Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Ohlasová hra se zpěvy o křivdě, moci, nenávisti a o tom, jak se Češi smiřovali s vyhnáním Němců z našeho pohraničí po druhé světové válce... Ostravská Komorní scéna Aréna uzavírá v inscenaci Smíření, jež získala Cenu divadelní kritiky, historickou trilogii svého autora Tomáše Vůjtka. Tak jako v předchozích dvou oceňovaných hrách S nadějí i bez ní a Slyšení, i tentokrát se dotýká dalšího neuralgického místa našich dějin 20. století. Děj Smíření se odehrává v českém pohraničí těsně po konci 2. světové války, kdy při divokém odsunu a v internačních táborech docházelo k těžkým zločinům na německých spoluobčanech, za které téměř nikdo nebyl potrestán. Autor opět vychází ze skutečných událostí a ožehavé téma, dodnes dělící naši společnost, spolu s režisérem Ivanem Krejčím odlehčují formou svérázného kabaretu, kde se střídají komorní scény se sborovými, využívají nadsázku a sarkastický černý humor a podtrhávají tak mrazivé svědectví i tragédii, která nutí diváka k zamyšlení. Televizní záznam navíc přenáší svébytnou divadelní stylizací do reálového prostředí chátrajícího statku v parném létě a filmovým snímáním dává vyniknout skvělým hereckým výkonům i jednotlivým obrazům. (Česká televize)

(více)

Recenze (8)

ostravak30 

všechny recenze uživatele

K samotnému televiznímu záznamu má cenu říct jen to, že je docela unikátní hrát divadlo mimo divadlo v exteriérech divadla. K samotné historii bychom mohli mluvit hodiny a hodiny a asi každý by měl kus pravdy. Když v roce třicet osm Evropa zradila Československo, ještě víc tím umocnila křivdu, která ve čtyřicátém pátem vyplula na povrch. Němci se totiž při obsazení na Čechy povyšovali a různým způsobem jim sužovali životy, samozřejmě ne všichni, ale většina. To, co Němci prováděli Čechům ve třicátém osmém pak dělal Češi Němcům. Těžko vyčítat lidem, kteří ztratili blízké v koncentracích, nebo ještě hůř doslova před očima, že se v nich vzedmula vlna nenávisti. Že bylo ubližováno mj. i těm nepravým je smutnou pravdou. Bohužel při okupaci také nebyl ušetřen ani jeden Čech. Že se popravovalo bez soudů a bohužel dokonce děti, což je pochopitelně neodpustitelné zvěrstvo, je bohužel další smutný fakt. Bylo to složitá doba a Češi zkrátka zažili nekonečná muka pekelných let, během kterých se v nich daná nenávist naskládala. Do toho všeho se pak pletla ještě stranická příslušnost. Dnes, po tolika letech, můžeme těžko souhlasit s jednou nebo druhou stranou. Člověk by si musel prožít totéž co okupovaní Češi, aby chápal anebo naopak tlak Němců, jaký na ně byl vyvíjen v době Hitlera. Nejít s davem znamenalo smrt. Stejně jako tehdy ani dnes nemáme právo něco tak složitého soudit od stolu. Od toho je jen jedna instance. ()

Amonasr 

všechny recenze uživatele

Na tuto inscenaci nebylo jednoduché se dívat, ale o to je to potřebnější počin. I to je součást naší historie, před kterou nemůžeme zavírat oči, pokud se s ní máme vyrovnat. Herecké výkony byly až na hraně odpudivé karikatury, ale o to víc možná vynikla zrůdnost těch, kteří se mstili hlavně za svou vlastní zbabělost a svá vlastní selhání, ve falešné představě, že se tím mohou vykoupit. Doba je naštěstí už hodně jiná, ale charaktery lidí se ve svém spektru nemění. Je dobré si uvědomit, že podobní jedinci jsou stále mezi námi a když najdou svou živnou půdu, můžou se ve své nahotě projevit stejně odpudivě a zrůdně v podstatě kdykoliv. A nemusí to končit jen verbálně na sociálních sítích, kde se dnes předvádějí nejvíc... ()

Reklama

kjama 

všechny recenze uživatele

„Taková byla prostě doba“, aneb co jsme si, to jsme si? Na toto jsem se hodně (dlouho) těšila. Poslední část trilogie a pravděpodobně ta nejsilnější. Smutným faktem je, že se zde vychází ze skutečných událostí. Jsou válečné zločiny horší, než ty poválečné, nebo je to naopak? Bohužel/bohudík nemohu jmenovat vůdčí hereckou osobnost, excelují zde všichni, v čele s odporným Kalužou, výrazným Cisovským, či skvělou chórovou částí (v níž jsem si i zavzpomínala na branná cvičení). Nejpůsobivější je však příběh sudetské rodiny, která se obává masakru. Štěpán Kozub zde opět předvádí svůj (nad)standard. A především výkon Pavly Dostálové v jejím závěrečném monologu mě opravdu dohnal k slzám. Vybavení kuchyně mi pro změnu připomíná prázdniny u babičky na statku. Jediným důvodem pro snížené hodnocení je to, že mám divadelní představení raději v divadle. Je to tam vždy komornější a silnější… zvlášť v Aréně. ()

Anet21 

všechny recenze uživatele

⚪Ak divák (dospelý divák) navštívi divadelné predstavenie, určite od neho neočakáva akési edukačné predstavenie akoby priamo vytvorené pre stredoškolské zájazdy študentov. Toto isté sa dialo i pri slovenskom predstavení Prorok Štúr a Smíření akoby bolo jeho mladším bratom.⚪Postavy, ktoré odriekávajú monológy plné poznámok, ktoré bežný divák pozná zo všeobecného prehľadu či štúdia dejepisu v škole, všetko správne didakticky zarámcované rokmi, dejinnými udalosťami a historickými postavami, na všetky ,,nenápadne" poukázané s tým, čo robili, ako žili atď.⚪Tá nútená edukácia z toho nepekne zaváňa, tématika hry nepôsobí ako prirodzene zapracovaná do deju, ale ako násilím našróbovaná. O vsuvkách s dedinčanmi, ktorí vyslovene len popisujú, čo sa stalo ani nehovoriac. A o sbore už radšej vôbec. Inak sa zase potvrdilo, že Kozub je primárne divadelný herec, ktorému tá činoherná poloha sedí najviac.⚪ ()

FuLister odpad!

všechny recenze uživatele

Nebudu komentovat otázku, kterou tahle hra řeší, to už jsem víceméně udělal u dokumentu Odsun, takže bych se spíš asi opakoval. Ale okomentuju pouze podání. A to se mi tedy moc nelíbilo, zvlášť ta ohromná snaha o jakýsi umělecký dojem a artovost. Speciálně ta jakože sborová část mi přišla fakt divná. Kdo jediný se mi tak výkonem líbil byl Kozub, ale jinak... Celkově jsem ani nijak moc nedostal žádný dojem "smíření", což jsem z názvu hry tak nějak očekával. Ale jak se zdá ostatním se to celkem líbilo. ()

Galerie (26)

Reklama

Reklama