Chodba šoků

Jeden moment skrývá obojí – šílenství i triumf rozumu – a ničí klišé, dle něhož génia a šílence dělí jen nekonečně malá vzdálenost: naopak, jediný okamžik komprimující jasnost i zmatení, barevný obraz i ataku černobílého bláznovství nás dovádí k rozuzlení, k výhře, k zisku – za cenu ztráty. Hrdina prochází branou směrem k vítězství, ale tento vítězný oblouk stojí na dvou pilířích… okamžik vítězství je okamžikem hrdinovi prohry. Každý vždy dosáhneme svého cíle, a k němu vede jedna jediná cesta. Něco podobného zažil Bogart v Rayově „In a Lonely Place“, zde však dalo hrdinovo jednání tomuto hrdinovi za pravdu i jej zničilo sice v jednom okamžiku, ale splynutí to bylo pouze časové a kontingentní – Fuller je na vyšší rovině; ukazuje, že vítězné gesto svým samotným pohybem vede k prohře. A naopak. Je škoda, že „Shock Corridor“ i jejich cinéma-direct realistický protějšek „Titicut Follies“ stojí ve stínu v lecčems podobném, ovšem mnohem méně subverzivním, byť se to na první pohled nemusí jevit, „Přeletu nad kukaččím hnízdem“ (není náhodou, že to jíž bylo samozřejmě natočené celé v „barvě“…). (05.03.2020)

MFF KV 2011. Mé první setkání s panem režisérem Samuelem Fullerem v rámci jeho pocty na letošním karlovarském festivalu. Novinář se nechá dobrovolně zavřít do psychiatrické léčebny, aby vyřešil vraždu, i přes úpěnlivé prosby své krásné přítelkyně, aby to nedělal, že si tu zahrává s nebezpečnými silami. Novinář Johnny, tvrďák, nad tím jen mávne rukou, protože přece ví, co dělá. Opravdu? Zajímavý snímek z prostředí psychiatrické léčebny. Vtipný i závažný zároveň. Někteří blázni si mě získali - nejvíc asi tlustý spolubydlící, neustále zpívající árie či maník žijící v dobách občanské války, probíhající samozřejmě pouze v jeho hlavě. Některé pasáže mě ale připadaly zbytečně dlouhé a tolik mě neoslovily (například ta řešící otázky rasismu). Film se mi líbil, i když škoda, že se jeho jiskra postupem času trochu vytratila, přesto hodnotím mírně nad průměr. (06.07.2011)

Vůbec se nedivím, že Fuller byl oblíbeným režisérem Godardovým, blázinec jako panoptikum amerického veřejného života (jižanský rasismus, mccarthismus, protestantské puritánství) předvedený až groteskně (přesto postavy bláznů zahrané podle Stanislavského metody) má podobnou strukturu jako Weekend, i když rámec Fullerova filmu vychází z americké publicistiky, nikoliv intelektuální literatury. (11.07.2011)

» Kto zabil Sloana v kuchyni ? « 『 No a na túto zapeklitú otázku bude chcieť nájsť odpoveď húževnatý novinár, túžiaci po slávnej a prestížnej Pulitzerovej cene 』Jeho meno je Johnny Barrett, má krásnu frajerku - striptérku Cathy, a necháva sa dobrovoľne zavrieť do blázinca, pretože zinscenujú „incest,” že “brat miluje sestru” ... _ Tu by sa mal inak dopátrať toho, ako sa veci vlastne majú, ale na margo celej tej idey, extrémne riskuje svoje zdravie, čiže celkový duševný stav, že by sa mohol kľudne stať naozajstným p-a-c-i-e-n-t-o-m, teda bláznom ! ? Na malý moment sa ocitne na vedľajšom oddelenom oddelení s narúživými nymfomankami, ale to ešte nie je nič v porovnaní, na čo sa môže v blízkej budúcnosti veľmo tešiť, sarkazmus ? _ Samo za vynikajúceho prispenia d.p. Stanka Corteza, nakrútili s hercom v hlavnej úlohe, Peťom Breckom, excelentný, znepokojivý film, ktorého atmosféra by sa mohla doslova krájať na marné kúsky, a ani to by nemuselo v konečnom dôsledku pomôcť ! Je vôbec nebezpečné predstierať určitý stav jedinca, ktorý sa chce niečoho dopátrať, lebo je viac, než pravdepodobné, že by sa mu to mohlo vypomstiť, keď nebude už žiadnej cesty späť ! Tento film sa dosť podobá napríklad na snímky : z nedávnej doby - Prekliaty ostrov s Leonardom DiCapriom, alebo i taký Prelet nad kukučím hniezdom s Jackom Nicholsonom, má nejaké ponášajúce črty. Páčila sa mi Constance, ktorá ma vzrušujúco priťahovala svojim tanečným sexeappealom, ale na druhej strane sa strašne trápila tým, čo bude s Johnnym ďalej ? A nebolo to nič extra povznášajúce, i keď rozlúskol veľkú hádanku... (27.01.2019)

Nadčasové podobenstvo zakomponované do reálnej príbehovej kostry. Muž hľadá skrytú pravdu o svete, tu zhmotnenej do prípadu neobjasnenej vraždy. Dopracovanie sa investigatívca k záveru je spracované znepokojivou, divokou a zároveň svojrázne humornou formou. Oko a ucho diváka vytrháva z pokojného sledovania práce reportéra v utajení striedanie rôzne spracovaných expresívnych obrazov "syndrómov doby". Občianske nepokoje, infantilizmus, operné árie na upokojenie rozháranej duše a vnucovanie sa. Nejde o reálny obrázok psychiatrickej liečebne. Fuller servíruje súbor spoločenských tráum, ktoré spätne pôsobia aj na nezúčastneného jedinca, sledujúceho iné ciele. Nakoniec v tomto svete rušivých obrazov beznádejne uviazne. Otázne je, či vplyvom podobne expresívne podávaného spravodajstva masmédiami sa spoločnosť postupne už dávno netransformovala na množinu prevažne katatonických schizofrenikov, automaticky opakujúc jednotvárne monotónne pracovné úkony, popri sústavne znižovanej voľnočasovej aktivite, sprevádzanej však občasným prevzatím ceny za nejaký výkon a záchvatmi bezcieľnej zúrivosti. (11.09.2013)