Poslední tango v Paříži

To jsem ani netušil, že kdysi se točilo porno pro intelektuály a hrál v tom dokonce Marlon Brando. Abych pravdu řek, tak to už mě snad víc bavilo i to porno se Stallonem. Věřim tomu, že v roce 1972 to asi bylo šokující, kontroverzní a provokativní, ale já to viděl o 40 let později a přišlo mi to akorát nudný. Měl jsem pocit, že už ten film trvá snad celou věčnost, ale zjistil jsem, že od začátku uběhla teprve hodina. Při představě, že bych měl u toho sedět další hodinu, jsem to radši vzdal. (30.07.2012)

Poslední tango v Paříži patří mezi oblíbené polarizační filmy, po kterých se vždycky ukáže, jestli z vás bude mladý cinefil nebo ne. Takže dokud vám nebylo dvacet, jen se dívejte, přidejte si Saló a Zrůdy a budete mít pocit revolučně rebelujícího intelektuála. Pak vám sice dojde, že stejný příběh se opakuje každou generaci, ale nevadí. Podstatné je, že máslo není dostatečně kvalitní lubrikant. (09.11.2014)

Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat… (13.01.2018)

Skazené, odvážne a stojace na hereckom výkone Marlona Branda. Korenistý príbeh vytvára zváštna dvojica (kde on je starý -zvrátený, ona mladá-"nevinná"), väčšina deja sa odohráva len medzi štyrmi stenami bytu, kde sa spolu stretávajú bez toho, aby poznali svoje mená a identitu. Aj keď je vzťah plný vášne a kontroverzity, vzájomne sa dopĺňajú, čo pôsobí veľmi šteklivo. Záverečná scéna je však východiskom pre obe stratené duše. (31.10.2006)

Kdybych žil v době vzniku film, víc než téma by mě pobouřil špatně natočený film. Vlastně blbě napsaný scénář, ale Bertolucci to odnese stejně. Tango staví na provokativních scénách dvou neznámých lidí scházejících se na neutrální půdě. Tento námět má obrovský potenciál, ale Bernardovi se „podařilo“ vytěžit pouhé minimum. Když se snaží svým odporně plochým postavám vtisknout duši nějakými rádoby zajímavými rozhovory, a nahlédnout tak do jejich minulosti, vysvětlit motivace a nečinit z nich jen tvory toužící ukojit své živočišné pudy, na povrch vyplave jedna skutečnost – Bertolucci je špatný scénárista, dialogy jsou prázdné, chybí cit pro gradaci (v důsledku to znamená, že se houpáme na té nejspodnější vlně „napětí“) a nějakou atmosféru aby divák lupou hledal. Brando hraje s přehledem, Maria Schneider má oku lahodící postavu a její filmový přítel je líbeznou karikaturou na všechny ambiciózní umělce. Nejzajímavější jsou situace, kdy jsou Paul s Jeanne spolu a rázně si užívají izolovaného života. Jenže těch je na celý film až k pláči málo. Jedinou scénou, která mě zaujala, byl poslední záběr Brandových očí, ale abych na ně musel čekat 2 hodiny, to ode mě nikdo nemůže chtít. (05.05.2006)