Nikdo mě nemá rád

Mladý rebel Francois Truffault měl svou představu o tom, jak mají vypadat filmy. Psal tak dlouho tak kritické a drze recenze až nakonec natočil tento velmi provokativní film plný mladické drzosti a touhy točit, který upozorňuje na vzájemná nepochopení mezi generacemi, pokrytectví rodičů dětí apod. Témata, která jsou aktuální pořád. Navíc Truffault do filmu vtiskl kus svého vlastního dětství a svého hlavního herce Jeana-Pierra Leaúda nechal mnohdy improvizovat. Vznikl tak dokonale autentický a o to víc drsný film, který mě opravdu zasáhl a musím dát pět hvězd. (23.05.2019)

Já ty francouzské filmy nové vlny moc nemusím. Jsou možná zajímavé a skvěle odtočené, ale chybí mi něco, co by mne do příběhu vneslo rychlostí blesku. Většinou zůstávám před branami filmu a nudím se. 400 Blows rozhodně není film poetický ani tvrdý, je to rádoby sonda do života třináctiletých děcek, kteří se neumí chovat. Spousta zvláštních momentů a víceméně prázdný děj. Čekal jsem teda větší terno. A rozpoložením to určitě nebylo. (09.11.2008)

tento film nemá chybu, dokonalé dielko, magické, silné, vtipné i smutné - truffuat by mohol učiť hollywoodskych ako sa robia "comming of age" filmy s tým, že v tomto prípade sa jedná o oveľa širšie poňatý generačný film s analytickým presahom a snahou o výpoveď o dobe, o mieste a o univerzálnych vzťahových problémov nielen vnútri rodiny, systému a mestského prostredia, ale medzi generáciami celkovo; (01.05.2014)

Silný snímek o tom, jak lehce se může ze sympatického a inteligentního kluka stát sígr z pasťáku. V podstatě stačí, když vás nikdo nemá rád: rodiče nezvládají výchovu (,,Zkoušeli jsme to na něj všemi způsoby, i po dobrém," říká nevlastní otec chlapce poté, co si jednou jako rodina vyšli do kina.), ve škole převládá tereziánský model výuky, který děti nijak nerozvíjí, jen je nutí učit se nazpaměť sáhodlouhé básně (Johna Keatinga ze Společnosti mrtvých básníků na ně!), a žádný opravdový kamarád není nablízku. Mohlo by se zdát, že film o špatně nastaveném školním systému a těžkostech dospívání z Francie konce 50. let zastaral. Ale i dnes jsou např. zvláštní školy plné romských dětí, které tam skončí bez ohledu na to, jak inteligentní jsou. A různá individua (od prezidenta Zemana po deník Blesk) zuřivě bojují proti inkluzi - pojďme postižené děti radši někam uklidit, aby se na ně ty normální nemusely koukat. Jak bych si přál, aby tenhle pěkný film zastaral! Dokud ale bude existovat konzervativní a autoritářský model výchovy, který trestá všemožné odlišnosti místo toho, aby je respektoval a hýčkal, zřejmě se tak nestane. Bohužel. (02.08.2016)

Výchova chlapců ve Francii. ___ Za mě nejzdařilejší film z pentalogie o Antoinu Doinelovi (Nikdo mne nemá rád; Antoine a Colette; Ukradené polibky; Rodinný krb; Láska na útěku). Důvod? Víte, jsem slušný člověk (spíš ze slabosti, než kvůli morálce), leč (možná by se tu hodilo: a proto?) nesnáším paternalismus, všechny ty zvláštními způsoby legitimizované hierarchie a vojenský pořádek, a tak se rád vžívám do kůže všemožných buřičů, anarchistů a společenských vyvrhelů. Každý vztyčený prostředníček (v mých představách zvučí; brzy pochopíte) vůči škole je rajskou hudbou pro mé uši, každé revoltě tleskám. Tenhle film si mě tudíž musel získat. ___ Jinak je zajímavé, jakým směrem se tahle série pak vydala, "Nikdo mne nemá rád" je filmem dosti smutným (asi jako tak, když vás nikdo nemá rád), další z filmů připomínají náladou (a Antoinovými osudy) Kleinovy Básníky, ne však v režii Dušena Kleina, nýbrž pod taktovkou Miloše Formana, Miloše Formana dob Lásky jedné plavovlásky a Černého Petra. 80% (06.06.2020)