Jindřich Plachta

Jindřich Plachta, vl. jménem Jindřich Šolle, se narodil 1. července 1899 v Plzni. Umělecké jméno Plachta herec začal užívat až později podle přezdívky, kterou mu kdysi dali ve škole, když nosil pelerínu, jež na jeho hubeném těle vlála jako plachta. Když se Jindřich Šolle ženil, byl ještě úředníkem na Poštovním šekovém úřadě a jen tajně vystupoval na různých malých scénách se svými vlastními čísly. Traduje se historka, že jednou přišel jeho šéf do práce a řekl mu: „Tak jsem vám byl včera v kabaretu a tam vám byl chlap, ten vám byl tak strašně podobnej!"

S Marií se Plachta seznámil v úřadě, kde se také odbývala jejich první letmá setkání. V roce1924 se jim narodil syn Zdeněk, o tři roky později dcera Alena. Přišla na svět ještě ve státním domě ve Vodárenské ulici v Podolí, v bytě, který byl rodičům jako úředníkům poskytnut. Brzy nato se však Plachta začal plně věnovat herectví a od rodiny odešel. Děti s maminkou se přestěhovaly jen o kousek dál, do Levé ulice. Také málokdo z jejich okolí si je spojoval s hercem Plachtou, neboť se jmenovali Šolleovi.

„Rozhodně nebyl zlý, neodešel ani kvůli jiné ženě, pravý důvod toho rozhodnutí neznám. Vždycky nás finančně podporoval a zajímal se o nás. Ještě donedávna jsme měli piano, které nám kupoval spolu s Jaroslavem Ježkem, jenž mu ho pomohl vybírat. Myslím si, že prostě potřeboval žít bez závazků a těch dennodenních povinností a věnovat se jenom kumštu. Pamatuju si, že někde v žertu o nás dětech říkal ,Já jsem je měl zasvobodna'," vzpomínala hercova dcera Alena.

Jindřich Plachta byl zároveň zcela nepraktický a nedokázal žít sám a starat se o běžný chod domácnosti. Po rozvodu se ho zřejmě ujaly jeho sestry Vilma a Helena, časem se pak podruhé oženil. I když děti opustil, ony mu to odpustily. Jeho syn Zdeněk si s ním dokonce zahrál ve filmu U PĚTI VEVEREK (1944),ale herectví se věnovat nechtěl. Stal se uznávaným historikem a archivářem. Víc by k herectví tíhla Alena, té to ale tatínek rozmluvil, a tak vystudovala ČVUT. Jeden čas také pracovala v Městské knihovně, kde se spřátelila s herečkou Evou Gerovou, která měla jejího tatínka moc ráda.

O Plachtovi se říkalo, že se od počátku na jevišti i před kamerou potýkal s velkou trémou a nedostatkem sebedůvěry. Přitom byl rozený komik, k čemuž ho předurčovalo už jeho dlouhé, vyzáblé tělo (měřil 198 cm), velký nos a svérázný obličej, jakož i charakteristická dikce. Možná i proto, že si tak nevěřil, za svou kariéru vystřídal řadu divadel a do některých se opakovaně vracel - třeba do Rokoka nebo Divadla Vlasty Buriana. Tam měl problém, že se diváci často smáli víc jemu než hlavní hvězdě, a to Burian špatně snášel. V sezóně 1948-1949 byl členem činohry Národního divadla. Tam ho chtěl již ve 30.letech angažovat K. H. Hilar, ale Plachta odmítl. Na naší první scéně ani později dlouho nevydržel a přešel do Divadla na Vinohradech.

A proč zemřel tak brzy? Byl nemocný od mládí, trpěl na žaludeční vředy. Kolegyně Hana Vítová, že je měl tři a dal jim jména. Jeden byl Andělka, druhý Leónek a jméno třetího si herečka nepamatovala. Za války, když Plachta odmítal natočit jakýsi pronacistický skeč, nechal si vředy raději vyoperovat. Možná je měl z nezdravé stravy, možná se na jejich vzniku podílela i jeho úzkost z nejistoty. Každopádně ve filmu natočil řadu nezapomenutelných rolí, které mu zajistily za jeho života velkou popularitu. Často vytvářel profesory - PŘED MATURITOU (1932) nebo CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939), anebo dobráky, jako byl krejčí Habásko v MUŽÍCH V OFFSIDU (1931) nebo obětavý sluha Chytráček ve filmu PÁN A SLUHA (1938) nebo ve TŘECH MUŽÍCH VE SNĚHU (1936). V roce 1933 se jako první film v nově postavených ateliérech na Barrandově točila VRAŽDA V OSTROVNÍ ULICI (1933), kde spisovatel Emil Vachek přivedl na plátno prvního ryze českého detektiva Klubíčka. Jindřich Plachta si ho zahrál s velkou chutí.

I dnes se na jeho postavy rádi díváme, protože je hrál velmi civilně a vkládal do nich opravdovou člověčinu. Po válce jako přesvědčený komunista zorganizoval Divadlo pod plachtou a objížděl s kolegy Zdeňkem Řehořem, pro nějž byl velkým vzorem, Františkem Kováříkem, Lídou Plachou, Evou Šmeralovou, Jiřím Holým i mladinkým Vladimírem Menšíkem české vesnice a města s angažovaným repertoárem. Odehráli sedmdesát představení, a pak museli skončit kvůli Plachtově horšícímu se zdraví.

„Když už ležel v nemocnici a byl na tom hodně špatně, starala se o něj jako vrchní zdravotní sestra jeho vlastní sestra Helena. Nechtěla, abych ho v tom stavu viděla, ale tátova druhá žena Andulka se přimluvila, a tak jsem si s ním ještě stiskla ruku. V tom stisku byl obsažený celý náš život a já ho dodnes cítím," končí vzpomínání Plachtova dcera.

Řada vlastních zážitků inspirovala Plachtu k napsání dětské knihy Pučálkovic Amina, v níž chce rodina poštovního úředníka vychovat štěně, ale nedopatřením se z něj nakonec stane žirafa, kterou pak pan Pučálka vodí na procházky. 70 let od vzniku se kniha dočkala kreslené večerníčkovské podoby. Plachta také celý život psal fejetony a drobné humoristické prózy ; některé vyšly až posmrtně jako Na slovíčko s Jindřichem Plachtou a O lidech nešikovných. Zemřel dne 6. listopadu 1951 v Praze.

Cucina_Rc