Rodinný portrét

S Viscontim jsme si nikdy příliš nerozuměli, ten jeho svět hereckých miláčků v autentických kulisách, společenské komentáře, morálka, která trpí mnoha tabuizovanými tématy, rozmáchlá gesta a marnost sledovaná jakoby z bezpečné vzdálenosti režisérského křesla od všeho odpoutaného intelektuála... To není svět, kterým se chci zabývat. Nicméně zdejší nápady jak ukočírovat stoického Burta Lancastera, rozháraného Helmuta Bergera a výřečnou Silvanu Mangano, jsou vcelku divácky atraktivní. Nebýt místy vložené mrazivé ironie, nebylo by to možné zažít. #LFŠ (31.07.2016)

Velmi vydařený snímek, sonda do života stárnoucího prominentního profesora žijícího v luxusním starém měšťanském domě, jenž se obklopuje jen vytříbeným výtvarným a psaným uměním... Jak se zachová, když mu do života vstoupí moderní italská famílie z vysokých kruhů a přivede s sebou své lásky, nenávisti, chladnokrevné lstivé války jednoho s druhým apod... Dokáže se srovnat s moderním způsobem žití mladých, kteří si pornajali byt v jeho domě.?!! Budou mu nakonec i tyto osoby chybět..? A proč.?! Film odpovídá na celou řadu kladených otázek, řeší problematiku stáří a jeho osamocenosti, krutost mladých i jejich lásku k druhým a obdiv. Řeší se zde i politické pozadí tehdejší sociálně rozpolcené Itálie s nečekaným koncem. Kvalitná filmařina světového tvůrce, předposlední velká věc Viscontiho za života. (13.04.2011)

Filmový obraz starého muže, který se uzavřel před světem a zvolil osamělý, ale klidný život ve společnosti krásy uměleckých děl. Svět však přišel za ním, a místo aby diskrétně zaklepal a mluvil kultivovaným hlasem, vtrhl do jeho domu v podobě nezvaných nájemníků – hraběnky s náturou sršně a ptačí tváří, jejího milence Konrada a dospívající dcery Lietty s plytkým snoubencem Stefanem. Středem jejich světa je očividně blonďatý hezoun Konrad, o jehož nadání pro politiku svědčí i schopnost paralelně spát s hraběnkou, Liettou i Stefanem. Profesor je konfrontací s jejich životním stylem, temperamentem i vztahy s téměř neznatelnou hranicí mezi láskou a nenávistí rozčarován a zmaten, sem tam se ale snaží najít s nimi společnou řeč. To se ale téměř až do konce nedaří (nejsmutnější scénou snímku je bezesporu chvíle, kdy profesor sedí sám u bohatě prostřeného stolu a obklopen krásnými knihami a obrazy marně čeká, kdy se jeho noví sousedé dostaví k večeři, na kterou se k němu sami pozvali). Nicméně se mu nakonec podaří vytvořit si otcovský vztah k mladé Liettě i uzavřenému Konradovi a nahradit tak rodinu suplovanou postavami z knih a starých obrazů rodinou ze skutečných lidí – omezených, vulgárních, obtížně snesitelných, chybujících – prostě živých. (08.04.2013)

Vynikající film, jak svým obsahem, tak i formou, který je kritikou dekadentních vyvolených, dalo by se říci šlechtických kruhů. Profesor (dobrý Burt Lancaster) si užívá svého sklonku života osamocen uprostřed svého krásného umění. Náhoda, pak už i záměr a velká slušnost profesora způsobí násilný vpád dekadence, se kterou si neví rady a zpočátku se i bouří. Ale ne všechno má pouze jednu stranu. a tak se stává nedílnou součástí jeho života, stejně tak, jako krásné umění. Šlechtická rodina Brumonti si zde dává sraz v novém bytě milence hraběnky, u Konrada Huebela (Helmut Berger). Konrad je rozmazlený suverén, který si díky štědrosti hraběnky může dovolit jakýkoliv výstřelek. Udržuje si svou svobodu, nevázanost až zvrhlost v tom, jak konzumuje všechny tělesné požitky. Má ale také velmi vytříbený umělecký vkus, čímž velmi imponuje panu profesorovi. Samozřejmě hraběnka Marchesa Bianca Brumonti (dobrá Silvana Mangano), která prostřednictvím svého milence nasává radostnou mladost života, její herecké výkony k dosažení jejích cílů jsou velkolepé. Pak ještě hraběnčina dcera Lietta (Claudia Marsani) a rodinný přítel Stefano (Stefano Patrizi), kteří sdílí společné lože s Konradem. Hádky, rozbroje, povýšenost, vzájemná porozumění, okázalý patos a velká dávka dekadence. Nádherné dílo. (22.05.2011)

Svíravá, leč věrná studie samoty se skvělým Burtem Lancasterem v hlavní roli starého profesora (bezejmenného, protože opuštěného všemi, kdo by ho mohli oslovit jeho jménem), jehož zdi začaly propouštět nehřející světlo, které rozředilo barvy na plátnech jeho světa, jedné velké „Kunstkammer“. Kosmos filmu je určen konfrontací samot, z nichž ta největší (protože nejletitější a bezmála odvěká) je ta profesorova, ale i samota Konrada a Biancy má své nedohlédnutelné hloubky, v nichž obrysy spletených kořenů splývají s hlínou čekajících hrobů. Fascinující dílo o otevírání zazděných oken a sebepoznání. (06.05.2009)