Kino

Kino premiéry

V kinech od 26.4.2018

V kinech od 24.4.2018

V kinech od 20.4.2018

V kinech od 19.4.2018

V kinech od 12.4.2018

V kinech od 5.4.2018

Komentáře k zobrazeným filmům

  • xxmartinxx -
    Až na dno (2017)
    ** 19.4.2018

    Film, o kterém nejde říct nic jiného, než že asi existuje. Unylá manýra podceňující diváky tak moc, že každá vnitřní myšlenka musí být verbalizována hrdiny i ve chvílích, kdy absolutně nemají s kým mluvit, tak prostě své pocity říkají sami sobě. 50 %

  • Matty -
    Hastrman (2018)
    *** 19.4.2018

    Havelkův film postrádá silnější konflikt, postupně gradující drama (kamenování v závěru přichází znenadání) a větší tajemství (identita osoby pobíhající lesem a obsah dřevěné skříně moc zvědavosti nepodněcují). Kvůli tomu ztrácí na síle také ústřední vztah. Milenci nejsou okolnostmi nuceni, aby jeden o druhého bojovali a hájili své city a taky není zřejmé, co – kromě jakési animální přitažlivosti a čtenářské vášni – je k sobě vábí. On a ona jsou natolik odlišní, že mezi nimi chybí jakákoliv chemie a vše pouze předvídatelně směřuje k odhalení pravé identity jedné z postav. Je toho zkrátka málo, co diváka zaměstnává. Subjektivní stopáž hodně přes dvě hodiny. ___ Jistý rytmus vyprávění, které místy úplně stagnuje, dodává akorát knižní a poněkud mechanicky působící dělení do kapitol podle tradic spjatých s danou roční dobou (postupně stále více iritující je také uvozování každé kapitoly písní a kamerou letící nad rybníkem – což je bohužel Havelkův oblíbený a proto velmi nadužívaný stylistický prostředek). Stejně knižně působí vesměs zbytný voice over. Přitom by scénář stačilo dramaturgicky pročistit, zamyslet se nad tím, k čemu daná scéna ve vyprávění slouží, kdo je vypravěčem (a uzpůsobit tomu fokalizaci) a dopilovat logiku návaznosti sekvencí (i záběrů, protože občas jsou patrné chyby v kontinuitě).___Kombinace vzletného romantismu, projevujícího se vedle hudby kompozicemi à la Der Wanderer über dem Nebelmeer a patetickými dialogy, a lehké nadsázky, přítomné zejména v šibalství některých postav, moc nevyšla. Film působí rozháraně, trpí podobnou krizí identity jako protagonista. Některé humorné momenty jsou pak úplně mimo celkový tón filmu (zmínka o „blinkání vody“, předstíraná autoerotika). Nejlépe pro mne Hastrman fungoval jako baladicko-hororová kronika života na českém venkově ve třicátých letech 19. století, výrazně zohledňující pohanské zvyky a lidové umění (písně, divadlo). Dost filmu pomáhají herci (zejména ve vedlejších rolích, ale Simona Zmrzlá taky dokáže potěšit, když dá průchod Katynčině divokosti a živočišnosti), kamera a pěkná hudba. ___Kdybych znal předlohu, kterou mám stále chuť si přečíst (už kvůli oné druhé rovině odehrávající se v současnosti, která je ve filmu odbyta bizarně enigmatickým epilogem), možná budu kritičtější. Takhle jsem docela smířlivý, protože mě Hastrman oproti mnoha jiným českým filmům svým obsahem ani řemeslným zpracováním neurážel, nezáměrně směšný mi přišel jen párkrát (stromový sex à la Antikrist) a některé scény, převážně spjaté s oněmi pohanskými rituály, byly vcelku působivé. 55%

  • POMO -
    Rampage Ničitelé (2018)
    *** 11.4.2018

    Asylum monster flick s monstrózním rozpočtem. Technicky dokonalý výplach mozku s kvalitním 3D. Krásné příšery, a užijeme si je do sytosti jak v zelené přírodě, tak v betonovém Chicagu. Ke skutečné spokojenosti ale chybí osobitější režijní pojetí - ať již koncepční (Cloverfield, Godzilla), nebo alespoň povrchně vizuální (Bay). Rampage má čistě mechanickou, bezpohlavní režii, chce vyhovět každému a nechce nikoho urazit a bohužel ani překvapit.

  • Enšpígl -
    Foxtrot (2017)
    **** 5.4.2018

    Jak už napsali kolegové film má tři příběhové roviny mě naprosto uchváltila pomalu plynoucí obrazová umělecká kreativita druhé části. V první "rodinné" mě naopak rozvleklost některých záběrů přišla zbytečná, protože to nejsilnější v této části se odehraje až ke konci. Samozřejmě pro příběh jako celek je nejpodstatnější závěrečná třetí nejkratší část, která vše propojí. Samuel Maoz natočil originálně vyprávěný film ani ne tak o nesmylnosti války, jako nesmyslnosti byokracie a některých izraelských postupů, alespoň tak jsem to vnímal já. Myslím si, že film budu mít ještě chvíli k sobě a bude doznívat. Krátce po projekci mám v hlavě neskutečně kvalitní vedení kamery, pocity rodičů, zmar vojáků čili je toho poměrně hodně.

  • EvilPhoEniX -
    Fakjů pane učiteli 3 (2017)
    *** 30.3.2018

    Třetí díl úspěšné série Fakju pane učiteli je bohužel nejslabším a vlastně i zbytečným. Dvojka film okořenila tím, že se jelo na výlet, ve trojce se děj soustředí zpátky ve škole, ale už to moc nemá koule. Vtipných scén je daleko méně než v předešlých dílech a měl jsem pocit, že už tvůrcům dochází nápady, jakoby ten film byl natočen z nutnosti vydělat další drobné, Na podívání pořád ok, Elyas M´Barek je pořád frajer a Gizem Emre je velkokočka. 60%

  • Matty -
    Bratři Lumiérové (2017)
    ***** 27.11.2017

    Dokonale naplnění jednoduchého konceptu: 108 (nikoliv 114) restaurovaných lumiérovských filmů v původním formátu od „klasiky“ po kuriozity, které na YouTube budete hledat marně, rozdělených do 11 tematických bloků (např. počátky, lidé při práci, děti, komedie). Každý z nich vidíme od začátku do konce a s doprovodem Frémauxova komentáře. Vtipně a poučeně vypráví o historii jednotlivých snímků i kinematografu jako takového, pokud je to relevantní, upřesňuje, koho a co přesně vidíme, analyzuje kompozice (oblíbené dělení obrazu do několika plánů), „herectví“ (přehrávající chlapík se plácá do kolen, aby nám došlo, že daný výjev má být legrační), načasování akce (vše se muselo odehrát během cca 50 vteřin) nebo způsob jejího inscenování do hloubky (využívání diagonálních linií, pohyb v pozadí), upozorňuje na detaily, kterých by si divák jinak nemusel všimnout a které jsou někdy poměrně zásadní, jindy slouží hlavně k pobavení (tady pochoduje 5 tisíc vojáků, tři z nich nemají knír, tenhle, tenhle a tenhle; v pravém dolním rohu vidíme lahev koňaku, takže jde zjevně o francouzskou snídani). Na konci budete mít solidní přehled o tom, co Lumiérové (a jejich kameramani vysílání do světa) točili a uvědomíte si, že třeba přemýšlením, kam nejlépe umístit kameru, strávili podstatně víc času, než naznačuje zdánlivá primitivnost oněch filmů. Pro cinefily film z kategorie „viděl jsem a můžu zemřít“, pro studenty filmu užitečná učební pomůcka, pro všechny ostatní hodina a půl filmečků, které jsou tak krátké, že nikdy nezačnou nudit. 90%

  • Rimsy -
    Janička (2017)
    **** 16.8.2017

    Janička je rozhodně velmi nestandardní divností, kterou si buď zamilujete, nebo ji znechuceně po čtvrthodině vypnete. Dumontův výsměch žánrům i tématům je však tentokrát vtipný. Divákům stále naproti moc nejde, ovšem tenhle neotřelý mix jsem dokázal ocenit.

  • JFL -
    Měsíc Jupitera (2017)
    ***** 3.7.2017

    Jedno velké překvapení, především proto, že film takovéhoto ranku člověk z východní Evropy rozhodně nečeká. "Měsíc Jupitera" není žádná angažovaná festivalovka, jak by mohla napovídat premisa, naopak má nejblíže k ambicióznímu hollywoodskému overgroundu. Nevyhnutelně vytanou na mysl "Potomci lidí", se kterými jejich maďarský ekvivalent sdílí nejen dějové motivy, ale také formální rozmáchlost a dech beroucí realizaci. Stejně jako Cuarón také Mundruczó za pomoci bravurně koncipovaných dlouhých záběrů s komplikovanými kamerovými jízdami a epickou mizanscénou spřádá pulzující obraz světa, který slouží jako vtahující realistický rámec pro fantaskní zápletku. Oba filmy takto vyprávějí variace archetypálních příběhů, jenže zatímco americký projekt svým stylem pomáhá archetypu získat novou emocionalitu a naléhavost, Maďaři na schéma „hollywoodského“ příběhu o prozření a spáse nasazují rovinu morality se sociálními a náboženskými rovinami. Případně se jako další analogie nabízí devadesátková tvorba Luca Bessona, kterou "Měsíc Jupitera" evokuje především svou barevnou paletou a celkovým stylem. Ovšem zatímco Besson stavěl žánrové postavy do výstředních nežánrových prostředí a situací, tak Mundruczó do larger-than-life žánrových situací či rolí staví nežánrové chybující i pochybující egocentrické hrdiny. Současně při uvážení kontextu maďarské reality s reálnými uprchlíky na hranicích a polarizovanou společností není snadné určit, kam na škále komerce -umění "Měsíc Jupitera" zapadá. Zcela jednoznačně ale představuje ohromující doklad životnosti maďarské kinematografie. Jestliže v předchozích letech ji česká kritika používala jako kontrast k poměřování české produkce, nyní se ukazuje jako něco pro nejen zdejší tvůrce i instituce zcela nedostižného. "Měsíc Jupitera" je angažovaný spektákl, jenž zpracovává témata vlastní festivalové produkci. Svou rozmáchlostí přitom dokázal oprostit uprchlickou realitu od fragmentarizace jejího obvyklého mediálního uchopení a přináší zdrcující katarzi její neuchopitelné monstrozity.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace