Vlastně se nic nestalo

Poslední film Evalda Schorma je plný nepochopení, arogance, hysterie a strachu. Dramatický příběh matky a dcery, tím spíš, je-li ztvárněn víceméně v autentickém pojetí Jany Brejchové a Terezy Brodské, včetně výchozí situace, která nabízí poměrně slušný základ pro pozdější vývoj událostí, vypovídá v až bolestně intimní rovině o vztazích deformovaných složitými mezigeneračními rozdíly, o pocitech obou žen, o jejich vzájemné lásce i nenávisti, o nenaplněných milostných vztazích dcery, která touží uniknout ze všední každodennosti. Film je v mnoha ohledech nevyrovnaný, takřka bezprizorní, některé motivy (jako např. vstupní monology Brejchové na kameru) mají spíše dekorativní charakter, jsou zbytečné a pro diváka matoucí – bezesporu se na to všem podepsala únava i skepse, s níž Schorm zápasil v podstatě od okamžiku, kdy mu byla znemožňována či výrazně omezována umělecká činnost. Předčasným skonem byl ukončen nejen život tohoto laskavého a citlivého člověka, ale i šance na znovuvzkříšení Schormova mimořádného talentu, jakým udivoval v šedesátých letech nejen na filmovém plátně, ale později, během normalizace, i na jevišti pražského Divadla Na zábradlí. (07.03.2020)

"Ty jsi jí před pár lety ublížila a do teďka z toho děláš tragédii." Kačer je tady velmi civilní. Mně se to jeho herectví tady líbilo. Daleko větší problém jsem měla s Brejchovou a Brodskou. Stejně jako u Citlivých míst. Jak kdyby obě byly v křeči. Nevím. Tři hvězdy hlavně za vedlejší postavy (Vašut, Langmajer a Potměšil). (03.02.2016)

Dávám za dvě: nesnesitelné obrazové zpracování vnitřních monologů Brejchové; Kačer s nabarvenými vlasy (nebo vousy?); Brodská i přes své hnědočerné oči překvapivě v mládí přitažlivá; mnou nepochopená scéna v nemocnici, odkud se vrací Brodská domů v postpubertě, ačkoli ji matka opařila v dětství a hospitalizace měla trvat jen pár měsíců; a v neposlední řadě Vašut, který k mému překvapení prokázal, že se v jeho životě vyskytovala i období, kdy dal ránu bez Prostenalu. Neuvěřitelné. (09.02.2013)

Scénáristicky velmi silné a nosné téma. Monology Blanky (matky), které vstupovaly nahodile do děje, jsem zpočátku vnímala jako rušivé, ale později jsem je přijala jako jakousi připomínku experimentální nové vlny. Následně se pro mě staly silnou vodící linkou příběhu a nutily mě se zamýšlet nad existenciálními otázkami. Jako, kdyby dekonstruovaly nejen vizuálně, ale i obsahově celou výstavbu filmu. Domnívám se, že to, jak násilným způsobem byly do děje vkládány, mělo svůj význam. Schormovi tedy nejspíš šlo o zobrazení toho, jak na matku pohlíží svět a o obraz toho, jak nahlíží matka sama na sebe a na svět. Právě díky tomu tak vytvořil dva odlišné pohledy. Bavila mě i banalita situací, nejednoznačnost a směšnost některých scén, za kterými se však skrývali úplně normální cítící, křehcí a chybující lidé. Osamělost a bezradnost matky byla naprosto frustrující – o to víc byla úžasná scéna, kdy ji vyvedl kolega na střechu, kde měla možnost podívat se na věci z nadhledu, kde nejspíš poprvé řekla nahlas, proč se donekonečna obviňuje a co prožívala, když se „to“ tehdy stalo. Perfektně byla zachycena i její retraumatizace. A to, co je zde popisováno jako hysterické, mi přišlo neskutečně pravdivé vyjádření vnitřního žalu a bezvýchodnosti. Byla to odpověď zoufalého člověka na zdánlivě normální svět. Odpověď člověka, který si už nechce nasazovat dál masku a který chce zase cítit, protože si to kdysi zakázal. I přesto, že mnohdy vázly herecký výkony, pro mě to byl intenzivní snímek o odvaze a síle lidského ducha postavit se vnitřním démonům. O složitosti vztahu matka a dcera ve filmu x matka a dcera v civilu netřeba se vyjadřovat. (18.01.2020)

Karla rodí. Co mám dělat? Ukliďte sklep! 1) Film na mě působí, jakoby se tvůrci prostě zastavili u okna, pohlédli ven a chvíli setrvali v pozorování ulice a každodeního lidského hemžení. Absenci nosného příběhu nahrazuje vnímavost ke každodennímu životu pozdně socialistické Prahy. Květa je na školení, vrátí se za 14 dní. 2) Vztah hysterické matky (48letá věrohodná Jana Brejchová) a její dcery, která je na matku alergická (20letá Tereza Brodská) je podán lidsky přístupně, vnímavě a s porozuměním. 3) Ve vedlejších postavách to moc slušelo 22letému Janu Potměšilovi (syn), 28letému Marku Vašutovi (horolezec) a 22letému Jiřímu Langmajerovi (nápadník). (20.03.2014)