Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Psychologické drama, které natočil režisér Jiří Weiss v roce 1959 podle stejnojmenné divadelní hry Pavla Kohouta. Pán v taláru (Miloš Nedbal) předkládá divákům případ studentky práv Lídy Matysové (Marie Tomášová), která se zamilovala do ženatého muže doc. dr. Petra Petruse (Vladimír Ráž). Tento vztah však končí tragicky, dívčinou sebevraždou... Filmová adaptace Kohoutovy divadelní hry byla zpracována se smyslem pro vyváženost efektních formálních prostředků. Film byl uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Edinburghu v roce 1959. Na scénáři se kromě Pavla Kohouta a Jiřího Weisse podílel i Jiří Brdečka. Cenný je i zachycený přednes Sonáty pro klavír „Appassionata“ L. van Beethovena Františkem Rauchem. (Česká televize)

(více)

Recenze (38)

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Režiséra Jiřího Weissa jsem měl spojeného především s revolučně laděným filmem Spravedlnost pro Selvina z roku 1968 (tedy vlastně již jeho posledním filmem před emigrací), jeho vrcholné snímky z přelomu 50. a 60.let mě doposud míjely. Taková láska obsahuje příběh nešťastné mladé studentky zasahující do lidských životů: nejdříve nepřijde na vlastní svatbu, nechá svého ženicha "plavat", popřitom svádí ženatého muže, docílí jeho pád od rozvodu až po skandál na fakultě a nakonec zavře za sebou všechen život sebevraždou plynem... Na první pohled dost deprimující. Nikoliv ve Weissově podání, který společně se scenáristou Brdečkou vrámci svého filmu vůbec nevypráví příběh, ale s pomocí originálních vypravěčských postupů řeší a analyzuje pohled na problematiku. Z autorského pohledu vlastně není hlavní postavou filmu ani tak studentka Lída v podání Marie Tomášové, ale tajemný Miloš Nedbal v roli soudce a znalce celého případu. Přichází coby fantom v posledním snu Lídy před jejím definitivním zadušením a nese s sebou velký fascikl jejich prožitých dnů a okamžiků v podobě písemných, fotografických i audiovizuálních materiálů, pomocí nichž se nám postupně do detailů rozplétá a doplňuje celý obraz minulosti všech hlavních postav včetně konfrontace s vlastním svědomím. ,,...a teď suďte, můžete-li..." Vynikající záležitost, film, který by dle mého názoru ocenili i diváci ze zahraničí. Jak pro fascinující filmařinu,, tak pro svůj ojedinělý obsah plný myšlenek. ,,Všechno lze napravit, jenom smrt je konečná. Ta udělá ze všeho katastrofu. Teprve smrt je zločinem..." 90% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin) ()

Ony 

všechny recenze uživatele

Zajímavě působí spletitý prostor různých chodeb, schodišť a pokojíčků a kamera, která v něm postavy jakoby šmíruje. Zvláštní, ale už podle mě méně šťastná je teatrální stylizace dialogů a hereckého projevu. Hlavní hrdinka i její partneři jsou tak chladní, až to zanudí. Ale konec je zas vyřešen dobře. ()

Reklama

Padme_Anakin 

všechny recenze uživatele

Zcela zapomenutý československý klenot vynikajícího režiséra Jiřího Weisse, psychologické drama o trpkém střetu zamilovanosti s realitou je servírováno z mnoha úhlů pohledu, očima všech zúčastněných a průvodcem výborný Miloš Nedbal v roli soudce. Moc pěkně natočeno, styl jedinečný, herci do jednoho výteční, zejména Marie Tomášová a Vladimír Ráž, bezvýhradná spokojenost. ()

garmon 

všechny recenze uživatele

Tomášová je česká Jean Seberg a forma filmu připomíná chvílemi Činčerův o deset let pozdější Kinoautomat. Jinak to po takřka šedesáti letech ztratilo hodně apelu. Morálka je naštěstí (?) jinde. Co zůstalo poutavé je zcizovaná struktura a výkony herců. Weissův rukopis je taky znát - je to brilantně natočené, byť ze všech těch bytů, módy a líčení dýchne staroba a filmovost. Ano - utrápená Tomášová chvílemi irituje. Jinak stojí za vidění! ()

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Po Zářijových nocích druhá zfilmovaná divadelní hra Pavla Kohouta. A zatímco Zářijové noci se hráli jen v jediné inscenaci, Taková láska se z Realistické divadla Zdeňka Nejedlého rozlétla v druhé polovině 50. let po celé republice a ještě v polovině 60. let ji dohrávali studenti v Disku. Dusné drama z vysokoškolského prostředí s přehledem rozehrává situaci, ve které preference jednotlivce nemá své místo. Formálně jde o zajímavý příspěvek k širší tradici adaptací divadelních her v čs. filmu, a patří mezi nejzajímavější poválečné kusy, společně například s Dvaasedmdesátkou (1948). ()

Galerie (11)

Zajímavosti (2)

  • Do úvodních titulků zní úvod z Beethovenovy sonáty č. 23 „Apassionata“. Na konci filmu, kde citace z této skladby zazní znovu, však z rádia hlásí, že dozněla Beethovenova sonáta „f moll“, což je úplně jiné dílo. (HonzaBez)
  • Scéna u mostu s M. Vášovou a V. Rážem byla točena v ateliérech. (M.B)

Reklama

Reklama