Kino

Komentáře k zobrazeným filmům

• akisha -

  Valerian a město tisíce planet (2017)

  23.7.2017

  Já ani nevím, kde začít, film mě zcela rozčaroval. Chápu, že tady šlo hlavně o to vzrušující dobrodružství a spoustu "super" atrakcí vesmíru, ale někde mezi tím měl být příběh. Tohle bylo jako několik videoherních nebo klipových sekvencí seřazených za sebou. Fakt nemusím takovýto - hrdina jde, potřebuje se dostat do bodu A, ale jelikož režisér chce ve filmu zbytečnou, ale zřejmě strašně zábavnou scénku s Rihannou a tím mimozemským banketem, tak se vymyslí oslí můstek, proč musí po cestě ještě do bodu B. Zatímco člověk čumí na další nesouvisející barevnou šarádu, napětí z hlavního příběhu a souvislosti se mu zase z hlavy vypaří. Jednotlivé "epizody" na sebe taky zrovna nenavazují a celé to působí naprosto chaosně a nahodile. To mě přivádí k další věci - Rihanně. Bože, jak jsem jí nenáviděla! Tak zbytečný, tak podbízivý, fuj, hnus, styďte se! A ten její proslov k Valeriánovi, že má milovat Laureline, to nebyla sranda? Vždyť to bylo úplně jako když v Simpsonech měla cameo známá hvězda a pronesla k Homerovi strašně moudré moudro a pak zmizela, ale tam to bylo myšleno jako sranda, tady je to navážno! Ech! Vizuální stránka - no, není nic nového, když napíšu, že v téhle době už nestačí jenom oslňovat zdejšími záběry. Lidi jsou zkažený, zmlsaný a zvyklý a čím dál náročnější a taky Avatar. Navíc musím říct, že celá stanice Alfa je tak tmavá, že pro mě to zrovna vizuálně žádná pecka nebyla. K tomu sám příběh by teda cenu za originalitu nedostal, ale ještě ke všemu záporák je úplně na nule a 80% filmu hybernuje v kokonu z modrého želé, no tak jako what the fuck!? K tomu Clive Owen prostě vůbec nemá v sobě auru zla. A herci... Bůh ví, že miluju Danea DeHaana. Opravdu velmi, velmi hodně. Ale ne tady. DeHaanova síla je v neurotických outcastech nebo excentrických ale subtilních typech, ne zrovna ostřílený major machr. A to nemluvím o tom, že ač je mu přes třicet, vypadá pořád na dvacet. Je to jako kdyby Stallone hrál univerzitního profesora, Brad Pitt šikanovaného otlounkánka nebo Buscemi lamače dívčích srdcí a modela. Ne, nebyla to dobrá volba. Jediná uvěřitelná, lidsky zahraná postava (kromě Cary), byl paradoxně vedlejší generál Sama Spruella Na tomhle filmu je tak nejlepší právě Cara Delevigne, ať už její postava, její vzhled, její herectví nebo její charizma. Škoda těch peněz v tomhle utopených a nedivila bych se, kdyby to byl nakonec finanční propadák...

• DaViD´82 -

  Dunkerk (2017)

  21.7.2017

  Nolanovi nelze upřít, že nenatočil jen další válečný snímek dle osvědčeného schématu. Jede sice v mnoha ohledech na vlně válečných velkofilmů ze staré školy, jaké se dnes již nedělají, akorát v podobě v jaké se ani nikdy nedělaly. Dle vzoru Greengrassova Letu číslo 93 se v pohledu na operaci Dynamo oprostil od veškerého politického podhoubí, žádná stanoviska nezaujímá, zrcadla nenastavuje, ostatní strany konfliktu ho nezajímají, upozaďuje charaktery, dialogy i příběh a soustřeďuje se na jedno jediné; pocity účastníků zmatečné evakuace statisíců od domoviny odříznutých vojáků. Jede se (až na echt promyšlenou strukturu vyprávění a formu, kterou si lze plně vychutnat až při následné projekci) striktně dle konceptu „pláž/týden-voda/den-vzduch/hodina" s neviděným nepřítelem a tak naplno zprostředkovává pocity pilotů uzavřených ve stísněném ohlušujícím kokpitu, zatímco někde kolem krouží němečtí stíhači, panikařících tonoucích chlapců ve vzdouvajících se nočních vlnách a vojáků na souši, kteří nevědí, zda se na ně při evakuaci dostane řada či zůstanou na pospas postupující německé mašinérii. V tom tkví zdaleka největší síla filmu. Obsazení lepší být nemohlo, protože byť se Branagh nehne z mola, Hardy z kokpitu či Rylance od kormidla, tak jsou tak přesvědčiví a charismatičtí, že více už to nejde. A přitom vše hrají čistě očima či neznatelnými gesty (a v případě Cainea čistě intonací). Výsledek je díky symbióze Nolan/Zimmer/Smith nesporně strhující, mrazivý, nervy drásající i intenzivní a zemitou produkcí (rozdíl oproti sebelepším CGI je prostě hmatatelný, ne že ne) i technicky vymazlený majstrštyk jako žádný jiný široko daleko. Jenže… Jenže zároveň je fenomenální Zimmerovo ozvučení (ohudebnění to vskutku není) nadužíváno tak, že duní a ťiká bez ustání celou stopáž. Bez ustání. Opakuji bez ustání. Chápete to? Bez ustání! Ani vteřinu ticha, ani vteřina bez na nejvyšší možnou intenzitu pumpujícího skřípotu, přitom "poklidné" pasáže na lodi by si o tiché momenty přímo říkaly. Ovšem i tak jde o „dunkerkský zázrak", protože opit sedmdesáti milimetrovým imaxovským rohlíkem, jsem dýchal výhradně v rytmu udávaným Nolanem.

• DaViD´82 -

  Pěkně blbě (2017)

  16.7.2017

  Jede se striktně dle osvědčeného syžetu typické Sundance midkult feel-good hitovky; tedy nevážně o vážných věcech, se společenským přesahem, nepřeslazeně a se sympatickými hrdiny. Ovšem ono to vůbec nevadí, když se u toho jeden opravdu zasměje, dojme a navíc se i něco dozví o kriketu v Pákistánu.

• Matty -

  Oklamaný (2017)

  14.7.2017

  Jemnější, senzuálnější a sofistikovanější zpracování románu Thomase Cullina, než jaké v roce 1971 natočil Don Siegel s Clintem Eastwoodem. V původním filmu představovaly zkázu muže žárlivé a pomstychtivé ženy, které nedokázaly potlačit svůj chtíč. Chápu proto rozhodnutí Sofie Coppolové zpracovat stejný námět tak, aby výsledkem nebyl film vyjadřující mužskou paranoiu z ženské hysterie a v němž jsou jižanské krásky definovány výhradně svou sexualitou (nebo její absencí). Coppolová vypustila širší historický kontext a nahradila jej nadčasovým vyprávěním o souboji pohlaví a dívčím dospívání. Podobně jako ve Smrti panen nebo v Marii Antoinettě své hrdinky uzavírá do zlaté klece, která jim poskytuje určité výsady, ale současně jim brání ve svobodném projevení jejich individuálních zájmů. Tato uzavřenost se v Oklamaném projevuje také v ignorování vnějšího světa, odpovídajícím hledisku privilegovaných bílých dívek, které zajímají pouze jejich vlastní potřeby. Oklamaný je přes zdání plochosti a povrchnosti vrstevnatý, podvratný a vtipný film s nejednoznačným vyzněním (více tady). 85%

• POMO -

  Druhá strana naděje (2017)

  2.7.2017

  OMG tie dialógy. A tie postavy. Chýbal si nám, Aki. Severský suchý humor, úmyselná komická strojenosť, karikaturistické postavičky, schopnosť vyjadriť sa trefne a so srdcom aj ku globálnejšiemu problému. Amerika má Woodyho Allena, Škandinávia Kaurismäkiho.

• Dadel -

  Axolotl Overkill (2017)

  1.7.2017

  Podle knihy Axolotl Roadkill. Německá puberťačka a její pohrdání dospělými, sex, drogy a další věci oblíbené mezi německými puberťačkami. Scény, kde se nemluví a jen hraje hudba - ****. Scény, kde se mluví - *. Bohužel mluvících scén je tam mnohem víc a jsou nesnesitelné. Prostě něco jako film Mami!

• POMO -

  Dvojitý milenec (2017)

  26.6.2017

  Zbytočne moc sa tu chce Ozon podobať De Palmovi s Cronenbergovými koreňmi (Dead Ringers). Cez psychologicky dobre rozohranú milostnú trojku s atraktívnym obrazom (tie zrkadlá sú proste super) sa totiž dopracuje iba do thrillerovej hračky s pointou, v ktorej vyšumí do prázdna rastúci konflikt medzi postavami - teda to, čo robilo film zaujímavým. Slabšie francúzske dvojča v žalúdku svojich dominantných kanibalských dvojčiat. S divácky atraktívnou dávkou sexu. Úvodný záber kamery, vyliezajúcej z vagíny, si na kino plátne nemůžete nechat ujsť.