Reklama

Reklama

Nevinný

  • Československo Nevinný (více)
TV spot

Poslední film Luchina Viscontiho, který je inspirován románem spisovatele Gabriella d'Annunzia, vykresluje plastický obraz světa aristokratického šovinismu a dvojích sexuálních standardů v Itálii na sklonku devatenáctého století. Zámožný Tullio (Giancarlo Giannini) nepřikládá velkou váhu tomu, že se s milenkou (Jennifer O'Neillová) bezostyšně producíruje před zraky přátel a veřejnosti. Když se pak ale záletnický aristokrat dozví, že má jeho odvržená manželka (Laura Antonelliová) poměr s mladým spisovatelem (a čeká s ním dítě), je to pro něho příliš velké sousto. (Cinemax)

(více)

Videa (1)

TV spot

Recenze (47)

Radko 

všechny recenze uživatele

Vznešené spôsoby a správne štylizovaný, primerane postaveniu cenný interiér bydliska či oddychového útočiska sú len kulisami. Kulisami dodriapaných osobných vzťahov, plných podvádzania, lži a krutej pomsty. Visconti to poňal aj ako osobné vysporiadanie sa s prehnitými aristokratmi (a zdá sa, že jeho výpoveď je i v tomto bode súčasná a aktuálna), no podobné kruté zlomyseľnosti a citové rany môžu fungovať v modifikovanej verzii na každej úrovni spoločenského postavenia. Za kontrast sýtych farieb kostýmov a závesov a opulentnej výzdoby s absenciou akejkoľvek úcty si režisér zaslúži takmer absolutórium. Podtóny románovej predlohy, ktoré mi na diele jej autora vždy všeobecne vadili, sa ale istým spôsobom dostali aj do filmu za čo ide hviezda dole. Mám na mysli takú tú jeho osudovo tragickú romantizujúcu dekadenciu ako jediné a určujúce životné východisko a postoj. Poznámka: Spisovateľa D´Annunzia si vážim ani nie tak ako spisovateľa, ale ako spoluzakladateľa autonómnej republiky Fiume (vydržala tri roky). Ústava bola založená na hudbe ako základnom princípe (každé ráno sa napríklad z okna vlády recitovala nová báseň, ktorá dala smer danému dňu). Historiografia prisúdila základnému zákonu dočasného anarchisticko-syndikalisticko-republikánskeho projektu inšpiráciu pre fašistické Taliansko a jeho vládu. D´Annunzio je označovaný ako ideový predchodca Mussoliniho, hoci on sám sa k fašizmu nikdy nehlásil. O tom, že skutočná podstata šialeného štátiku, do ktorého sa v danom období sťahovali všelilenjakí excentrici, umelci, divadelníci, hudobníci a performeri z celej Európy bola asi niekde inde, už oficiálna história v 98% prípadov príznačne mlčí. ()

mat.ilda 

všechny recenze uživatele

Zatuchlá nuda s odérem naftalínu v panákovitě neživotném obsazení podle vzoru hrad... Giannini svůj part odehrává vodnatým zrakem, Laura Antonelli dmutím hrudi střídaným výronem umělých slz. Snad kdysi, při pozdně sobotním večeru, po televizním týdnu stráveném u Ženy za pultem, mohl mít Nevinný sílu supernovy, dnes abych hledala protijed, jelikož mě Visconti slušně otrávil. A nebýt mé klinické Smrti v Benátkách, obtěžkala bych snímek cenou Unylost Století Price. ()

Reklama

italka63 

všechny recenze uživatele

Poměrně nudný film o rozmazleném, sebestředném děvkaři, na kterého kupodivu také došlo. Giancarlo Giannini si ho střihnul tak nějak přemrštěně a Laura Antonelli, to byla tragédka sama o sobě. Polovinu filmu výrazně zvedala hrudník s výrazem ve tváři umřu teď, nebo to ještě chvilku dám, to podle toho, zda si mě můj záletný manžílek všimne. Z druhé strany vzato, polovina nadutých pracháčů tak skutečně žila, bez ohledu na ostatní a neštítila se odstraňovat z cesty i živé. Interiéry nevkusně přeplácané, každá váza připomínala urnu, hrůza. Jedny z nejhorších italských vil, brrr...pozitivem je hudba, tím to asi tak končí. ()

mortak 

všechny recenze uživatele

Už titulky naznačí, že co se týče scénáře, chce se Visconti a spol. držet předlohy italského národního klasika Gabriela d´Annuzia. Visconti inscenuje krásné technicolorové obrazy, ve kterých se hlavní hrdinové stávají součástí skvostného vybavení svých domů - takovým chodícím nábytkem. Navenek dokonalost sama, vybrané aristokratické chování, v tváři výraz boha - a uvnitř duše nesmírná prázdnota. Nejde ani tak o film v plném slova smyslu, ale spíše o vizuální literaturu - postavy transponují monology z knihy, jako by ani nežily. Mrtvolná dokonalost aristokratického života viděna filmovým malířem. ()

andrii 

všechny recenze uživatele

Viscontiho vznášející se labutí píseň milostné sonáty, která se v běhu času, rukou osudu, mění v neodvratnou antickou tragédii. Dekadentní portrét vášně, erotického vzplanutí, požitkářství a nespoutanosti, v souboji se žárlivostí, pýchou, ješitností, bolestí a zlobou. Divák jako mlčenlivý svědek vklouzává do honosných sídel a přepychových komnat, ve víru elegantních a naškrobených rób. Našlehané krásno výtvarné symfonie prochvívají jemné hudební „kudrlinky“ i vůně ticha. Visconti je jako malíř, který štětcem čaruje okázalé zátočiny chvějivého a fascinujícího obrazového rozjímání. Láska v zajetí smyslů. Síla lásky, která spaluje, žal lásky, který ničí. Ubohý Tulllio. Z jeho uslzených očí šlehají bolestivé plameny panovačného prokletí. Utrpení jeho duši, kterou zachvátil mor dekadentního soužení. Nešťastný "netvor," který si přeřízl vlastní tep. G. Giannini kraluje v roli hříšného, temně uhrančivého, charismatického a zhrzeného Tullia, jehož mysli se zmocnila posedlost krvácejícího srdce. ()

Galerie (18)

Zajímavosti (5)

  • Luchino Visconti natáčel film na invalidním vozíku, ve velkých bolestech a zemřel v březnu 1976 na trombózu několik dní poté, co se svými nejbližšími spolupracovníky zhlédl první sestřih filmu, s nímž nebyl spokojen. Součástí hereckého obsazení měla být i Claudia Cardinale. V této podobě byl film představen veřejnosti s velmi drobnými změnami, které provedl spoluscenárista Suso Cecchi D'Amico podle pokynů, které mu dal sám Visconti během pracovního rozhovoru. (classic)
  • Film byl uveden mimo soutěž na festivalu v Cannes v roce 1976, dva měsíce po Viscontiho smrti. (classic)
  • Visconti chtěl původně do hlavních rolí Romy Schneider a Alaina Delona. Při plavbě na Korsiku se svým novopečeným manželem Biasinim se Romy rozhodla Viscontimu odpovědět během jejich zastávky v Calvi. Volala mu z telefonní budky. „Ne! Teď je čas na dítě!“ řekla Romy velmi rozrušená. „Jsou okamžiky, kdy je čas rodit děti anebo točit film. Teď nadešel vhodný okamžik natočit film,“ vychrlil mistr na Romy. V den její svatby, kdy už byl velmi nemocný, poslal za Rominou (rád jí tak říkával) Helmuta Bergera, aby jí sdělil, že by se s ní rád usmířil. Za tři měsíce na to zemřel, aniž se spolu ještě setkali. V roce 1978 viditelně dojatá Romy uzná svou mea culpa Marku Espositovi z časopisu Premiére: „Je pravda, že nyní lituji. Trochu pozdě, že?“ (theSaint)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno