František Vicena

František Vicena se narodil 24. června 1933 ve Znojmě do výrazné hudební a divadelní rodiny. Mj. jeho příbuznými byl houslista Jaroslav Kocian a herec ND Miroslav Doležal. Odmaturoval, vystudoval herectví na brněnské JAMU (1955), režii a dramaturgii na DAMU v Praze (1967). Ještě za studií hrál v Rozhlasovém souboru Julia Fučíka a zpěváckém souboru Radost.

Následně prošel karlovarským Krajským oblastním divadlem (1955 – 1956), brněnským Divadlem bratří Mrštíků a Státním divadlem (1956 – 1961), Českými Budějovicemi a Kladnem (1961 – 1962), pražským Divadlem Na Fidlovačce (1962 – 1963) a Divadlem Jiřího Wolkera (1963 – 1965), Divadlem Jaroslava Průchy na Kladně (1966 až 1969) a nakonec až do své náhlé smrti Městskými divadly pražskými (1970 – 1984).

František Vicena byl přímočarým hercem zejména stylizovaných kladných hrdinů. Přesto řádka jeho rolí se jeví od dramat, komedie, tragikomedie až po muzikály. I přes střídmý herecký projev využíval nejvíce svůj hluboký znělý hlas. Z divadelní postav si uveďme inscenace „Romeo a Julie“ (Romeo), „Radúz a Mahulena“ (Radúz), „Cyrano z Bergeracu“ (Cyrano), „Žebrácká opera“ (Meckie Messer), „Každý něco pro vlast“ (správce), „Král Richard II.“ (Northumberland), „Korunní svědkyně“ (inspektor Hearn), „Dva šlechtici z Verony“ (Eglamour), „Já, k čertu žiju rád!“ (Řek Zorba), „Médea“ (Jason), „Obrácení Ferdyše Pištory“ (Pištora), „Ohňostroj“ (Obolský), „Na skle malované“ (Napověz), „Luigiho srdce“ (major Apelgat), „Hlava XXII.“ (plukovník Cathcart), „Stalo se v Chamonix“ (komisař), „Nejkrásnější válka“ (Thukidius), „Lesní panna“ (Jakub Závora), „Výnosné místo“ (Aristarch Višňěvský) atd.

K filmování poprvé „přičuchl“ jako desátník Ferda v ZATOULANÉM DĚLU (1958) Josefa Macha a zubař Ruda v krátké satiře Jindřicha Ference RUKA RUKU NEUMYJE (1958). V šedesátých letech na něho čekaly hlavně menší a střední postavičky v různých snímcích RYCHLÍK DO OSTRAVY (montér Franta), NADĚJE (inženýr), VOLEJTE MARTINA (montér v garážích), ve filmu Studia FAMU JEZERO (vedoucí tábora), ŠKOLA HŘÍŠNÍKŮ (dělník Rybák), TRANSIT CARLSBAD (příslušník StB), DĚDEČEK, KYLIJÁN A JÁ (bagrista Vítek), ZÁZRAČNÝ HLAVOLAM (otec) a KLEC PRO DVA (číšník v kavárně).

Během normalizace získal dokonce několik hlavních a výrazných rolí drsných hrdinů: předseda ilegálního výboru KSČ Jan Zika v Čechově politickém KLÍČI (1971), odbojář a strojvůdce Rudolf Čapek v trilogii DNY ZRADY (1973), SOKOLOVO (1974) a OSVOBOZENÍ PRAHY (1975) Otakara Vávry, s velkou dávkou nadsázky a parodie vytvořený říšský kancléř Adolf Hitler v Polákově časoprostorové Sci – Fi komedii ZÍTRA VSTANU A OPAŘÍM SE ČAJEM (1977) a k smrti utýraný starý mlynář Máchal v pohádce Hynka Bočana S ČERTY NEJSOU ŽERTY (1984), která měla premiéru až rok po jeho předčasné smrti.

Ze zbylých filmových postav 70. let si můžeme připomenout archeologa Mládka (AFÉRY MÉ ŽENY) a inspektora (DOBRÝ DEN, MĚSTO). Dvakrát daboval hlavní hrdiny v českých koprodukčních filmech (SARAJEVSKÝ ATENTÁT a TRASA).

Výrazně spolupracoval s rozhlasem („Tři mušketýři“, „Delfín“, „Zrcadlení“, „Cesty mužů“, „Hrabě Monte Christo“, „Rovnýma nohama“, „Tichý Don“, „Noc na Karlštejně“ apod.), televizí (LIDÉ NA KŘIŽOVATCE, POSLEDNÍ DOPIS, VLČÍ HALÍŘ, DÍVKA JAKO TY, AŽ BUDE PADAT HVĚZDA, ZLATÝ NÁHRDELNÍK, O BÍLÉM JADÝRKU, CELÝ SVET NAD HLAVOU), seriály (F. L. VĚK, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, MUŽ NA RADNICI, DOBRÁ VODA), dabingem (ZVÍŘE, SVATÝ ROK, VÁLKA POLICAJTŮ, ČETNÍK A MIMOZEMŠŤANÉ, KAM SE PODĚLA SEDMÁ ROTA?, SANDOKAN, KOJAK aj.) a uměleckou recitací (Viola, literární pásma v televizi, televizní pořad NEDĚLNÍ CHVILKA POEZIE).

Nahrával zpěv a mluvené slovo na gramofonové desky. Za svůj výkon ve filmu KLÍČ (1971) obdržel na plzeňském V. Festivalu českých a slovenských filmů Individuální cenu (1972). Velmi významná byla též jeho práce pedagogická – učil herectví a režii na pražské DAMU (od poloviny 70. let) a byl ředitel tamní školní scény DISK.

Nesmíme ani zapomenout na jeho politickou práci v odborech (Revoluční odborové hnutí), stranických (KSČ) a svazových (Svaz českých dramatických umělců) funkcích, za což nedostal jinou cenu. Jeho ženou byla herečka Naděžda Prchalová – Vicenová (*1939). Herec František Vicena ukončil svůj život dobrovolně – sebevraždou – 15. října 1984 v Praze ve věku pouhých jednapadesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour