Blade Runner

Říkala jsem si: "Nepouštěj si to. Zítra brzo vstáváš. Slyšíš, jak tě ta škola volá? Musíš se vyspat. Je devět, pokud dáš play, počítač vypneš až v jedenáct. To bude teda plnohodnotný spánek! Tak buď poslušná holčička a vypni to." Odvětila jsem svému schizofrennímu já: "Dobře," a dala jsem play. Často, když si jdu lehnout s hlavou plnou otázek, ráno se probouzím odpočatá. Čím to je? Zítra - a vím to jistojistě - budu odpočatá. Neboť mi bylo do hlavy nasazeno pár brouků. Se zavřenýma očima budu ležet v posteli a přemítat nad tím, jak podivuhodný svět jsem navštívila. Ptám se sama sebe: "Jejich svět byl takový umělý, až to vypadalo, že jediný živý tvor na planetě byl člověk. Co potom takovému člověku zbylo?" A mé druhé já bodře odpoví: "Pocity. Emoce." Pak si přejedu prsty po spáncích. "Možná proto chtěli replikanty zabít. Že i to poslední opravdové, co měli, si přivlastnily organokovové sloučeniny, když to řeknu takhle." S myšlenkou na ten tmavý a upršený svět usnu. Zvláštní. Stále nechápu, co mě nutí, dát filmu 4*. Jsem zmatená - nic necítím. Jenom neurony přenášejí impulsy. Možná proto, že mi Blade Runner daroval inspiraci. Mám námět o čem snít, přemýšlet i psát (a že to dělám setsakramentsky ráda!). Přesto; bylo to tak ponuré... (09.11.2008)

Po právu je tento kousek Ridleyho Scotta jedním ze základních kamenů sci-fi žánru. Už dlouho jsem neviděla film s TAKOVOU atmosférou... *I've seen things you people wouldn't believe. Attack ships on fire off the shoulder of Orion. I watched C-beams glitter in the dark near the Tannhauser gate. All those moments will be lost in time...like tears in rain..Time to die.* (19.07.2008)

Jedna z nejneutěšenějších vizí budoucnosti, a přitom se nekoná žádný zánik civilizace, žádná epidemie, nic takového. A lidé mimo hlavní zápletku si možná ve světě Blade Runnera žijí taky celkem spokojeně...tak proč ten depresivní pocit? Je to především naprosto dokonalou atmosférou odvrácené stránky svým způsobem asimovského světa, kterou Ridley Scott načrtnul způsobem tak nehorázně megalomanským, že ve své době zkrátka neměl obdoby. Ale těžko říct jak by Blade Runner uspěl bez Vangelisova úchvatného OST... Překvapivě nejvíc na mě zapůsobil Edward James Olmos. Nehoráznost, že? Ale je to tak... Absolutně jsem nevěděl, co mám od Blade Runnera čekat...nebylo to lehké pokoukání, ale byl to silný zážitek. Duch P. K. Dicka, Williama Gibsona a jim podobných je tu. Pro někoho navždy, pro někoho nikdy. Nic mezi tím. 90% (01.06.2005)

Scottův Blade Runner je téměř nevyčerpatelná zásobnice geniálních nápadů, celý film působí jako výsledek nepochopitelně šťastné souhry několika kladných faktorů, kdy se sešel dobrý režisér s dobrým hercem, přetvořili námět výtečného spisovatele P. K. Dicka a vše bylo doplněno mým nejoblíbenějším soundtrackem z pera Vangelise. Taková kombinace se podaří jednou za desetiletí. (07.08.2010)

Rydley Scott je režisér, který mě svým pojetím něčím vzácně míjí snad ve všech svých filmech, přestože je mohu označit jako dobré. Nejinak tomu je i u Blade Runnera. Vzhledem k tomu, co jsem si vytrpěl u "Gladiátora", myslím, že ani velké plátno by filmu nepomohlo (viděl jsem i director's cut). Možná mi chyběla šíře záběru, možná mohl režisér některé scény nechat více doznít nebo jinak kombinovat, možná měl chytit pevněji myšlenku, nevím. Možná si prostě jen nerozumíme. (19.09.2005)