Kino

Kino premiéry

V kinech od 22.2.2018

V kinech od 19.2.2018

V kinech od 15.2.2018

V kinech od 8.2.2018

V kinech od 1.2.2018

Komentáře k zobrazeným filmům

  • xxmartinxx -
    Věčně tvá nevěrná (2018)
    odpad! 22.2.2018

    České filmy posledních pár měsíců opakovaně prorážejí strop představitelných měřítek, až mám dojem, že jen jedno hodnocení "odpad" nestačí. I po odfláklé nudě Špindl taky od Cieslara, rozháraném Vejdělkovi a nekonečné Dukátové skále dokážou další čeští filmaři nalézat způsoby, jak šokovat absurdní odporností. Ve věčně tvá nevěrná zaskočí obludné vykreslení lidských vztahů překračujících i nejhorší kreace Petra Kolečka, který má alespoň nějaký cit pro timing a maskování šovinismu za metašovinismus (kdo chce, ať věří). Jestli jsem se vztekal u Teorie Tygra nad filozofií lidské interakce ospravedlňující slabošské sobce a uměle vinící jejich oběti, tak tady fakt bleju při pohledu na to, co je předkládáno jako řešení manželské krize a vůbec dynamika soužití. Postavy tu žijí a uvažují ve světě vrcholící totality správných hodnot a "nutných" kompromisů, ve kterých zpoza košilatosti vykukuje prezentace "normality", jaká musí být v civilizované společnosti tvrdě odmítnutá. Neřeším takové věci jako směšnou nenávaznost scén, nepřehledný děj a nevykreslené postavy, vlastně po pěti minutách filmu je jasné, že v něm neexistuje žádná vnitřní mechanická nebo intuitivní logika, podle které by šlo hledat smysl. Se špatným nudným filmem jsem byl předem smířený. Morálně obludný chrchel tohohle kalibru ale nemůže zůstat jen tak bez povšimnutí. Je tohle vážně možné? Je mně jedno, jestli jde o důsledek vědomé agendy, nebo scenáristické a režijní neschopnosti, ale tenhle film je veskrze zlý a zkažený a mě uráží a znechucuje. Po příšerných zážitcích na českých filmech během posledních měsíců už se mi těžko hledají slova, která by popsala, o kolik níž dokáže být ve všech ohledech tenhle film... už vážně nevím... prostě nevím, jak dát tu negativitu najevo - protože už minule jsem myslel, že horší to být nemůže. Ale může.

  • Tuxedo -
    Hmyz (2018)
    **** 18.2.2018

    "Vstávej a krop!" Asi ne rozlučka, jakou by si přál zarytý Švankmajerův fanoušek, ale taková, jaká vyčnívá nad jeho posledními filmy. Animace je poskrovnu a typická práce se zvukem a obrazotvorností je záměrně narušována zcizovacími vsuvkami "filmu o filmu". Právě tehdy však vzniká něco "navíc", nemluvě o tom, že je to velmi vtipné.

  • H34D -
    Black Panther (2018)
    *** 17.2.2018

    Nebýt africkokulturní přidané hodnoty, byl by Černý Panter velice tuctovým komiksovým velkofilmem, který existuje hlavně proto, aby mohl existovat. Je uměle vytvořena nějaká zápletka - nějaký problém jen proto, aby mohl být vyřešen. Ovšem díky zase trošku jinému filmovému prostředí je vnoření do Wakandy docela příjemný zážitek. Zjevně drahá produkce a špičkové efekty jsou již samozřejmostí, střih však jako obvykle mohl být přehlednější. Osobně mě asi nejvíce zaujala hudba, vše ostatní se mi zdá snadno zapomenutelné. 6/10

  • Slasher -
    Hora (2017)
    **** 16.2.2018

    Ultimátní porno vysokohorských masivů - artistická kronika vztahu člověka s přírodou posvátných vrcholů, která v mixu vypravěče, filharmonie a kamerových přeletů oslňuje, stejně jako dojme nad tím, co jsme jako lidstvo v honbě za dobrodružstvím ztratili. Skvěle komponovaný, gradovaný, rozjímavý, tady máte INTO THE MIND či THE FOURTH PHASE na druhou. Co by na to řekla Leni Riefenstahlová :)

  • Vitex -
    Padesát odstínů svobody (2018)
    * 9.2.2018

    Dostaly, co chtěly. V něčem je to opravdu fenomén hodný pečlivého studia. Film dokonale sestrojený tak, aby v každém momentě odpovídal představám a touhám naivních puberťaček (a evidentně nejen puberťaček). Ve výsledku pak nemá sice naprosto nic společného s realitou, ale o to přece ani nešlo (chraňbůh!)... takže všechno v pořádku.

  • novoten -
    The Florida Project (2017)
    *** 16.1.2018

    Dlouho jsem dokázal přehlížet naprostou bezdějovost a soustředil jsem se na herce. Konkrétně pak na Brooklynn Prince, která podává bez přehánění ten nejlepší dětský herecký výkon, jaký jsem kdy viděl. Jenže po čase je těch hlučných dětí, hlučných dospělých, hlučných hádek a vyřvávaných vulgarit moc a většinu druhé poloviny jsem nenápadně trpěl. Motelový komplex navíc skoro neopustíme a divák tak tuší, že bude muset jen a pouze čekat, zda vše povede k malým radostem a větším starostem. Záchranou scénáře je postava Bobbyho, na kterém je i díky překvapivě civilnímu Dafoemu vidět, že svým nájemníkům chce pomoct, ale tuší, že u některých jde jen o házení hrachu na stěnu. Zásadním mínusem je u mě ale fakt, že jsem se většinu času nemohl zbavit myšlenek nad tím, co čeká Moonee v pokročilém věku a jak může při zázemí v podobném prostředí a u podobné mámy dopadnout. I srdce ze zlata se totiž může zkazit a i přes snahu o pozitivní chvilky mi je právě z těchto myšlenek téměř mizerně. Třetí hvězda čistě za Brooklynn, ze které se při troše štěstí může vyklubat pravý poklad.

  • verbal -
    Tvář vody (2017)
    * 14.1.2018

    Vilém Býkovský míval bizarní, fantaskně temný potenciál jako málokdo. Někdy před 11 lety však, jako jeho zjevně velký vzor Štefan Hracíkopec, prošel přechodem, ztloustnul, začal chovat kočky a točit troubící jeleny a panenky s porcelánovýma hlavama pro hormonálně destabilizované prasnice či náctileté homodebily, ze kterých se chce nemenopauzujícímu heterosexuálnímu divákovi akorát tak Blade. Těchto Padesát odstínu puškvorce kombinovaných s RyboÍtým satanžel není výjimkou. A tak si němý, neskonale iritující, odpudivý babochlap ze zoufalství narazí žábochlapa, neštítíc se mezidruhového křížení se s ním bez váhání vytře, a já v tom lepkavém přívalu estrogenní červenoknihovní prudy jen čekal, kdy ta piča naklade ichtylovi jikry a on mezi žábrami procedí „FrogÍtý foun houm“, čímž si brnkne do Vodníkova pro stěhováky. Sice nutno na druhou stranu uznat, že je ten přiteplený kýčovitý opruz skvěle zrežírovaný, výborně zahraný (Míša Šanón je snad slizštější než cigánské hračky) a vizuálně retropotuněný tak, že i ty vajíčka natvrdo asi vytáhli po šedesáti letech z mrazáku, nicméně nemasochisticky založený, duševně zdravý jedinec taky přece nezačne dobrovolně píchat enormně otylé padesátky se třemi bradami, aby se pokochal fakt realistickým knírem, hmatatelnou sadou ojetých pneumatik a autentickým puchem žluklé rybiny.

  • Marigold -
    Potvora (2017)
    **** 11.12.2017

    Kdybych by dramaturgem filmu, zeptal bych se režiséra, proč do své civilní, téměř improvizačně plynulé a realistické metody vnáší barokní podkres (ten bych pochopil) a dvojí pohled skvělé Amandy Collin do kamery. V té chvíli ten film působí misogynně, když jinak poměrně nejednoznačnou figuru "potvory" banalizuje. Hodně tomu pomáhají dobře odpozorované situace a striktně komorní rámec. Název tomu dává možná až zbytečně jasné vyznění, nerozhodná a nejistá mužská figura do téhle rovnice manipulací vnáší pochyby. Je to příběh dvou lidí, kteří nedokáží být bez sebe, ale už vůbec nedokáží být spolu. Ale taky portrét člověka, pro kterého je dominantní a manipulativní partnerka alespoň nějakou kotvou. Škoda, že tohle zjevně přišlo Tafdrupovi málo, takže přidal laciný "ďábelský" motiv. Odpozorované detaily a všednost ale cením.

  • Matty -
    Vnitřní slunce (2017)
    ***** 27.11.2017

    Když jde o lásku, slova bývají stejně neuspokojivá jako sex bez vyvrcholení, kterým nový film Claire Denis začíná (a který zde není jediným svého druhu). Proč je citový i milostný život protagonistky neuspokojivý, zjišťujeme po vzoru Barthesových Fragmentů milostného diskurzu z epizodické série jejích setkání s již ozkoušenými i nově nalezenými milenci. Liší se od sebe svým vzezřením, intelektem i třídní příslušností. Někteří z nich si sami sebou nejsou jisti vůbec, jiní až příliš. Isabelle je atraktivní žena, která k sobě krátkými sukněmi a vysokými botami na vysokých podpatcích přitahuje mužskou pozornost. Málokterý z partnerů ale vysílané signály dokáže správně dekódovat jako vyjádření potřeby porozumění, nikoliv neukojeného chtíče. Sama Isabelle ovšem úplně přesně neví, co chce a v něčem se projevuje stejně bezohledně jako její partneři. Není divu, že si své štěstí nedokáže udržet ani když narazí na muže, který před sebou netlačí (jako hovnivál kuličku) své ego a se kterým se zjevně cítí dobře. Zdá se, že upřímná dokáže být Isabelle pouze k lidem, od nichž si nic neslibuje a před nimiž se nebojí alespoň s pomocí slov zcela obnažit. Muži, kterého pravidelně potkává u obchodu s čerstvými rybami na zdvořilostní otázku po pravdě odpovídá, že se nemá dobře. Podobně se ani taxikáři nebojí svěřit, že je nešťastná. Zacyklenost situace, ve které se octla a která vyplývá z toho, že ujištění o sobě samé neustále hledá u druhých (kdo taky ne), vtipně shrnuje závěrečný rozhovor s jasnovidcem, z něhož se vyklube další egoista jednající jen v zájmu vlastního prospěchu. Celý film sleduje hrdinčinu neúspěšnou snahu o úspěšnou komunikaci. O komunikaci při které budou partneři hovořit stejnou řečí a dokážou si (třeba i beze slov) sdělit, co jim vadí, co se jim líbí, po čem touží, co od druhého chtějí. Denis si udržuje lehce ironický odstup nejen od vztahových problémů pařížských bohémů, ale také od své hrdinky, která se kamarádce svěřuje, že s majetnickým bankéřem zůstávala hlavně proto, že ji vzrušovala představa, že spí s podobným „starým hnusákem“, čímž v podstatě překrývala skutečnost fantazií. Jenomže vztah založený na iluzi dlouhodobě udržitelný není. Dříve či později musí přijít vystřízlivění, vyjádřené ve scéně v baru pomalým odjezdem kamery od obou herců (v kontrastu se svižně plynoucím, na vědomém přijetí určité role založeným dialogem, snímaným namísto tradiční techniky záběr/protizáběr švenkováním mezi oběma herci). Není to typická francouzská komedie s široce přístupným humorem, která by své myšlenky balila do hezkých frází, ale maximálně nepodbízivá, krásně smutná komedie mravů (s nádechem třídní satiry), ve které (tak jako v milostném diskurzu) nese význam každé gesto, každé slovo i každá zámlka. Proto je důležité, že herci, především úžasná Juliette Binoche, umějí do nepatrné změny výrazu nebo způsobu, jakým říkají určitá slova, shrnout dlouhý seznam důvodů svého pohrdání nebo několikaletou historii jednoho přerušovaného soužití. Díky přesnosti a věcnosti, s jakou zachycuje jednotlivé fáze scházení a rozcházení a vystihuje, jak umí být vztah naplňující i frustrující, jde o jeden z nejlepších filmů o lásce a komunikaci. 90%

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace