Kino

Komentáře k zobrazeným filmům

• flanker.27 -

  Malá čarodějnice (2018)

  22.9.2018

  Oceány se vaří, skály pukají a hořící nebe padá k zemi. Apokalypsa? Ne. Němci natočili dobrou pohádku. A když říkám dobrou, myslím opravdu dobrou. Většinu doby jsem se až přihlouple usmíval, protože je to milé, příjemné a zábavné pošušňání pro každého pohádkymilujícícho diváka. Představitelka malé čarodějnice je vysloveně roztomilá, pokud se v příběhu vyskytují děti, nejsou přemoudřelé, jsou prostě normálně dětské, životní ponaučení jak být hodný a co to znamená jsou do příběhu zasazena sympaticky, humor je milý a vůbec z toho celého tak nějak čiší dobrá nálada. Jistě, Čech se nevyhne srovnání s legendárním večerníčkem Zdeňka Smetany. A myslím, že se tato nová verze nemá zač stydět. Jistě, není to stejné, zatímco ve večerníčku byla čarodějnice pojatá spíš jako malá rozpustilá holka, tady je to víc mladá sympatická dívka (dáno i představitelkou). I dabing Lucky Vondráčkové je takový příjemný a milý. Snad jen Abraxas. Ne že by tady byl špatný, ale zatímco u Smetany to byl plnohodnotný partner, rádce a pomocník, tady je to spíš komická vedlejší postava. A staré čarodějnice ve večerníčku byly místy docela strašidelné, když se objevil mrak zlé čarodějnice Bimbuly, jako dítěti mi přejel trochu mráz po zádech. Tady jsou ostatní čarodějnice sice také zlé, ale jsou spíš nerudné než nebezpečné. Ale to jsou drobnosti. Jako celek hodně velká pochvala. P. S. Je to absolutně nemultikulturní. I to jde považovat za takřka zázrak.

• Tetsuo -

  Po čem muži touží (2018)

  odpad! 19.9.2018

  Na to už fakt skoro není slov. Totální everyday patriarchy bullshit každou půlminutu. Polovina jakože vtipů pointovaná větami "To nemůžeš pochopit, protože jsi chlap/jsi ženská". ________ Svět, ve kterém v časopise Playboy nemají HR oddělení a na recepci může ze dne na den pracovat kdokoli, s kým ani nikdo nepodepsal smlouvu; film, kde se finální Noc talentů odehrává ve dne; svět, v němž majitel časopisu je větší šupák než vyhozený šéfredaktor; mediální prostředí, kde úplně neschopný blbec dostává novinářské ceny; fantasmagorie, v níž údajný feminista okouzluje ženy neustálým "mainsplainingem", což je přesně to, co by dělat neměl. __________ Film, co vypadá, jako by ho napsal Michal Viewegh po mrtvici (viz slavný sloupek, kdy se proměnil ve svou ženu a pak si sahal na prsa a do kalhotek), ale napsali ho Radka Třeštíková a Rudolf Havlík po opici nebo lobotomii. Ani Po čem ženy touží s Gibsonem nebyl žádný zázrak, ale aspoň nějak držel scenáristicky pohromadě. Tento film drží asi jako pochroumaná záda Jiřího Langmajera a má inteligenci Dominiky Myslivcové. ________ Chcete-li to ve zkratce: Je to podobná romantická komedie jako Mechanický pomeranč. Čiré utrpení.

• Jara.Cimrman.jr -

  Predátor: Evoluce (2018)

  16.9.2018

  "Něco mi došlo. Myslím, že umřeme." Tak to pokropte a třeba to nebude opětovat palbu. No, spíš bude. Je to Predátor. Mě tedy ta potvora tentokrát neměla čím překvapit, ale komando pošuků z autobusu mě prostě bavilo. Zejména ten, co vypadl z matky, praštil se o zem a od té doby leze do hrobu. Ale i ostatní pošuci byli celkem slušní magoři a jejich nervozita i sázky před probírající se paní doktorkou mě hodně pobavila. A taky jsem se poučil, že na koledníky se nemá křičet, protože by mi mohli odpovědět palbou jako mladý McKenna a to fakt nehodlám riskovat. Radši pojďme střílet, krájet a bavit se, protože o to tu jde především.

• Matty -

  King Skate (2018)

  7.9.2018

  Zřejmě jsem letos neviděl film s takovou živelnou energií (blízko k němu ovšem má, také tematicky, Léto). Osmdesátiminutová testosteronová jízda bez zpomalování (malá proměnlivost tempa ovšem při střízlivé stopáži nikdy nezačne být únavná). Na konci uvěříte, že absolutním vyjádřením svobody v nesvobodných časech byla jízda na skejtu. Režijně, resp. dramaturgicky jde (stejně jako hudebně) o dost punkovou záležitost, která sice sem tam zaměří pozornost na určité téma, ale žádnou pevnější strukturu, díky níž byste dostali ucelený přehled o skejtování za socialismu, nemá. Hlavní je zakusit pocit volnosti. Díky charismatickým skejťákům a mixu bravurně sestříhaných archivních záběrů (skvělé jsou kontrasty necenzurovaných amatérských záběrů a koženého oficiálního pohledu na věc) a téměř neutichající hudby, to je velmi snadné i pro člověka, který nemá rád pivo, na skejtu stál poprvé a naposledy cca v pěti letech a příčí se mu, když je ženám přidělována role pohledných pasivních zpestření mužských aktivit. Za to, že jsem díky filmu objevil písničku Superden, tvůrcům děkuji a zároveň je nenávidím, protože to už z hlavy nedostanu. 80%

• EdaS -

  Domestik (2018)

  30.7.2018

  Vyčerpávající zážitek, ovšem asi ne v tom smyslu, jak to tvůrci zamýšleli. Psychologický body horror, kde jsou postavy nesympatické a nezajímavé už od začátku, na český film vizuálně zvládnuté, ale šíleně těžkopádné a průhledné. Kopírka Aronofského, ovšem bez vtahujícího efektu.

• Rimsy -

  Markéta chce taštičku (2018)

  4.7.2018

  Doplněk Normálního autistického filmu, který se do předloňského dokumentárního hitu nevešel. Či lépe řečeno nehodil, neboť Markétino postižení je výraznější nežli u zbylých tří sledovaných dětí, a tak její příběh stojí hlavně na vyprávění obětavé matky. Je moc pěkné, že se Janek rozhodl natočený materiál nehodit pod stůl a věnoval Markétě celý snímek. Ten bohužel z podstaty věci není tak divácky atraktivní, zato však nabídne pohled na vzácnou chorobu očima těch, kteří se s ní musejí vyrovnat. Sympatické dílo.

• verbal -

  Tvář (2018)

  3.5.2018

  V Ryju de Dziuranero stavějí garby widelcowe sochu obrkudlanky, s níž chtějí trumfnout i tu téměř stejnojmennou brazilskou prdel. Při této modlolibé činnosti přijde sympatický klerometalista o xicht a následuje štiplavý, nakysle žluklý popis tváře současných polských vidlí, kde bramborovice teče proudem, faráři si při zpovědích lačně osahávají Ducha svatého a kde je kvůli staletím příbuzenského křížení, tu a tam zpestřeného nějakým tím roztomilým hospodářským zvířátkem, největší mozkovou kapacitou cigánský kopáč Dezider. Popis plný bigotní malosti, pokrytectví, šosáctví, lopatismu a vítězství víry nad rozumem. A to je na stát, kde si i pro potracení týden mrtvého zárodku musíte zaplavat do Baltu, nebo pojít, a kde na vás v případě fyzické či psychické odchylky od katolické matrice bez váhání zavolají exorcistu, vcelku odvážná freska, při níž však vaše hemoroidy opět trochu doplácejí na plíživou rozvleklost. Na tomto místě však musím konstatovat, že i pro erudovaného kritika mého formátu je velice dificilní narativně takovýto konotativně inkonzistentní, teologicko – letorální kompilát uchopit, jakž ostatně i cokoliv jiného, když byl ještě před pár hodinami namrdaný jak sysel z cieszynskiego desetiprocentního zabijáka obrů, piva s denaturákem, které více než decentně popíjel při nočním koncertu vážné hudby v Kině na Granicy . Takže to mohlo být klidně i na čtyři, co já teď, kurwa, vím. No i tak ma szanowna pani Małgorzata jaja i nawet się nie boi Metalike do ścieżki dźwiękowej wpierdolicz.

• Dudek -

  Falsifikátor (2013)

  1.3.2014

  Nejnovějšímu snímku Gorana Markoviče chybí zaměření, či dokonce jasně čitelná hlavní myšlenka. Divácky nepůsobí příliš atraktivně, i když díky profesionální režisérské ruce se stále jedná o příjemnou podívanou. Zdá se, že Markovič využil nabídku Goethe institutu, aby si opět se štábem mohl zavzpomínat na dobu svého mládí, a možná tak trochu se vrátit zpět do země svých snů. Na diváka bohužel tak trochu zapomněli. Vrství jednotlivé vzpomínky na sebe, na hlavní dějovou kostru roubuje spoustu vedlejších motivů, které však využívá jen velmi povrchně, pokud vůbec. A je to škoda, protože jednotlivé odbočky jsou leckdy i nosnější, než vlastní dějová kostra, která celá slouží zejména jako prostředník pro závěrečnou pointu. Ta totiž neosvětluje jen falsifikátorovu zálibu, ale i neustálé glosování děje (pseudovypravěčství) synem hlavní postavy. Zklamáním je bohužel i vypravěčský styl, který by se snad hodil spíše pro divadelní prkna. Hlavní hrdina jako ve snu prochází jednotlivými scénami, okouzlen tím co se děje kolem něj, aniž by měl možnost děj nějak sám zasáhnout a změnit směřování okolí, ba možná i své vlastní. I když zde se stejně, jako v případě Andjelkova „povolání“, může jednat o personifikaci doby a jistých prvků, které ji překračují do současnosti.

• Dudek -

  Turné (2008)

  15.1.2014

  Další z mnoha srbských reflexí jugoslávského konfliktu, tentokrát neotřele využívající divadelního prostředí. Turné tu je prostředkem, který nám umožní spolu s protagonisty (neplánovaně) procestovat všechny strany konfliktu. Postupně se tak setkáváme se Srby, Chorvaty a Muslimy. Jediné, čím se vojáci jednotlivých etnik na první pohled liší, jsou uniformy. Mluví téměř stejnými jazyky, neodlišují se ani kulturními nároky a všichni si rádi oddechnou u povedeného divadelního představení. Válečné prostředí je tu vykreslováno jako něco absolutně nepochopitelného a zbytečného. Negativně se snímek krom samotné války staví i k srbské straně a za hlavní důvod konfliktu považuje přehnaný srbský nacionalismus. Kritický pohled je ovšem buď shazován díky komediálním scénám, nebo vystupuje do popředí skrze zápornou postavu a míří tak spíše na určitou sortu lidí. Snímek je dramaticky soudržný zejména díky použití žánru road movie. Ten se díky zajímavému uchopení ukazuje příbuzný divadelnímu představení. Vyprávění je epizodní, a jednotlivé fáze přesunu mezi hlavními lokacemi jsou koncipovány většinou jako mírně dramatická intermezza. Jistá teatrálnost a jemné použití humoru nejsou vůbec na škodu a spíše příjemně osvěžuje jinak nepříliš uchvacující dějovou linii. Zajímavý je i závěr, který jakoby vyznívá do prázdna, nic nekáže, a vrací protagonisty zpět do jejich přirozeného prostředí, nicméně z atmosféry a předcházejících několika minut je jasné, že tohle turné všechny značně ovlivnilo.