La marcia su Roma

Tak na tohle nemám dostatek mozkových buněk, holt jsem z podstaty mimozemšťanka a italský humor mě zcela míjí.. Rvačky, mlácení po hlavě, křik a věčné hádky mě většinou nepobaví, tedy opětovně potvrzeno, nezasmála jsem se ani jednou.. Musela jsem se hecnout, abych to dokoukala do konce.. Byla-li to pro někoho komedie, pro mě v podstatě tragédie, šťastnějším divákům samozřejmě přeji a tiše závidím filmový zážitek.. (02.06.2023)

Keď sa pri nejakom projekte stretnú Risi, Gassman a Tognazzi, divák si môže byť istý, že sa nudiť nebude. Tentokrát sa vrátime do dôb nástupu fašistického hnutia v krajine a sledujeme nemilosrdnú kritiku fašizmu, samozrejme cez humor. Dvaja lúzri sa nechajú zlákať k fašistom a každý z nich hľadá výhody pre seba. Tento aspekt je tak pravdivý, až to mrazí. Perfektné dialógy, vtipné scény a nabitý dej ilustrujú myšlienkové pochody obyčajných ľudí, ktorí uverili myšlienke, ale nedomysleli ju. Šieste hodnotenie a tretia recenzia. (19.02.2022)

Jelikož mi nic není svaté (pročež si myslím, že jsem imunní vůči různým -ismům; to je však příběh na někdy jindy), přijímám na první dobrou a bez uzardění i díla, jež se nebojí žertovat o vážných věcech, jakými jsou kupříkladu válka, přírodní katastrofy, totalitarismy a diktatury, smrtelné nemoci, tělesná či duševní postižení apod. (samozřejmě toto vtipkování musí mít patřičnou úroveň, je k němu zřejmě nutné mít už něco odžito, schopnost nadhledu a bazálního (sou)citu, jinými slovy roky pěstěný humanismus, v jiném případě hrozí, že takto žertujíce budete (vy)směšní a za hlupce), příkladem budiž kultovní britcom „Haló, haló!“ (1982-1992), jenž se odehrává za 2. sv. války v okupované Francii, a nebojí se karikovat ani protinacistický odboj! Zmiňuji to proto, že La marcia su Roma Dino Risiho líčící nástup fašismu v Itálii je téhož rodu, a kde se žertuje, tam nikdo z příběhu nevyjde jako pan Čistý, na což je dobré být připraven. A nejen kvůli tomu, že si ve filmu proto zřejmě nenajdete nikoho, s kým by se dalo sympatizovat, ale proto, že toto tvůrčí rozhodnutí předznamenává naplňovaní dalších žánrových vzorců, což mě nutí aspoň ve dvou větách se zamyslet nad žánrovými očekáváními, resp., co se stane, když se s filmem (s jeho proklamovanou nevážnou vážností) sladíte už před zhlédnutím (k čemuž chce tento komentář napomoci) – připravený divák se tak minimálně vyhne tomu, aby na filmu vyžadoval, aby se tento choval jako dokument a aby mu s konečnou platností vyjevil, jak se vlastně fašisté dostali moci; připravenému diváku nebude divné, že fyzické násilí, jehož je ve filmu dost a dost (jako ostatně v každé slapstickové komedii), fakticky nikoho nezraňuje, je bezzubé, stává se zdrojem divákova pobavení, nikoliv napětí atd. Ačkoliv La marcia su Roma nemá týž potenciál (ale to nevadí, zřejmě neměla ani týž ambice) jako Chaplinův Diktátor (1940) – pro důkaz viz počet (o)hodnocení u obou filmů –, navzdory tomu se i tak pro mě jedná o dílo veskrze sympatické, které si zaslouží těchto pár vět. Díky za tip Willymu Kufaltovi, bylo mi potěšením. 75 % (01.06.2023)

Komedie o nadšených fašistech a vzestupu fašismu v Itálii? Po čase zase případ, kdy jsem nejednou sváděl s filmem i se sebou ideologický boj a chvíli skoro nemohl uvěřit, jak pojatý film na ono téma vidím. Tipoval bych, že v době vzniku muselo jít o značně kontroverzní záležitost, už jen proto, jak sympaticky a odlehčeně jsou hlavní protagonisti nadšení pro fašistické hnutí vykřesleny. U nejedné scény jsem se sice bavil doslova nahlas, ale zároveň pravidelně trnul, jaké z toho vzejde poselství a kam svou další neotřelou komedii Dino Risi v závěru vygraduje, což mi neumožňovalo si to užívat nepřerušeně úplně po celou dobu. Ale když jsem se během první třetiny úspěšně naladil na humor podaný režisérovými dvorními herci Gassmanem a Tognazzim, mnohem více jsem se bavil a méně uvažoval. Pokud vemu Pochod na Římě jako kritickou satiru, ukazující nekritické pobláznění a pomýlení zvrácenou ideologií u vybraných jedinců, jejichž nadšení ve výsledku během naplnění oněch plánů vystřídává pocit hrůzy nad vyústěním celého procesu, a která současně rozehrává kus meziválečných italských (potažmo evropských) dějin, mohu udělit 4 hvězdičky. Vyústění je naštěstí značně deziluzivní, že i divák, který by to nadšení z fašismu spolu s hlavními hrdiny náhodou nedejbože zcela sdílel, měl by v závěru současně sdílet i ono trpké vystřízlivení u pohledu na děsivé následky. Osobitě bych vyzdvihl Rogera Hanina v lehce groteskně pojaté záporní roli fanatického kapitána. [75%] (23.09.2022)

Škoda, že se tam nedostalo něco i o tom, jak se dostanou k moci i komunisté, byla by to taková tečka na druhou. Tenhle film myslím nejvíc docení ti, kteří v nějaké podobné totalitě žili (nikoliv žijí, protože si ještě neuvědomují její absurdnost, která se projeví žel až z odstupu). Stylem to hodně připomíná filmy jako Bláznova kronika nebo Fanfán Tulipán, přístupem k tématu vojáka Švejka, kdy absurdnost doby je znázorněna doslovným plněním nesmyslných příkazů, kde nejlépe vyplyne, jak lživé jsou všechny ty politické programy už od začátku (což vidíme dnes v ČR v míře nemalé rovněž). Proto oceňuji, jak postupně škrtají oba kamarádi z programu jednotlivé body jako lež, protože se sami přesvědčili, jaká je realita. (Ačkoliv jeden z nich se to pokouší v jednu chvíli zlehčovat: "Když máme svobodu tisku, máme i svobodu ho pálit.") Každý na násilí a totalitě založený režim je svým způsobem absurdní. Proto asi nejlepší je scéna u soudce (kde se ostatně film láme z do té doby absurdní grotesky v obžalobu všech podobných systémů, zvláště při těchto slovech: "Největším podvodem je, když člověk miluje svou vlast jen tehdy, když tato vlast je zemí, kde si všichni myslí totéž, co on. A tak nakonec miluje zemi otroků. A neuvědomuje si, že sám je otrokem." Tahle slova by se měla tesat, jak jsou platná i dnes. No, a pokud jde o ty vtípky bokem, asi nejvíc se mi líbilo: "Proč nezdravíš? - Ve válce jsem přišel o dva prostřední prsty." (28.06.2023)