Krakatit

Čapkovu klasiku jsem četl - vynikajicí. Vávra se věrně drží knihy, ale je až moc polopaticky popisný ( asi by to chtělo příklad - "záleží na tom, komu se Krakatit dostane do ruky" - následuje pomalý nájezd na ruce Karla Högera, podpořený dramatickou hudbou ). Herci natolik patetičtí a afektovaní, až to zaráží ( to, co předvádí Höger, mi nejednou polechtalo bránici a spolužákům z FV jakbysmet ) a jeho režie občas naivní. Ale pozor! Přesto jsem se ani chvilinku nenudil, právě naopak. Jednak kvůli zmíněné úsměvnosti a pak proto, že film uhání rychle kupředu, dekorace jsou povedené a díky veskrze záporným postavám ( z nichhž jedna neodolatelně cynická je roztomilým kontrapunktem Högerově patosu ) na vás dýchne ta správná atmosféra beznaděje... (03.03.2006)

Světoznámý přepis stejnojméného románu, brilantně převedeného na filmové plátno. K mimořádnému úspěchu tohoto vesměs fantastického snímku nepřispěl jen výtečný emocionálně tvůrčí (exaktní) vědec Ing. Prokop v podání Karla Högera nebo působivá Srnkova hudba. Ve filmu se dynamicky střídají a mění obrazy jednotlivých prostředí a prolínají se výjevy z reality se snovými a horečnatými představami hlavního hrdiny. Ústředím dramaturgickým principem adaptace je tedy kontrast představ a skutečností. Zároveň film posloužil jako vzorný předobraz k propagaci míru, ve své době aktuálně varoval před nebezpečím zneužití ničivé síly ukryté v hmotě. Televizemi neprávem opomíjený titul a já jsem rád za jeho znovuuvedení. (12.05.2006)

Spokojenost s Krakatitem do značné míry souvisí se schopností dívat se na film očima diváka 40. let minulého století. Z dnešního pohledu se dá snímku vyčíst mnohé, především herectví Karla Högera sklouzává k patosu, v době vzniku působivé scény dnes vypadají lacině. Koncem 40. let ale Vávrův film představoval nepopiratelně atmosférickou a tématicky naléhavou podívanou. Jaderné hřiby nad japonskými městy byly ještě v živé paměti. Vávra sice Čapka přizpůsobil poúnorovým poměrům, takže protiimperialistický rozměr snímku nejde přehlédnout, ale narozdíl od pozdější verze nepůsobí aktualizace násilně a směšně. Vyslanec D'Hémon v podání Jiřího Plachého je jako vedlejší postava nepřehlédnutelný a dodává dramatu náležitý kousek mysteriózna a temnoty. Celkový dojem: 75 %. (17.01.2019)

Ze začátku to je pomalu noirová detektivka. Hra světla a stínu je perfektní a zápletka napínavá. Poté nastoupí idylická část na vesnici, proti které též nemám výtky. Jenže jakmile přijde zajetí, vše začne být zbytečně rozvláčné a nudné. Chvílemi jsem u toho opravdu usínal. Závěr s tajnou radarovou stanicí je roztomile naivní, ale zpracování se mi líbilo. Vizuálně to není ničemu nic dlužno. Poselství je taky dobré, i když by mohlo být podáno malinko méně polopatě. Drhly mi tam občas jen některé otravné postavy (teroristi, všichni co ho věznily kromě princezny) a občasná rozvláčnost. (07.09.2009)

Velmi "české". Musím říct, že Čapkův román pravděpodobně nešel zpracovat lépe a Otakaru Vávrovi se daří zachytit vše včetně atmosféry a bezchybnosti postav. S čistým svědomím však nemohu dát 5*, protože mi přijde, že si to snímek nezaslouží a že nezanechal ve mě ten správný pocit. Ohledně konce, který i v knize je jaksi "vnucený" se raději nebudu vyjadřovat. (06.11.2007)