Purpurová barva

Technicky dokonale zvládnuté, po Oscarech všemi deseti prahnoucí citová vyděračství, leč scénář by potřeboval v některých částech výrazně zredukovat (úvod) a v některých naopak rozmáhle vypravovat (závěr). Takto zůzstávají velká témata jen lehce naťuknuta, občas pěkně zvýrazněna a krásně zlehkovážněna, ale jinak se jedná o drama těsně pod vrcholem. S fantastickými hereckými výkony, nutno podotknout. [Přesná stopáž: 148 min] (05.09.2010)

Velké téma, velký režisér. Spielberg se rozhodl natočit opravdu opravdový film. Strastiplný příběh života mladé černošky Celie na počátku dvacátého století Hollywood dostatečně ocenil (11 nominací na Oscara), ale jeho nezralou osobitost, která naplno propukla až se Schindlerovým seznamem nebo Ryanem, a fakt, že ho Hollywood ještě nepřijal jako seriózního vypravěče, vnímáme. Celie znásilňovaná vlastním otcem a následně provdaná za vznětlivého vdovce, který jí má za služku, se vypořádává s dvojí diskriminací – jako černoška i jako žena. Až přátelství s manželovou milenkou je pro ni impulsem udělat první krok na cestě k vlastní emancipaci. Jenže právě při náběhu na vlídnější polohu to začne poprvé drhnout. Na výsledek se samozřejmě velmi dobře dívá, ale onen akademický přístup je na hony cítit. Spielbergův odklon od rodinné zábavy první hodinku a půl šokuje, baví i dojímá, poslední hodina úctyhodné stopáže však zklamává a překvapuje, kam až Spielberg zkouší zajít. Ať se tváří sebevíc závažněji a zainteresovaněji, chybí mu vyloženě záporná postava, o útlaku, domácím násilí nebo problémech soužití mezi černochy a bílými toho vlastně moc neřekne. Vývoj hlavní postavy (dílčí změny k plnohodnotné přeměně, zatímco její manžel postupně ztrácí na sebedůvěře) mě nezajímal, v New Yorku se sice tehdy možná chodilo do divadla na Whoopi Goldberg (která je tady debutující a opěvovaná), mě však víc bavil Danny Glover. Nevím, jak by na mě výsledek působil před dvaceti lety, ale nyní jsem vnímal poměrně dost přihlouplých momentů (rvačka v baru, Gloverova roztržitá příprava na rande, nevinné a opatrné úsměvy Goldberg, řízení auta) a skutečně jsem některé pasáže v druhé polovině spíš protrpěl (včetně zbytečné africké vložky). Splněno, odškrtnuto, docela zklamání!! (26.04.2015)

Můj pátý Spielbergův film, většinou se mi do nich moc nechce kvůli délce, a první, kterému jsem udělil plné hodnocení. Proč? Protože i přes tu neuvěřitelně přepálenou stopáž, kterou má i tenhle, jsem se nezačal nudit, jako třeba u Schindlerova seznamu. Když už srovnávám tak tady Spielberg mnohem ohleduplněji pracuje s postavami a mladé (v té době neokoukané tváře) Whoopi a Oprah mě velmi bavily. Občas to možná působí jako příliš plačtivá rodinná drama, ale když si vzpomenete, čím vším si prošli, dá se pár těch scén se slzami nejen na krajíčku odpustit. Tohle se mi vážně dostalo pod kůži a děkuju Montymu, že mi film vybral do výzvy. :) (18.03.2016)

Někdo se holt umí narodit a odmalička si užívat havaj: mít sice hubu hnusnou jak rozšlápnuté lejno, ale přesto nestrádat nedostatkem lásky, být obdělávána otcem, něžně týrána manželem, roztomile šikanována jeho dítky... Skoro bych řekla, že "Purpurová barva" je film pro ženské, protože chlapi tady figurují převážně jako nasrávací, v nejlepším případě tragikomické elementy. To ženy jsou ty silné, se kterýma osud zametá, ony se však zvedají a trmácejí se dál životem, navzájem si poskytují útěchu a podporu, stávají se odolnějšími. První hodina a půl šlapala skvěle, nabízela dostatek prostoru k vypjatým emocím, postupně bohužel zábava začala váznout na úkor rozplizlosti a za kýčovitě cukrkandlový závěr mám chuť panu Spielbergovi strhnout nejen hvězdičku, ale nadávkem i hrst chlupů třeba ze zadnice. Škoda za promrhaný pětihvězdičkový potenciál, tohle totiž je výjimečný film. Apropo, poprvé jsem ho viděla už před dvaceti lety v prapodivném dabingu, kdy všichni niggaz mluvili lámanou zpotvořeninou jak dementi ve stylu "já být mocný negr, ty být blbá kráva" - dodnes jsem nepochopila, co to mělo znamenat. 75% (29.01.2013)

Neskonale dlouhý film, kterému by na odvyprávění příběhu ušlápnuté puťky, která téměř ke sklonku života objeví kouzlo emancipace, stačilo tak půl hodiny. A ten závěr dodává snímku už jen ránu z milosti. Velmi zdařilá je hudba, ale v tomto případě jsem ovlivněna tím, že se mi líbí všechna černošská muzika z doby, kdy černoši byli černoši a ne Afroameričané. (10.03.2012)