Údolí včel

Zatímco Markéta Lazarová mě nikdy moc neuchvátila, tohle snad díky přehlednějšímu ději a výborně vystiženým charakterům patří do skutečně zlatého fondu naší kinematografie. Zobrazení fanatismu, přesvědčení, že idea vyššího světa může být povýšena nad rozum, život a svědomí. Náboženská víra vede člověka k tomu, aby nehledal zdroj svého jednání sám v sobě, ale aby svým jednáním naplňoval vyšší smysl. problém je, co tím vyšším smyslem má být. Obvykle něco, co zase říkají jiní lidé, že tím smyslem je. Armin byl muž silné víry, které byl ochoten obětovat nejen sebe, ale i druhé. Vyššímu smyslu, který však patřil jen jemu a jen on se postavil svými činy do role soudce o osudu druhých. Co kdyby jeho rozhovor s Ondřejem proběhl nějak takto: Armin: "Moje víra mi říká, že tě mám přivést zpět do Řádu." (ať už by k tomu dodal cokoli - bůh s tebou má jiné úmysly, řád znamená hráz proti bezvěrectví, očistíš svou duši - to je celkem jedno). A Ondřej by mu odpověděl: "Ale já věřím, že bůh chce, abych byl šťastný se ženou na své tvrzi." Kdo pak rozhodne, co chce bůh? Proč tohle věřící nedokážou pochopit, že věřit lze čemukoli a v cokoli a jen a pouze z víry nelze odvodit, která je ta správná hodná následování. A náboženství k víře přidává to, že samo sebe ze své podstaty staví na tu pravou a jedinou víru, která je povolána jiným říkat, co mají a co nemají dělat. Proto jsem já sám nikdy náboženské víře nepřisoudil jakýkoli smysl a neučinil z ní nikdy zdroj motivace svého jednání. Člověk se řídí rozumem a samozřejmě i pocity, ale musí být připraven je vždy podrobit testování, zkoušce ve střetu s realitou, vlastními zkušenostmi a tak dále. Armin ve jménu své víry dokonce zavraždil ženu, protože to odůvodnil vyšším smyslem svého počínání - odvrácení Ondřeje od smilstva a zvířecích pudů ("ti dva tam žijí jako zvěř"), aniž by ve skutečnosti se někdo kromě něj dopouštěl něčeho hanlivého nebo nesprávného. Člověk, který používá rozum, si takový úsudek udělat může, ale věřícímu (jak to vidím ostatně i z některých mírně fanatických komentářů) je takové vlastní rozumové zvážení věci odepřeno. Už jen za tento pohled na způsob myšlení věřícího člověka si film zaslouží maximální hodnocení a to ani nemluvím o zbytku, kameře, výpravě a herectví. Mimochodem, musím říci, že v tomhle filmu se mi Galatíková moc líbila jako žena, nikde jinde jsem jí tak vlastně nevnímal (díky pozdějším rolím ji mám hlavně zařazenou jako matku/tetu, hodnou či zlou, dle role), ale tady z ní tryská taková kombinace osobní síly, důstojnosti i smutku, který ji činí krásnější než jak dokáže jen prostá fyzická krása. (14.05.2007)

Filmů mapujících 13. století jsem neviděl mnoho, proto se jednalo o zážitek zajímavý, kterého určitě nelituji. Hned na začátku jsem nemohl rozdýchat ten fail, jak Zdeněk Kryzánek uchopil Zdeňka Sedláčka a mrštil jím o zeď. Docela úlet. Jinak už je film docela v pořádku. Samozřejmě ty šermířské souboje vem čert. Příběh je docela jednoduchý a slušně je popsán v obsahu. Dodám snad pouze, že je naprosto přímočarý a bez všech nadbytečných odboček, což se dá připisovat jeho stopáži. V této nábožensky fanatické době bych určitě žít nechtěl. Působí docela depresivně. Těžko se dohadovat, jestli vypadala přesně tak, jak nám ji film ukázal, ale tak nějak si ji prostě představuji a představovat budu. Kdovíjak atraktivní film samozřejmě není a těžko přetěžko se mi dává pouze 2*, protože podle zdejších komentářů si u filmu nejeden či nejedna uživatel či uživatelka vyhonil či vyhonila. (13.07.2012)

Pro mě nejkrásnější Vláčil a zároveň jeden z nejlepších filmů české kinematografie. Má to hloubku, má to přesah, nesnaží se divákovi podlézat a hlavně je to plné nádherných obrazů, které nejsou prvoplánové a v nichž Vláčil dokáže zobrazit nezobrazitelné... Údolí Včel je prostě záležitost, kterou je třeba vidět. A ne jednou. (28.04.2008)

Můj pocit již před lety ze zhlédnutí tohoto šperku českého a československého filmu je, že se zde oba jeho tvůrci - Vláčil i Körner - nejvíce přiblížili historické Bergmanově filmové řadě. Ač historický námětem, je evidentně dílem, které prostředkuje mnohé z otazníků doby bezprostředně předcházející osmašedesátému roku. Hloubka těchto dotazů i neúprosnost dialogu, který se za nimi skrýval, jsou nejvíce patrny z hloubky i tragičnosti kofliktu, který je nosným jádrem nejen námětu, ale i scénáře a režie. A také z nevídané míry umělecké výsostnosti, která do toho všeho byla všemi tvůrci vložena. (27.08.2007)

Filozofično na plno. Také ale dusno na plno a především neosobitost, která potlačuje veškeré emoce a jakékoliv pocity, které film má a já je mohl vnímat. Výsledek je takový, že Údolí včel je dokonale a syrově zpodobněný středověk, který jen tak v české kinematografii neuvidíte. A i přesto, že mu chybí emoce, je rozhodně filmem, který nesmíte vynechat, protože Vás přesvědčí o tom, že u nás se dřív točilo cokoliv. A dokázalo to mít úspěch. Tak proč by nemělo dnes? (27.01.2015)