To nic, drahá

Dříve nadmíru rozkokošná Olifka, která si dle životopisu prý „pro herecké účely“ velmi yntelygentňě až k popukání změnila jméno z Cockburn na Wilde, a ani tak neskončila v pornu, pomalu ale jistě odkvétá do zatuchlé, afektované plastické instatrhaviny a patrně ze zoufalství zjevně přehodnotila i své seksuální preference na anál a připínací dilda. Jinak si totiž nelze vysvětlit, že vyměnila poměrně mužného, vtipného, inteligentního sympaťáka a solidního herce Jasoně Sudeikise za slizkou až odpornou, prkennou, pozérskou, neumětelskou Barbínu, vypatlanou hlásnou troubu kokotporátní pohlavní apokalypsy, prvotřídního komerčního debila, nefachčenka, pozornostní kurvičku a v neposlední řadě nuzného reproduktora furtdokolových, lacině přitroublých a kulturně degenerativních kolotočářských cajdáků chlapeckých homoqartet - Jindřicha Styly. Jsem toho názoru, že to asociálními sítěmi a neomarxistickými vytřiprdelníky vyhajpované rádoby popkulturní hovado rozhodně nemá ve filmech s opravdovými herci co dělat a je satanžel obsazován jen z důvodů pseudopopularity mezi nevkusnými bukanýry a pohlavně dezorientovanými, vyrachtanými čtrnáctkami. Olifku ale asi momentálně bolí prdel natolik, že zaslepeně přehlíží, jak jí ten nebinární psychoseksuál kurví film a jak už jen svou přítomností, natož výkony, bytostně uráží všechny ty skutečné herce. Z pohledu filmových análů to ale patrně až tolik bolet nebude, neboť se qalitativně jedná o sice režijně solidní, kulisně vyňuňaný a posh-evně vybarvičkovaný, ovšem veskrze nudný, logicky obskurní a sterilně instantní plagiát, který bych pro účely tohoto zvratku, jak jinak než výstižně, nazval Stepfordský matrix. Instantní plagiát, během jehož sledování tak zůstalo jedinou potěchou leštění soupravy před vjezdem do metra při pohledu na čím dál tím jedlejší slečnu Puchovou, Pukovou, Pjúkovou, … nebo jaxe to vlastně správně čte. Každopádně ustálená pražská fráze „Potřebuju skočit na Florenc“ tu nabývá zcela nových významů. (31.10.2022)

Vykradená hromádka civilních žánrových povídek, která klame tělem až do té míry, že odmítá odpovídat na vlastní otázky. V první třetině se objevuje tolik slepých uliček a nikam nevedoucích vějiček, že jsem do poslední vteřiny nechtěl věřit, že chce Olivia Wilde celý svět postavit na jediném zvratu. Hodnocení se tak z větší části opírá o božský talent Florence Pugh, která jen zvýšeným hlasem nebo lehkou grimasou zadupává planě křičícího Stylese nebo rozšafného Pineho do země. Režie nebo vizuál jsou až neoprávněně sebevědomé, což několik zbytečných linek v konečném dojmu umaže, ale ty nejviditelnější (letadlo, zemětřesení) ignorovat nelze. 50% (04.05.2023)

Jako (kratší, proboha, kratší) epizoda seriálu Black Mirror by To nic, drahá mělo rozhodně větší sílu. Takhle jde o příliš dlouhou a vcelku snadno prokouknutelnou metaforu, kterou táhne úžasná Florence Pugh. Především díky ní, díky režii Olivie Wilde a díky krásně kýčovité výpravě ty dvě hodiny nakonec utečou docela svižně a ani tolik nevadí, že na konci nečeká bůhvíjak objevná pointa. (14.11.2022)

O To nic, drahá se v poslední době píše hlavně v souvislosti s většími a menšími skandály na place, což je trochu škoda a nový film Olivie Wilde si to nezaslouží. Po vcelku chytrém komediálním dramatu s dementním českým názvem Šprtky to chtěj taky razantně změnila žánr a její novinka rozhodně dovede zaujmout na první pohled a poslech. Matthew Libatique umí navodit atmosféru padesátých let takových, jaké možná nikdy nebyly, ale jak je lidé přes filtr nostalgie chtějí vidět. John Powell zase udělal jeden ze svých vůbec nejlepších soundtracků a obrazově a hudebně není snímku co vytknout. Dovede být okouzlující a o pár vteřin později zase velmi znepokojující. Florence Pugh je v hlavní roli výtečná, stejně jako Chris Pine a vlastně se tu snaží všichni před i za kamerou. Jenže jim nohy podráží samotný příběh, který sice není vůbec špatný, bohužel s postupující stopáží se ukazuje, že Wilde nemá v ruce novou Truman Show, Dark City, Počátek nebo Matrix, ale jen solidní a funkční materiál, ze něhož dovede vymáčknout technicky brilantní film, jemuž však především v závěru chybí emoce, překvapení nebo nějaké hodnotnější sdělení. Výsledkem je dobrá podívaná. Výjimečná ovšem ne. Rozhodně ale budu rád, když bude v režisérské kariéře Olivia Wilde pokračovat. (20.09.2022)