupostí. Příběh vztahu levicové intelektuálky a hříšně nadaného fešáka cílí opakovaně přesně do černého a spíš než trochu upachtěnou Katie tak reprezentuje Hubbella, geniálního fešáka, kterému jde všechno až moc snadno. Kdybyste snad chtěli tváří v tvář Pollackově filmu zůstat cool a neplakat jako židovská adolescentka, ztýraná osudovou láskou k okouzlujícímu gójovi (která neváhá sáhnout k čemusi na způsob znásilnění), opečovávaný cynismus pohoří na ústředním Hamlischově oplodňováku, jehož hyper-potenci neruší ani bezskrupulózní zneužití ve sprchové scéně s Frankem Drebinem. (26.01.2023)

Byť to může znít jako to nejotřepanější klišé - líbí se mi, že Sydney nestojí ani vpravo, ani vlevo, ale zásadně na straně lásky. A ta, jak známo, hory přenáší. S ideovým konfliktem zamilovaného páru si však ne a ne poradit… Po celou stopáž jsem ty polibky a obětí prokládané uniformami, demonstracemi a honem na čarodějnice nějak nedával, až v samotném závěru jsem pochopil, že pan Pollack tímhle snímkem v podstatě velmi životně definoval jakýsi kvazi-subžánr „politické lovestory“. Zkrátka takové to domácí zamilované krasosmutnění, jen si k němu přimyslete Leninův portrét a trochu toho mccarthismu. Snad nejlépe však tenhle film vystihuje jeden jediný přívlastek – lidský. (12.09.2012)

Takové mrhání skvělými herci, skvělou režií a kamerou by mělo být trestné. "The Way We Were" je skvostně natočený film na hliněných nohách jednoho z nejhorších scénářů, jaké jsem kdy viděl - a to i v retardované kategorii romantických dramat (!). Dialogy místy připomínají ságu "Soumrak", mnoho scén je bezúčelných, nic nevysvětluje, nikam neposouvá děj, nejitří emoce. Příšerné jsou taky ústřední postavy - idealizovaný árijský übermensch, spanilý atlet-literát a děvkař versus uječená, vztahovačná a citově nevyrovnaná komunistická aktivistka. Nechápu, jak tahle kombinace mohla fungovat v 70tých letech, ale vím, že dnes je už těžce mimo mísu. Naprostá ztráta času. (10.03.2013)