Mág.

Těžkopádný Vláčil. Poutavý a v litoměřickém kinu Máj za osobní přítomnosti Jiřího Russella Schwarze dost atmosférický, stejně mám ale jednu zásadní výhradu. Z filmu na mě totiž nedýchlo, že byl o výjimečném člověku naší historie, který by stál v hodinách češtiny za tolik námahy. (Litoměřice 2013, 10/14) (28.08.2013)

Jakákoli myšlenka na Máchu bývá jeden z elementů, jenž často spontánně přiměje mě mysleti a mluviti ve vznešených archaismech. Ač jinak žádný básník ani literát nejsem. Při návštěvě Máchova památníku v Doksech (tamější malé muzeum) natrefil jsem v expozici na DVD Mág, které ke mně vnitřním hlasem promluvilo: "Vydej se na Bezděz." Zanechal jsem okamžitě všeho a rovnou od muzea k hradu jal jsem se vypraviti. K večeru pak, kdy sedíc na vrcholu Malého Bezdězu vzhlížel jsem k oné mystické, gotické zřícenině, sáhl jsem do batohu pro spis o Máchovi, jenž z muzea přinesl jsem s sebou. Otevřela se přede mnou stránka s kresbou Bezdězu, kterážto očividně zachycena z též perspektivy byla, jež před zrakem mým právě se naskýtala. Celý zbytek dne a noci prožil jsem již pouze ve světě omračující, procítěné, poetické i rozervané okouzlenosti. A mně poznání odhaleno bylo, kterak Mácha odkazem svým i k současnosti zcela živě a hmatatelně promlouvati může. Když nedlouho poté konečně i film Mág byl skrze obrazovku předestřen mým smyslům, do stejné nepopsatelné nálady onen Vláčilův snímek uvrhl mě, ač jinak k dokonalosti mu chybí mnohé. Film však trefně to podstatné nám přináší - obraz básníkovy jedinečné osobnosti, s níž nepředvídatelný osud naložil po svém, aby nevědomky básníkovi samému a způsobem nevídaným pro celé generace budoucí posloužiti mohl. Buďme shovívaví k některým chybám a nedostatkům technickým, místopisným či historickým zdejším, neb na autentické přesnosti rázu tohoto snímek ambice si nedělá. A nejlépe vydejme se po filmu tom snovém taktéž do nádherného kraje básníkova Máje, objevovati krásy míst a zákoutí, jejichž fascinující duch snad nejslavnějším veršům českým popud k jejich vzniku dal. (04.07.2011)

O to , jaký byl Mácha, si můžeme už jen nechat zdát. Jedním z takových snů je "poslední Vláčil" (a zřejmě i "poslední Schwarz" - a možná i "poslední Mácha"). "Mágem" byla okouzlena jedna část české kulturní vrstvy, "Máchou" sotva kdo. Proto i Vláčilův pohled je přijatelný a platný. Mám (bohužel jsen pocit), že jeho vyobrazení básnického mistra se převážně zakládá na textu dopisů, které psal Lori Šonkové, ale co na tom - Mácha je nevyzpytatelnost sama. - Na jednom z kopců kolem Adamova byl sto let po jeho smrti postaven "Máchův památník" s citacemi z Máje. (Dodnes je častým cílem turistických vycházek, je to ostatně velmi příjemné a pěkné místo). Přišedší si je většinou přečtou, připomenou si, že se o Máchovi učili ve škole, a zas jdou dál. - Vláčil to dotáhl mnohem dál a svým posledním dílem si určitě neudělal ostudu. (03.06.2023)

Životopisné filmy jde natočit, řekl bych, třemi způsoby: buď se vezme celý život daného člověka od kolébky do hrobu, což často působí nezáživně, mozaikovitě, suchopárně a školometsky. Nebo se vezme jen výsek jeho života s nějakým dramatickým obloukem, a na něj se nabalí pár podstatných informací mimo tento časový výsek. A pak lze natočit filozoficko-snový příběh, kde se sice podstatné události ze života dané postavy objeví, ale jen jako mozaika, jako labyrint světa, jako procházka obrazovou galerií. Kdysi dávno jsem měl depku, protože mne napoprvé nevzali na FAMU, i šel jsem večer do kina na Václaváku, tuším do Jalty (kde je kinům na Václaváku konec?), právě na tento film. Cestou z něj jsem se začal mezi zadním traktem Panny Marie Sněžné a hospodou U Pinkasů smát jak blázen. Nazval jsem ten efekt pro sebe jako že depku jsem vytloukl ještě větší depkou. Dnes, když ten film vidím, oceňuji jeho snové scény a pojetí, básně jen krátce recitované na pozadí, naprosto skvělou kameru včetně scén přírody, hradů, města z nadhledu (dnes by na tom makali počítačoví animátoři jak ďasové), dokonalou výpravu (jako bych v té staré Praze skutečně byl). Jako Máchu jsem si vždycky představoval spíš Vladimíra Dlouhého - ostatně i jeho povaha více odpovídala Máchově. Ale nakonec jsem se Schwarzem spokojený, dokáže tu namyšlenost i nejistotu do postavy dostat. Nečetl jsem Máchovy intimní deníky, tak nevím, jestli je dobře vybraná Žilková na roli Lori, protože žilková vždycky s prominutím vypadala jako ku.rva, a ne naivní, mladé děvče. Jinak první část filmu je zcela podmanivá a mystická, prorocké vize jsou skvělé, od půlky už se to víc snaží o realitu, i když nějaká drobná mystika ještě přijde. Trochu mne mrzelo, že u krkonošské pouti chyběl ten Mácůhv skoro sci-fi sen o mniších, kteří se probouzejí jen jednou do roka. Ale jinak se mi film líbil právě svou snovou poetikou. A dostala mne Máchova věta, že přítomnost neexistuje, jen minulost a budoucnost. Protože copak jsme někdy někdo zažili, že by se čas v určitou, právě tu přítomnou, chvíli zastavil? (23.04.2021)

Chtě nechtě musim Mistrově dílu udělit tak slabou známku. Sám si nasadil laťku nesmírně vysoko a tady už ji prostě nepřeskočil. Téma je zajímavé, zpracování má ještě ucházející úroveň - ale chybí mi tu ta atmosféra, kterou udivuje ve svých skvostech ( hudba, kamera, herci ). Schwarz mě úplně nepřesvědčil a to je asi největší problém, nějak mi u něj schází charizma na takovou roli. Jen mě tak napadlo, kdyby Máchu točil Vláčil o 20 let dřív s Čepkem v hlavní roli... Skvělá je recitace p. Hrušínského. FV už tehdy prostě nejspíš neměl sílu vytvořit to, co si představoval ( viz rozhovor s Žilkovou ) a proto skončil tímhle filmem nadobro - obrovská škoda, když tady ještě 12 let pobyl. Na druhou stranu je to úctyhodná sebereflexe, kéž by si z toho vzali příklad dnešní mnozí takyumělci, často i mnohem mladší než Mistr... (23.10.2008)