Philippe Noiret

„Film nevyplňuje celý můj život, je jen jeho součástí. Pravda, umožňuje mi žít poměrně pohodlně.“

Lze vůbec v jediné bytosti spatřovat ztělesnění vyrovnanosti, pohody a současně také nevyzpytatelnosti lidského charakteru? Tu první část, iluzi poklidu zajistí osobnost Philippa Noireta, ta druhá z ní může čerpat a díky filmovým rolím se projevit. Asi pak nebude moc nadsazeného na předmluvě bývalého francouzského prezidenta Fraçoise Mitteranda do knihy věnované filmografii tohoto hereckého klasika, v níž říká „...patří k těm, kdož formují charakter své doby.“

Nepředvídatelnost v jednání člověka nejlépe poznáme skrze některé Noiretovy role, jimž umí nositel skromného a civilního herectví dodávat na opravdovosti. I když mu jsou reakce postavy na hony vzdálené, svým klidem a rozvážnou reakcí jim instinktivně dodává čas pro dramatické vyznění. Proto taky bývá srovnáván s Jeanem Gabinem, ostatně hrál po jeho boku v komedii Monsieur v roce 1964, v době, kdy si své role ještě nemohl vybírat a tak by se dala popsat asi celá Noiretova herecká 60. léta. Po pár mihnutí se před kamerou dostal první skutečnou filmovou roli v roce 1956, když divadelní fotografka Agnés Varda režírovala film La Pointe courte podle vlastního scénáře. V té době stále ještě hrál v divadelním souboru Jeana Vilara Théâtre National Populaire společně se slavným Gérardem Philipem a tehdy populární Monique Chaumette, s níž se začínající divadelní herec a absolvent jediného ročníku herectví Noiret oženil. Od konce 50. let taky hráli s Jean-Pierrem Darrasem ve vlastních kabaretních výstupech, tehdy tak oblíbených na levém břehu Seiny v kabaretu L'Ecluse.

Řada herců zůstává zařazena ve svém typovém charakteru, někteří z nich úspěšně střídají role „policajtů a gangsterů“, ale Noiret v žánrových filmech jiné role než policajtů nikdy nehrál. Složitější charaktery nejrůznějších Noiretových padouchů a vrahů totiž do prostých detektivek vůbec nepatří. Herci, kteří jsou schopni obstát i v diametrálně odlišných rolích zase často narážejí na odmítavost diváků, Noiret se však nikdy nemusel obávat toho, že ho diváci nepřijmou. Nikdy si ho ani nezařadili. Právě tyto mnohotvárné osobnosti bez přesné tváře, která by je nevyhnutelně odkazovala do určitého místa (je příznačná taky pro Gérarda Depardieu), dokáže vnímavý režisér snadno přemisťovat po celé škále charakterů, po nejrůznějších společenských vrstvách a historických epochách. Pohodář Noiret se pak zatváří jakoby se nic významného nedělo a diváci od něj přijmou jakoukoli morální karikaturu člověka. Ve skutečnosti bere svoji práci natolik vážně, že během natáčení chce být sám, aby se mohl plně soustředit na roli, kterou si zcela přivlastní a upraví a nepociťuje žádný ostych vůči předloze nebo autorovi. Měli bysme se smířit s tím, že nenalezneme typickou Noiretovu roli, zato se dá říct, že všechny postavy, bez ohledu na to zda byly kladné nebo záporné jsou svým způsobem poklidně noiretovské.

Z 60. let máme celou řadu takových postav, bral úplně všechno takže stačil během tří let vytvořit i patnáct druhořadých rolí. Měl i štěstí, potkala ho role výstředního strýčka dívenky ztracené v Paříži, Zazie v metru, film poválečné generace režisérů Louise Mallea a Jean-Paula Rappeneaua. Nudně žijící zámecký pán Jérôme, který se stane hrdinou proti své vůli v Životě na zámku téměř předznamenal to v čem bude Noiret vynikat. - V nezajímavém muži středního věku (ty hrál snad odjakživa) se skrývají neočekávané vlastnosti. Ze stejného principu vychází i kouzlo samotného herce - nikterak zajímavý vzhled, zato pod ním výrazná osobnost, které se nedaří zůstat skryta.

Od sympaťáků k padouchům a zase zpátky

V 70. letech mu už patřily výhradně hlavní role. Jednak ty sympatické, jaké známe z komedií s Annie Girardot (Stará panna, Mandarínka, Něžné kuře, Ukradli torzo Jupitera), kde si postavy nesmělých, roztržitých pánů získávaly spontánní oblibu nás všech nebo taky role novináře Perozziho v úspěšné italské komedii Moji přátelé. Šprýmaře Perozziho měli diváci tak rádi, že ačkoli v prvním filmu zemřel, v druhém pokračování se objevil v řadě retrospektiv a pro legraci dokonce Philippe Noiret nahý před kamerou. Jednak si začal s nejednoznačnými padouchy a zatímco u jiných herců můžeme mluvit o lehké zálibě v pokleslých postavách, u Noireta jde spíš o skutečné vychutnávání si každé příležitosti, v níž si může ověřovat psychologický cit a charakterizační schopnosti, se kterými k nim přistupuje. Nevyzpytatelná je postava doktora, který všechny překvapí už tím, že je vůbec schopen sáhnout po zbrani a zlikvidovat celý oddíl Němců, aby pomstil smrt své ženy (Stará puška), reportér, který bez váhání působí bolest těm o nichž píše (Mrak mezi zuby) nebo ještě méně jednoznačná role otce, jemuž se během chvíle rozpadne celý život, hledá sám sebe a cestu k synovi najde až ve chvíli, kdy mladík spáchá zločin (Hodinář od Sv. Pavla). A jaký vztah zaujmeme vůči provinčnímu soudci Philippovi, volícímu si smrt přežráním ve Velké žranici?

V 80. letech se stal téměř specialistou na filmy z prostředí Afriky. Z těchto čtyř kousků jeden opět zahrnoval postavu sympatickou. Afričan (1983), komedie Philippa de Broky s ekologickým poselstvím mu naskytla roli Viktora, klidného milovníka africké přírody a poněkud zapomenutého manžela Catherine Deneuve. Hlavní postava Čistky (1981) Bertranda Taverniera už ale opět patří do pomyslného oddělení záporných rolí.  Neschopný francouzský policejní šéf Lucien Cordier řádí v severní Africe těsně před válkou. Za svou slabost se mstí cynickým zabíjením a navíc za sebe nechává vraždit manželku a milenku. Nevypočitatelný Cordier jednající podle okamžitých popudů a instinktů se stal jedním z mnoha vrcholů Noiretovy kariéry. Následovala Velká maškaráda, svým pojetím western odehrávající se v Alžírsku roku 1942, ale natočená v Tunisku. Čtvrtým kouskem je jeden z nejnákladnějších francouzských velkofilmů 80. let, Pevnost Saganne, která se z politických důvodů nenatáčela Alžírsku, ale opět v tuniských pouštích. Na řadu došlo množství bitev, velbloudů, koní, Noiretova role generála a ústřední postava pro Gérarda Depardieua.

Druhé epizody  

Rok po úspěchu Velké žranice natáčela stejná sestava film Nedotýkej se bílé ženy a Noiret si zahrál starého astmatického generála. Ironický western vzniklý ve vybagrované jámě uprostřed Paříže, kde dnes stojí Les Halles se však nesetkal s žádným větším ohlasem. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, kdyby se uznávaný herec stále znovu nepouštěl do filmů, které musejí skončit neúspěchem. Ani pokračování Moji přátelé II nebo Prohnilí proti prohnilým nedosáhla úspěchu prvních dílů. Takové výsledky herec vlastně očekává, ale nedokáže se zbavit svého zvyku brát nabídky skýtající tučný výdělek v dolarových bankovkách, zábavu, spolupráci s přáteli nebo světovými hvězdami. Například scénář k Mladému Toscaninimu ho nenadchnul, ale byla to příležitost hrát s Elisabeth Taylor. A vloni si nenechal ujít roli starého policisty Reného v třetím pokračování Prohnilých - Super prohnilí. Když už nic jiného, natáčení si jistě užil...

Noiret je taky oblíbenou mezinárodní hvězdou a tady lze spatřit další polohu jeho již zmiňované univerzálnosti. Zatímco v amerických a britských filmech obyčejně hraje Francouze, v italských filmech Italy a v česko-francouzské Příliš hlučné samotě z roku 1995 se stal hlavní postavou románu Bohumila Hrabala. Další rovinu dokazuje Příští léto (1985), kde byl otcem dcery, kterou hrála Fanny Ardant, v Rodině o dva roky později se změnil v milence téže herečky. A aby využití té mnohotvárnosti nebylo málo, střihnul si dva homosexuály. Staršího italského doktora v Muži se zlatými brýlemi (1987) a pak televizního moderátora v Nelíbám (1991). Přitom z minulého Noiretova televizního moderátora se vyklubal vrah. Jednalo se o Masky Clauda Chabrola, filmový hold Hitchcockově stylu. Ve filmu skutečného Hitchcocka hrál Noiret už v roce 1969 (Topaz).

Neklid mnoha tváří na plátně si herec bohatě vynahrazuje poklidným životem venkovského důchodce v Carcassonnu na jihu Francie, kterou rodák z Lille (1. 10. 1930) považuje za svůj domov, kde je obklopen rodinnými tradicemi a s manželkou Monique, s níž se oženil před více než čtyřiceti lety. Během té doby spolu hráli v několika méně výrazných filmech. Nezajímá se o politiku a svůj smysl pro ironii a výsměch dokázal už odstupem vůči nepokojům v Paříži 1968, kdy se většina umělců silně angažovala. Raději trvá na letních prázdninách v Normandii s vnučkou, na svých oblíbených knihách a na stále stejném typu bot, které si nechává šít. Stálice evropského filmu a držitel řady vyznamenání včetně Félixe, ceny udělované nejlepšímu evropskému herci roku (1989) skromně, možná taky tak trochu ironicky prohlašuje: „Film miluji, ale není pro mě ničím svatým. Co je důležité, je život sám a můj život se nerovná filmu.“ Vypadá to, že k tomu, aby i nenápadný představitel velkých rolí (ovšem stejně tak těch špatných) zaujal svoji pozici mezi legendami evropského filmu stačí málo - vychutnávat hraní stejně jako život.

Královské záliby Philippa Noireta  

Dobře zajištěný rentiér Noiret již dávno není takovým gurmánem, jak by se dalo očekávat od jednoho z hrdinů Velké žranice. Nepije už ani víno, ale protože všechno souvisí se vším, stále miluje tytéž doutníky, své koňské stáje, honoráře v dolarových bankovkách, pohodlí domova, ztvárňování nejroztodivnějších rolí a přímo s nadšením si vychutnává role v kostýmních filmech. Ludvík XIII., Ludvík XIV., vévoda Orléanský, kardinál Mazarin nebo královský mušketýr d’Artagnan, ti všichni už někdy měli podobu muže, který se herectví věnuje hlavně pro tu příležitost nosit cizí masky a nemuset jednat sám za sebe. A když si přitom ještě může nasadit jednu nebo dvě paruky, zavzpomínat si na divadelní začátky a dětské hry v převlecích, neodmítne žádnou nabídku tohoto druhu.

Prvním kouskem v hercově slušné sbírce historických rolí je menší postava z Kapitána Fracasse (1960) s Jeanem Maraisem a Louisem de Funèsem, rok na to už povýšil na krále Slunce v povídkovém filmu Slavné lásky a v zápětí se stal jeho otcem, Ludvíkem XIII. (Cyrano a d’Artagnan), vědom si toho, že s podobou neduživého královského mladíka nemá nic společného, ale copak by mohl odolat částečně veršovaným dialogům? Výraznou, „noiretovsky nejednoznačnou postavu padoucha“ ztvárnil v Ať začne slavnost. Ukázal nám regenta Philippa d’Orléans s jeho dvěma tvářemi, jednak oficiálního vládce Francie po smrti krále Slunce, jednak zoufalství a beznaděj muže, který se každý večer účastnil nevázaných orgií. Vévoda se stal jednou z nejoblíbenějších rolí Noireta, který říká, že má blízko k regentově nerozhodnosti a fatalismu. Jednalo se o docela výjimečný filmový počin, protože  realistické pozadí plné záběrů na komorníky procházející se po chodbách s nočníky pro panstvo neladilo s rozkošnými kostýmy v obdobných snímcích, takže k filmu měl ve své době výhrady snad každý.

Zatímco jiní herci se občas pouštějí do produkce, režie nebo scénářů, Noiret, v soukromí vyznavač kvalitních a elegantních obleků se velmi rád podílí na tvorbě filmových kostýmů. Se skromnou omluvou, že doplňky v podobě nejrůznějších klobouků mu pomáhají v hraní, se zajímá výhradně jen o tuto část procesu výroby filmu. Nejvíc si je asi užil při natáčení Šuanů (1987), jak se říkalo bretonským royalistickým vzbouřencům za dob Velké francouzské revoluce. Poprvé byla v historickém filmu ukázána paruka jako pokrývka hlavy a Philippe Noiret může být hrdý na tento primát před kamerou. Jedna imitovala Noiretovy skutečné vlasy, které vykukovali z pod té druhé, napudrované, z vlasů bílých, jaké se nosily za Ludvíka XVI. V 90. letech to už byly jen menší role, doba historických velkofilmů dávno skončila. Návrat mušketýrů Richarda Lestera však představoval příležitost odít se do rudého pláště kardinála Mazarina, v D’Artagnanově dceři se Sophií Marceau si konečně střihnul i stárnoucího mušketýra d’Artagnana a v Hrbáči s Danielem Auteuilem dalšího vévodu Orléanského. Pole královských rolí se mu sice o poznání ztenčilo, přesto na něm bezkonkurenčně a trvale vede dál.

ČSFD.cz