Údolí včel

Obsahově mnohem snadněji uchopitelné než poetická Markéta Lazarová, ovšem filamřsky zároveň méně zajímavé a výrazné. Hodně pasáží je až příliš chladných a citově prázdných, což byl možná záměr vzhledem k Vláčilově přístupu k temnému středověku, ale tentokrát se do všeho více vkrádá i nuda, jejíž smrtelné účinky odvrací primárně nádherná autentická hudba od mistra Lišky. Naštěstí jsou zde herci v čele s úžasným Čepkem, mrazivá a syrová výprava, skvělé kostými a silný příběh, který dokáže vždy evokovat přesně ty pocity, jaké si zrovna umane. Škoda, že v půlce filmu nějak došel dramaturgovi dech (v závěru se mu naštěstí zase vrátil).. 75% (08.12.2013)

Text distributora prakticky popisuje celý děj, takže nemá cenu jej nějak podrobněji rozebírat. Každá doba má své démony a doba křižáckých válek byla démonů plná. Víra v Boha často přerostla ve fanatismus a v jeho jménu se pak děly ty nejkrutější věci. Přízračně temné, kruté, syrové a děsivé, jak jen 13. století mohlo být. Tak ho tu vystihl František Vláčil. Vynikající Čapek, bezcitný a nelítostný v pochmurné atmosféře ponurého příběhu, který krásně vystihuje strasti, kterými musel obyčejný člověk čelit. Možná podaný formou těžko stravitelnou, ale přesto fascinující nejednoho diváka. Rozhodně stojí za to vidět tento skvost s ukázkou ryzího herectví. 80% (11.10.2016)

Da sa tato filozoficka esej plna symbolov uzit aj ked mi je cela filozoficka a symbolicka vrstva ukradnuta? Rozhodne da. Pretoze je to uzasna ukazka paradnej filmarciny. Vlacil ma (podobne ako Bergman) velmi prekvapivo bavi aj napriek tomu, ze jeho filmom uplne nerozumiem a podobne zalezitosti nie ju mojou salkou kavy 9/10 (09.07.2018)

Historický film, ve kterém exceluje Jan Kačer a Petr Čepek. Fanatismus, dogma a askeze jakoby prostupují obrazovkou k vám do obýváku. Do kontrastu se zde staví touha po svobodě a loajalita k řádu. Některé scény jsou velmi drsné a sugestivní. Hudba podtrhuje už tak téměř dokonalý film a dodává ještě mnohem víc na oné "ponuré" středověké atmosféře a dovádí celý snímek k dramatickému a krutému konci. Musím se přiznat, že jsem očekával poněkud jiný závěr, ovšem i tato tečka za zhlédnutými 97minutami, je velice zdařilá a působivá. Dogmatický Armin a osobitý Ondřej jsou výtečně napsané postavy. V mnoha komentářích jsem tu našel odkaz na režiséra Bergmanna, tak i já se mohu k němu přihlásit. Skutečně velmi atmosferické historické drama, které postradá snad jen více nějaké "akčnosti", jež by nedovolila divákovi (mně) se ani vteřinku nudit (=pouze můj subjektivní názor). Kameru hodnotím jako velmi dobrou, ba dokonce výbornou a aranžmá jednotlivých scén je také obdivuhodné. Herci jsou vybráni také na jedničku, jen si neodpustím malou poznámečku: Petr Čepek "je" skutečně opravdový slovanský typ, že? ;) K této moji hnidopišné větičce musím uvést dodatek: přesně tohle bylo trnem v oku i samotnému Vláčilovi :) Komentář uzavírám definitivní tečkou - pěkné 4 hvězdičky. (29.03.2009)

Slovy klasika, my máme Údolí včel, Rusové Andreje Rubleva a Švédové Sedmou pečeť. Celkem názorně tenhle rozskřípaný mýtus kmene Čechů demonstrují stránky Nostalghia, věnované padlým andělům, rozuměje exponátům z řad kanonických vele-režisérů, jejíž autoři zařadili Vláčila velkoryse po bok Kurosawy či Felliniho, byť symbolicky až na konec lajny. Po dvou neuvěřitelně krvavých a krutých nacionalistických válkách je obtížné pochopit, jak může někdo brát takový rousseauovský romantický nacionalismus vážně. V devatenáctém století jej naši předkové, tápající po národní totožnosti, vážně brali, ale dnes? Zdá, že Češi stále nemají jasno v tom, jak se dívat na své dějiny. Byli husité hrdinové nebo „lupičská cháska"? Úpěli jsme za Rakouska nebo jsme se měli dobře? Bordwell dává podobným spekulacím útrum. Když si v Dějinách filmu vytipuje – především z řad proslulých Olympanů, bez výjimky neamerických – osm jakýchsi „super-auteurů“, které pojedná přednostně a nezávisle na kontextu národních kinematografii, jimž přináležejí, o Vláčilovi nikde ani zmínka. O Tarkovském pravda také ne, ale ten nenatočil své nejlepší dílo v 50. a 60. letech vyhlášených časopisem Cahiers du Cinéma za vzestup autorského uměleckého filmu a ke všemu se mu dostalo vrchovatě prostoru v kapitole ohledávající Nové kinematografie a nové směry v Evropě a Sovětském svazu od 70. let. Kdežto o naší národní pýše Vláčilovi nikde ani čárka. Když Masaryk kritizoval dva velké rukopisné podvrhy, s láskou a oddaností přijímané, ze kterých čerpali nejen Alois Jirásek a Mikoláš Aleš, nýbrž i František Palacký a na nichž náš rodící se národ založil své novodobé sebevědomí, známými slovy, že nic není veliké, co není pravdivé, plaval proti proudu. Krátkodobě ho pravicové Národní listy vyobcovaly z národa jako ohavného zrádce, kterého nejspíš neporodila česká matka, ale lítá saň. Ať si to přejeme nebo ne, ať je nám bližší ten či onen moment našich dějin, Vláčil na Bergmana ani Tarkovského neměl. Stál pod nimi. (19.02.2010)