Homo Faber

Slabší román Maxe Frische (alespoň ve srovnání se "Stillerem" nebo "Gantenbeinem"). Konstrukce románu i filmu je příliš svěřepá a neohebná. I když veškerá Frischova díla se obepínají, jako vistárie (levotočivě), kolem vykonstruované fatality, zde je to příliš úporné. Homo faber, čili člověk pracovitý, je tak technologicky orientován, že se mu muselo stát právě tohle a nic jiného. Pozn.: Co se zde stalo za dvě hodiny, dovedl Leroy Carr vyjádřit v pár vteřinách (písnička Careless Love zazní při závěrečných titulcích - Schlöndorff to měl v hlavě dobře srovnané): Love, oh love, oh careless love /You've fly through my head like wine /You've wrecked the life of a many poor girl/ And you nearly spoiled this life of mine (Lásko, ach lehkomyslná lásko/ proudíš mou hlavou jak víno/ zkazilas život mnohé ubožačce/ a málem ho zničila i mně) - ale to je blues, žádná filmová dramo-romantika. (10.11.2015)

Film jsem viděla hned po jeho dotočení a od té doby několikrát znovu. Překvapivě vždy stejná reakce - hutné, suché a dobře zpracované klišé, krásně vystavěné na kontrastu Sama Sheparda a Julie Delphy, kteří jsou zde skvělou volbou hlavních postav. Téma by co do zpracování scénáře téměř rovnou obstálo jako tragédie i na divadle. Tedy až na někdy až naturalistické záběry, kdy kamera umocňuje pocit horka, stresu, beznaděje apod. (28.06.2019)

Závěr filmu je poněkud zjednodušen (oproti knize). Je ale určitě dobré tento film vidět. Už proto, že tematizuje to, co většinou není za literárním, ale ani filmovým dílem vidět - totiž způsob, jakým je pojata dějovost. Z logického hlediska je výstavba děje nějakého díla vždy předurčená - autor děj vymýšlí, či jej dosazuje z několika možných variant. Homo Faber naznačuje, že toto u lidského života neplatí. Sled absolutních náhod, který Němci označují slovem "Zufallskette", se z větší perspektivy začíná jevit jako záměrný. To samozřejmě vyvolává otázky po původci záměru a tak podobně. Paradoxnost Homo Fabera a podobných děl je v tom, že i když je sám stvořen, a tedy pečlivě zkonstruován, vypovídá o tom, že my naše kroky neřídíme. Otázkou pak je, na základě čeho přikládáme jevu, jejž nazýváme "osud", možnost existence... že by srovnáním s vlastní zkušeností? (05.10.2008)

No fuj distributore! Popisy k filmům si už z principu nečtu, ale přečíst si tohle, asi bych vůbec už neměl chuť se na film dívat. Jinak takřka nemám co vytknout, škoda jen té neuvěřitelnosti těch všech náhod, to bylo i na mě, filmového snílka, příliš. Takové věci se v normálním životě zkrátka nedějí, ostatně i způsob seznámení Sabeth s Faberem je dost bizarní. (14.04.2013)

Co se zdá být středobodem Walterova vesmíru? Kolem čeho se vždy nakonec točí finální moment jeho rozhodnutí? Rozhodnutí odjet do Paříže na lodi, najít svého přítele v džungli, opustit předčasně pařížskou konferenci? Jsou to ženy. Jediný element ve Walterově životě, který doposud nedokázal spoutat. Tato snaha sahá dost možná ještě před první filmem vyobrazenou zkušenost s nevypočitatelností života. Mohlo by se zdát, že teprve první neočekávané dítě z Waltera udělalo to, čím je, nebo alespoň on si to tak možná myslí. Snad v něm ale tento postoj k životu byl vždy. To přesvědčení, které se nejlépe odráží v jeho zaměstnání. Tedy, že svět kolem nás lze dokonale poznat, ovládnout, všechny věci pojmenovat a setřídit. Odpor k tomu, co nelze předem vypočítat a odhadnout. Na druhou stranu ale, vně oblasti jeho (pracovního) zájmu, která se týká výhradě neživého světa, Walter odmítá uznat existenci absolutních pravd. Walter se snažil i na zbylý svět aplikovat premisu, že nic nemá hodnotu (dobré/špatné) samo o sobě, ale že jí těmto věcem přisuzuje jednání lidí. Myslí si, že je strůjcem svého vlastního osudu, že se nemůže mýlit v tom, co činí. Jenže tak to nefunguje - ve světě, kde jakýsi vyšší princip existuje, každého jeho vlastní osud nakonec dostihne. Jenže Walter tak docela na to, že by byl strůjcem vlastního osudu, nevěří. Nevěří totiž v nahodilost, že více náhodných událostí za sebou jsou pouhou shodou okolností a že nesměřují k něčemu vyššímu. Jak si tuto jeho zásadní protimluvu vyložit? Je totiž rozdíl mezi tím, čemu chceme věřit a mezi tím, jak jisté věci prostě cítíme. Rozpor mezi rozumem a srdcem. Přeci jen jsme lidé a své vnímání světa mnohdy přizpůsobujeme vlastním potřebám, omlouvajíce tak své chování sami před sebou. Nakonec se jednalo o setkání dvou zcela odlišných lidí, kteří personifikovali odlišné pohledy na svět. Na jedné straně snaha o uchopení světového okolí seshora, o poznání nejdříve obecně platných skutečností, na straně druhé pohled na život ze spodu – tedy snaha o pochopení toho, co se odehrává na těch nejnižších úrovních a od toho se pak odvíjí toto porozumění. Přijde mi, že Walter se především za ten realistický pohled na svět schovával. Vyvrcholení všech těch nakupených událostí jej pak muselo konečně zlomit... (26.03.2012)