La Marche sur Rome
Režie:
Dino RisiKamera:
Alfio ContiniHudba:
Marcello GiombiniHrají:
Vittorio Gassman, Ugo Tognazzi, Roger Hanin, Mario Brega, Daniele Vargas, Giampiero Albertini, Ernesto Almirante, Gérard Landry, Nando Angelini (více)Obsahy(1)
Film jednoho z otců italské komedie Dino Risiho zobrazuje historii vzniku fašismu v Itálii v letech 1919 až 1922 očima Umberta (Ugo Tognazzi) a Domenica (Vittorio Gassman). Domenico, prohnaný Říman, zůstal po válce bez práce a žebrá v ulicích Milána. Umberto je Domenicův přítel, který je nyní také nezaměstnaný, je to prostý a naivní hlupák, kterého vyhnal z domu jeho švagr. Umberto a Domenico se přidali k fašistickému hnutí. Jsou odsouzeni za napadení člena královské gardy na rok a osm měsíců do vězení. Postupně se jejich ideály vytrácí, zjišťují, že fašismus znamená něco jiného, než co si představovali. Umberto je zhnusen a rozčarován hrůzami a brutalitou i nesmyslným zabíjením nevinných lidí. Oba proto opouští fašistické hnutí. Bohužel, zrovna ve chvíli, kdy se k moci dostal Mussolini. (Snorlax)
(více)Recenze (18)
Keď sa pri nejakom projekte stretnú Risi, Gassman a Tognazzi, divák si môže byť istý, že sa nudiť nebude. Tentokrát sa vrátime do dôb nástupu fašistického hnutia v krajine a sledujeme nemilosrdnú kritiku fašizmu, samozrejme cez humor. Dvaja lúzri sa nechajú zlákať k fašistom a každý z nich hľadá výhody pre seba. Tento aspekt je tak pravdivý, až to mrazí. Perfektné dialógy, vtipné scény a nabitý dej ilustrujú myšlienkové pochody obyčajných ľudí, ktorí uverili myšlienke, ale nedomysleli ju. Šieste hodnotenie a tretia recenzia. ()
Pekný výsmech nadelil Risi tomu ich fašistickému pochodu na Rím. Aj ľuďom, ktorí sú ako Umberto a Domenico. Ako celok ten film nie je nič extra, ale v jednotlivých maličkostiach je super. Pobavil ma. Najlepšia časť jednoznačne u starého sudcu, ten to dal s ohromnou gráciou ... hlavne ako ich vyprevádzal z bytu. ()
Tak na tohle nemám dostatek mozkových buněk, holt jsem z podstaty mimozemšťanka a italský humor mě zcela míjí.. Rvačky, mlácení po hlavě, křik a věčné hádky mě většinou nepobaví, tedy opětovně potvrzeno, nezasmála jsem se ani jednou.. Musela jsem se hecnout, abych to dokoukala do konce.. Byla-li to pro někoho komedie, pro mě v podstatě tragédie, šťastnějším divákům samozřejmě přeji a tiše závidím filmový zážitek.. ()
„Groteska, fraška, satira? Smíchy se při tom... umírá.“ Já se moc nesmál. Afektovanému tajtrlíkování postav? Žánr komedie tedy škrtám, zůstává satira - hloupým fašistou snadno a rychle. Z neznalosti, naivity, z touhy dotěrného budižkničemy Domenica konečně „někam patřit“. Nebo prostě jen tak, kvůli kamarádovi, jako Umberto. Prosťáček s lemplem pak při své procházce dějinami tak dlouho nastavovali národu zrcadlo a zakopávali o kořeny italského fašismu, až si nabili hubu. I vzájemně. Tak už to s revolucemi chodí. Ideály, vzletné myšlenky, sliby. A nakonec se to zvrhne kvůli nějakému blbci s pistolí. Nebýt Markacciho, naši hrdinové by, coby fašisti rychlokvašky, zvesela došli až do Říma. OKÉNKO VOLEBNÍ urny: [][] Proč můj hlas dostane Buvolini, ehm, Mussolini? 1) Obdivuju ho, jak ohnivě umí řečnit. 2) Má perfetto programma elettorale. 3) Chci vlastnit kus půdy a on mi ji dá. 4) Nesnáším šlechtu. „Duce“ ji zruší. 5) Mám syna, zrušení povinné vojenské služby vítám. 6) Svrchovanost lidu, to taky nezní špatně. Nemám rád bohaté lidi, pak budu mít navrch já! 7) Nesnáším bolševiky, Pán Bůh chraň, aby vyhráli oni. [][] Výsledek voleb a filmu? Program moc nezaujal. Pouhých 49%, dvě hvězdy. Díky zfalšování voleb tři. ()
Jelikož mi nic není svaté (pročež si myslím, že jsem imunní vůči různým -ismům; to je však příběh na někdy jindy), přijímám na první dobrou a bez uzardění i díla, jež se nebojí žertovat o vážných věcech, jakými jsou kupříkladu válka, přírodní katastrofy, totalitarismy a diktatury, smrtelné nemoci, tělesná či duševní postižení apod. (samozřejmě toto vtipkování musí mít patřičnou úroveň, je k němu zřejmě nutné mít už něco odžito, schopnost nadhledu a bazálního (sou)citu, jinými slovy roky pěstěný humanismus, v jiném případě hrozí, že takto žertujíce budete (vy)směšní a za hlupce), příkladem budiž kultovní britcom „Haló, haló!“ (1982-1992), jenž se odehrává za 2. sv. války v okupované Francii, a nebojí se karikovat ani protinacistický odboj! Zmiňuji to proto, že La marcia su Roma Dino Risiho líčící nástup fašismu v Itálii je téhož rodu, a kde se žertuje, tam nikdo z příběhu nevyjde jako pan Čistý, na což je dobré být připraven. A nejen kvůli tomu, že si ve filmu proto zřejmě nenajdete nikoho, s kým by se dalo sympatizovat, ale proto, že toto tvůrčí rozhodnutí předznamenává naplňovaní dalších žánrových vzorců, což mě nutí aspoň ve dvou větách se zamyslet nad žánrovými očekáváními, resp., co se stane, když se s filmem (s jeho proklamovanou nevážnou vážností) sladíte už před zhlédnutím (k čemuž chce tento komentář napomoci) – připravený divák se tak minimálně vyhne tomu, aby na filmu vyžadoval, aby se tento choval jako dokument a aby mu s konečnou platností vyjevil, jak se vlastně fašisté dostali moci; připravenému diváku nebude divné, že fyzické násilí, jehož je ve filmu dost a dost (jako ostatně v každé slapstickové komedii), fakticky nikoho nezraňuje, je bezzubé, stává se zdrojem divákova pobavení, nikoliv napětí atd. Ačkoliv La marcia su Roma nemá týž potenciál (ale to nevadí, zřejmě neměla ani týž ambice) jako Chaplinův Diktátor (1940) – pro důkaz viz počet (o)hodnocení u obou filmů –, navzdory tomu se i tak pro mě jedná o dílo veskrze sympatické, které si zaslouží těchto pár vět. Díky za tip Willymu Kufaltovi, bylo mi potěšením. 75 % ()
Reklama