Terče

Roger Corman finančně zaštítil Bogdanovichův debut s tím, že v něm musí najít místo pro nepoužitý materiál z hororu The Terror (1963) a zároveň zaangažovat Borise Karloffa, který Cormanovi dlužil dva natáčecí dny. Důkazem ojedinělosti skloubení obojího budiž mimo jiné Karloffovo odmítnutí peněz za natáčecí dobu přesahující ony zaplacené dva dny. Terče sice mohou budit dojem dvou filmů v jednom, závěrečné střetnutí hrůzy fiktivní a reálné (nejenom perspektivou psychopatického snipera) by ale bez předchozích minut tak perfektně fungovat nemohlo. Ač místy připomíná béčkový horor (Cormanův vliv je poznat), výběrem tématu a formální, takřka hitchcockovskou precizností zapadá mezi filmy nastupujícího Nového Hollywoodu (jehož nástup jakoby film zároveň reflektoval). Námět Terčů se ke smůle tvůrců zčásti přeměnil v realitu, neboť jeho uvedení následovalo krátce po atentátech na Martina Luthera Kinga a Bobbyho Kennedyho. V době svého vzniku nebyl snímek pro přílišnou nekompromisnost plně doceněn. Dnes jde o nadžánrový klenot stejně jako o nejdůstojnější možné rozloučení Borise Karloffa (který film obohacuje nečekaným cynickým humorem). 85% (07.08.2009)

Příběh vzniku filmu Targets je stejně jako film velmi zajímavý. Režisér Peter Bogdanovich v roce 1966 psal pro velký americký magazín, díky čemuž ho Roger Corman zároveň považoval za autora schopného pracovat na scénáři a přizval ho jako naprostého nováčka na výpomoc u filmu Divocí andělé, který tenkrát natáčel. Bogdanovich se velmi osvědčil a Corman mu nabídl, že mu na dva dny "půjčí" hvězdu hororových filmů '30 let Borise Karloffa, který mu je dlužil z natáčení, které skončilo dřív - musí ovšem vymyslet scénář, v kterém by nebylo moc poznat, že se Karloff natáčení prakticky nezúčastnil a přesto bude hrát hlavní roli. Jako bonus přidal 20 minut záběrů ze svého gotického hororu(!) Terror, v kterém Karloff hrál. Bogdanovich po úporné snaze něco vymyslet v žertu manželce - spoluscénáristce - nadhodil, že Karloff si zahraje sám sebe a film začne v promítacím studiu, kde zkritizuje Cormana za příšerný film Terror a následně se rozhodne odejít do důchodu. Mladý režisér (sám Bogdanovich) se ho poté pokouší přemluvit k poslednímu výstupu v jeho filmu, který by ho konečně proslavil a zestárlou ikonu monster hororů povýšil před důchodem na seriózního herce. To by samo o sobě na 90ti minutový film nestačilo a tak spolu s tímto dějem je proplétán příběh tehdy i dnes stále aktuálního téma člověka, kterému přeskočí a poté vytáhne pušku a zastřelí koho potká. Oba absolutně nesouvisející příběhy se protnou až ve finále, čímž vytvoří až nečekaně uspokojivý konec. Obě části filmu jsou rozdílně laděny - Karloffova linka připomíná hořké komediální drama a odstřelovačova je pak psychologický triller, který dokáže být místy skutečný horor. Dlouhé sekvence přípravy místa na nádrži u dálnice, odkud se chystá střílet po jedoucích autech je i díky absenci hudby dechberoucí a od obrazovky asi sotva dokážete odtrhnout oči. S Hitchcockem si v tomto Bogdanovich rozhodně nic nezadá. Ač Targets není dokonalý film a (mému) vrcholu tehdejší US kinematografie Rosemary má děťátko se nevyrovná (ale jen těsně), tak dokonalá kamera spolu s pastelovým laděním a typicky šedesátkově nepřirozeným obrazem a zajímavým/neotřelím scénářem vytváří něco, co mě po dlouhé době zase opravdu dokázalo zaujmout. U nás témeř neznámá klasika... bohužel. (25.08.2008)

Vyšinutý mladík sebere pušku, zabije nejdřív všechny lidi ve svém domě, pak nakoupí několik dalších pušek i pistolí, střílí na všechna jedoucí auta (a lidi v nich) na dálnici, pak zase uteče, změní místo a následně střílí na všechny lidi na promítací akci. Jako sorry, ale k čemu takový film? Nepočítaje ten nudný sebestředný pseudoart Xaviera Dolana, už dávno jsem během sledování žádného filmu neměl takové mrákoty, jako právě u Terčů a vychvalovaný nezávislý styl to zachránit nemohl, když to po většinu času nemá co nabídnout, než jen bezcílné sledování počínání náhodného psychopatického zabijáka. Jo, ještě do toho Bogdanovich vsunul linku kolem stárnoucí hororové hvězdy a přípravy žánrového filmu, aby se to celé mohlo tvářit dostatečně artově, ba rovnou cinefilně a mladý režisér mohl v roli samého sebe v době největšího filmového vzestupu vykládat divákům intelektuální moudra o kinematografii o tom, že „všechny dobré filmy už jsou stejně natočené...“ Ani spočátku mě Terče moc nechytily a když Bogdanovich v jedném dialogu zmiňoval, jak nás bratří Marxové rozesmívají a Greta Garbo rozplákává, a vzpomněl jsem si, jak mě zrovna Garbo rozesmála v Ninočce a jak jsem u sledování těch Marxů v Kachní polévce měl ze zoufalství mnohem blíž právě k pláči, než smíchu, začal jsem tušit, že se s Bogdanovichem tady asi mineme, ale že to dospěje až do takového extrému... to jsem tedy nepředpokládal. Jedna hvězdička za možnost nahlédnutí do promítací kabíny v roce 1968 a zároveň povedenou automobilovou honičku v reálných ulicích (US premiéra 2 měsíce před Bullitovým případem). [25%] (15.03.2022)

Peter Bogdanovich bol vo svojom debute až príliš zviazaný Cormanovým vplyvom, takže navzdory niektorým slušným scénam, nedokázal zo svojho filmu vyťažiť viacej. Samotný film by zapadol prachom nebyť angažovania Borisa Karloffa a zakomponovaním Cormanových nepoužitých scén z The Terror - u. Ale vďaka za to, lebo Karloffove hlášky a v podstate všetky jeho scény nemajú chybu. (24.12.2013)

Již na samém začátku své producentské dráhy Roger Corman odhalil praktické výhody najímání nadšených začátečníků, kteří budou radši ochotni pracovat za málo peněz, než aby marně s nabídkami obcházeli velká studia. Tato praxe se mu osvědčila především během šedesátých a sedmdesátých let, kdy zaměstnával čerstvé absolventy nedávno ustanovených amerických filmových škol či erudované filmové nadšence. Jedním z nich byl také filmový kritik Peter Bogdanovich, který se z New Yorku přesunul do Los Angeles s plánem se prosadit u filmu po vzoru francouzských novovlnných tvůrců. S Cormanem se seznámil na jedné filmové projekci a záhy se zapojil do natáčení jeho přelomového motorkářského filmu Divocí andělé (The Wild Angels, 1966) coby výpomocný scenárista, asistent režie a režisér druhého štábu. Následně dostal od Cormana legendární nabídku na režii celovečerního filmu, která měla jen jeden malý háček. Cormanovi totiž na základě starší smlouvy dlužil dva natáčecí dny ikonický představitel klasických hororů Boris Karloff. V typicky hokynářském stylu tedy Corman Bogdanovichovi nakázal, že má natočit za ony dva dny nové záběry s Karlofem, které budou tvořit čtvrtinu filmu. Další čtvrtinu materiálu měl vzít z předchozího Karloffova angažmá na poeovsky stylizovaném hororu Hrůza (The Terror, 1963) a zbylou polovinu natočit s jinými herci. Debutující režisér si se zadáním lámal hlavu především proto, že podle něj na papundeklový kostýmní horor už nikdo nebude zvědavý. Nakonec právě z tohoto dilematu vyšel a spojil jej s odloženým námětem na film inspirovaný Charlesem Whitmanem, který v roce 1966 z věže Texaské univerzity postřílel šestnáct lidí. Onen rozpor mezi naivitou filmových hororů a pochopení se vzpírající reálnou hrůzou dal vzniknout fenomenálnímu a mnohovrstevnatému thrilleru, který spíš než po bok dobové brakové produkce adekvátněji náleží mezi díla nového Hollywoodu. [psáno pro LFŠ 2016] (03.07.2022)