Poslední metro

Příběh z okupované Francie, kde je majitelka malého pařížského divadla Marion (krásná Catherine Deneuveová) nucena ukrývat ve sklepě svého židovského manžela, je sám o sobě vcelku zajímavý. Jsme svědky toho, jak se její osobní život, její starostlivost o manžela, mísí se životem na jevišti, kde se zrovna připravuje nová hra. Jsme svědky konfrontace dotyčné s tísnivou atmosférou doby, v níž prim hrají lidé šířící protižidovské nálady. A k tomu všemu hraje poměrně působivá francouzská hudba (mnohdy i dobová). Přesto tyto všechny klady mě film ale nějak příliš neoslovil. Zvláště postava Gérarda Depardieua mi moc sympatická nebyla a když v jeden okamžik dojde k jeho sblížení s Marion, nějak jsem moc nechápal, co na něm dotyčná viděla. Co jinak moc nechápu, je samotný název filmu, který vlastně se samotným příběhem vůbec nesouvisí a daná praxe jízdy "posledním metrem" v okupované Paříži, je pouze zmíněna v úvodu celého filmu. I v tomto směru jsem tedy očekával trošku víc. (28.09.2022)

Truffautova režisérská taktovka zde dokonce zastiňuje i francouzské herecké velikány. Jeho divadelní epilog jen podtrhává jeho smysl pro experiment a hravost. Výborní nejsou jen Depardieu, či Deneuve, ale například i Bennent v roli režiséra Steinera, či krásně bezpáteřně ztvárněný cenzor. Deneuve dokonale zahrála ono rádoby nenápadné přehlížení Grangera. A Depardieu...škoda, že jej dnes těžko uvidíme v takové velké roli. Je to milý film, ale rozhodně to není taková bomba jako U konce s dechem. Chybí tomu více režisérovi nekompromisnosti (05.01.2009)

Přesvědčivé komorní drama o divadle, nasnímané a zrežírované nenápadnou divadelní formou. Kamera se soustředí na interiéry (kulisy) a herecký přednes opravdu svědomitě vybraných herců. Svět, který tušíme za hranicemi divadla a ponurých ulic je charakterizován pouze distribucí subtilních náznaků a dobových reportáží, díky čemuž se povedlo dokonale navodit stísněnou atmosféru okupace. Truffaut taktéž těží z velmi kvalitního scénáře, který dokáže vykouzlit rozličnou paletu nálad, a přesto nikde příliš netlačí na pilu. Finální fígl se splynutím dvou světů je výtečný! Holdujete-li kvalitním filmovým zážitkům, nenechte si Poslední metro za žádnou cenu ujet... (18.06.2008)

Čím víc filmů od Truffauta si dávám, tím víc mi kupodivu připadá jako takový francouzský Tarantinův kmotr, ale těžko bych vysvětloval proč – asi je to podobným druhem filmařského exhibicionismu či co to oba v těch filmech mají. I tentokrát mě to hodně bavilo (námět točící se kolem dělání divadla i doba, do které je zasazený, skýtají spoustu materiálu pro zajímavá mezilidská dramata i pro vnitřní boje jednotlivých postav a scénář, režie i herci s tím materiálem pracují opravdu dovedně; finální zmatení světa na jevišti a mimo něj je za sto bodov), leč ani tentokrát mě to úplně nepohltilo. Zvláštní, že jakkoli mám Truffauta svým způsobem hodně rád, zůstává pro mě věčně čtyřhvězdičkový. (12.03.2012)

Podobné názory tu padají často, ale film je příliš násilně rozkročen mezi několika světy a styly, mezi prostou divadelní hru a okolní svět plný nacistické hrozby a cenzury, mezi romantické drama a nevinnou situační komiku, přičemž krásně a komorně zobrazuje všechno, ale zároveň nic. Truffaut rozumí svému řemeslu jako málokdo, ale jen sled působivě inscenovaných, nasvícených i zahraných scének, jakkoli dohromady tvoří originální výpověď o jedné nešťastné době, k nezapomenutelnému filmovému zážitku zkrátka nestačí... (10.02.2016)