Big Bear

Kdo nekrade, okrádá rodinu říkalo se tenkrát. V tomto duchu se zuřivě jelo celé sedmdesátky i osmdesátky. Kdo měl známé na správných místech a dobře podmazával, neměl se špatně byť to bylo pořád v rámci hranic toho našeho oploceného socialistického ráje. Nejvíce z toho profitovali ti na správných místech. Jako třeba městský architekt V. Průcha. Časem se uplácení a nošení dárků tak vžilo, že to už nikomu nepřipadalo divné a když někdo něco chtěl bez všimného, byl za exota. Traduje se historka o mladém lékaři, který přebíral praxi na malém městě od kolegy jdoucího do důchodu. Sklep měl plný nevypitých lahví vína a drahého alkoholu. Co to je - ptal se mladý lékař. To je od pacientů - odpověděl starý. Pořád mi to nosej, ale já nepiju...  --- Nechce se mi tedy moc věřit prozření hlavního hrdiny byť  s nástupem čtyřicíctky se chlapovi v hlavě lecos přerovná a své mohla udělat i domluva dávného přítele, jehož názor býval respektován. Nevěřím, ani že to bylo tou ránou pěstí kvůli sražené dívce... Prostě nevěřím. Kachyňa měl ke konci komunismu, kdy se už začínalo tušit, že to musí kleknout zřejmě potřebu natočit něco asi lehce kritického k režimu. Zrcadlem měl být Průcha. Krom ale mnohých vnad a křivek tehdy mladých hereček film nijak ideově diváka nezasáhne a dnes je to spíš taková relikvie své doby. Závěr schůze, kdy jde vedení o člověka a jakýsi místní tajemník Pláteník se za architekta postaví byl směšný a celou tu naznačovanou kritiku jak to chodí to smázlo jedním vrzem...  Strana přeci ví a rozhoduje správně a spravedlivě.  Dávám za tři kinofilmy. * * *

Eh... Jak jen toto hodnotit? Nechci tu být za škarohlída, který jen z důvodu potřeby vyčuhovat dá nízké hodnocení jako to na CSFD někteří uživatelé s oblibou dělají. S tímhle dokumentem ale mám dost problém. Hlavním důvodem je fakt, že jsem se na něj strašně těšil.  V kině mi to uteklo a slyšel jsem na to jen chválu od těch co to štěstí měli. A to těšení asi byla veliká chyba. Mně osobně nic nového dokument nepřinesl, spíše jsem byl zklamán. Pan Bojar se pokusil tu vůni modrých battledressů lehce smrdících zatuchlinou starých skříní ukázat v modernějším světle, ale mně to neoslovilo. Kdo mne zná, ví, že se této tématice věnuji již dlouhá léta. Troufám si tvrdit, že všechny autobiografie našich letců co u nás doposud vyšly mám doma v knihovně. Některé i podepsané s věnováním od jejich autorů jichž si nesmírně vážím. Několik jich je i od pana generála Františka Fajtla. Na to odpoledne u něj doma při čaji a bábovce jeho paní nikdy nezapomenu!  Ani tu radost, kterou mi udělala jeho radost z  mého dárku v podobě audio kazety s hity válečných let... ,,A jsou tam i Bílé útesy Doverské?" --- Ptal se dychtivě... ,,Ano. Od Very Lynn! " --- usmál jsem se na něj.  ,,Jéééé :-) tu jsem neslyšel od války!" --- Řekl nadšeně. -   Mám i autobiografie pilotů Luftwaffe, britských kluků od RAF i kluků co v rámci commowealthu se sbalili a jeli třeba od protinožců bránit krále a starou dobrou Anglii. A mám samozřejmě knížky i od kluků z Mighty Eight, co se do války zapojili o chviličku později se svými fortressy... Kdo je v tomto stádiu znalosti reálií a sečtenosti, má s takovými dokumenty smůlu. Nemohou jej ničím překvapit. Osudy F. Fajtla znám z jeho bohaté literární tvorby, která částečně vyšla už za komunistů před pádem režimu, končíc ale návratem do vlasti v roce 1945. Po revoluci pak vyšly tyto knihy s dodatky -  co se dělo pak, nebo dokonce jako nové knihy věnované čistě perzekucím letců např. Dva údery pod pás... Richard Husmann, který je tím druhým letcem dokumentu je postava pro mne záhadnější. I on vydával knihy, ale nebyly autobiografické. Šlo o válečné romány, byť je z nich zřejmé, že Husmann často píše o sobě a o prostředí, které sakra dobře znal. Opravdu mi v dokumentu nakrklo, že tam byl celou dobu prezentován svým literárním pseudonymem  Filip Jánský, který používal v šedesátých letech kvůli komunistům aby mohl publikovat do časopisů a vydat knihy.  Fakt divné!!! Zatímco Františka Fajtla mám zafixovaného jako takového veselého chlapíka, Richarda Husmanna beru spíše za přemýšlivého a i svým způsobem duševně křehčího. Válka jej začala postupně sžírat a deprimovat. Vyprávěly se o něm neuvěřitelné historky. Že prý za pivo prošel mezi roztočenými vrtulemi Liberatoru. Nebo, že když k někomu nechtěl do mašiny, věděla dotyčná osádka, že se nevrátí. Naši letci v RAF, to nebyli jen stíhači a bombardovací třistajedenáctka. Měli jsme i noční lovce a další...  Přesto se tvůrci rozhodli na Fajtlovi a palubním střelci Husmannovi (stíhač a bombarďák) ukázat národu jejich osudy a válečnou odyseu. Oba do ní vstoupili velmi mladí a tak komentář čtou jacísi dva mladíci. Nevím zda to byl záměr aby to vypadalo více civilně, ale jejich projev byl hrozný. Navíc si hlasy byly docela podobné, takže si myslím, že normální divák neznající osudy hrdinů chvilkami nechápal kdo je kdo. U promítaných filmových záběrů jsem čekal nějakou raritu, něco nově objeveného, namlsaly mne fotky k upoutávkám na film... Ale nic nového jsem neviděl. Lecos bylo seskládáno dost hala bala, některé záznamy byly v dost hrozné (dobové) kvalitě. Navíc se některé záběry úplně nekryly s časovou osou vyprávění. Bylo to prostě seskládáno z různých útržků tak jako kterýkoliv jiný dokument, byť tu byla snaha dát co nejvíce záběrů na naše československé letce. A to platilo i o letadlech a jejich markingu NN, DU atd... Z čeho jsem si ale doslova zoufal byl zvuk a ,,hudba". Snaha o moderní prvek u dobových záběrů se nepovedla, to je můj názor. Asi jako když někdo dělá electrowswing. Musí se to umět a pak může vzniknout něco opravdu zajímavého propojujícíc století. Hudebník jménem Stroon měl lví podíl na tom proč se mi dokument nelíbil. Jistě, někdo to nazve progresí... :-). Eh.. Tak jo. Konec filmu mi přišel strašně uspěchaný. U Husmanna ani zmínka o jeho neskutečném souboji s Fw-190, kterého sundal... Stejně tak tam bylo žalostně málo sděleno k těm perzekucím obou hrdinů. Jen pár vět na závěr? To jako vážně? Prostě říkám, jsem zklamán. -- Tím ale nijak dokument nehaním. Jsem naopak rád, že vznikl a jsem rád i za ty záplavy hvězd co tu získal od běžného diváka a možná i ne zcela běžného konzumenta dokumentárních filmů. Cokoliv co oživí naše okřídlené lvi a jejich neskutečnou dovahu a vlastenectví v paměti tohoto národa co tak rád na hrdiny zapomíná je nesmírně cenné a důležité. A pokud to oslovilo i ty z mladších generací, pak super a tleskám. Mimochodem, včera se slavilo další slavné datum - Výročí operace Chastise.  Dávám tomuto dokumentu jen za tři řády za chrabrost! * * *

,,Jídlo přichází!''  --- Po šílené Válečnici jsem si potřeboval spravit chuť (no to není úplně dobrý příměr u filmu o kmeni kanibalů .-) a tak jsem si dal tuhle cestopisně-dokumentární klasiku. Na filmové zpracování jsem byl velice zvědav, protože knihu jsem četl a byl jsem z ní doslova paf. Sbírám staré cestopisy a i když Hanzelku se Zikmundem si rád přečtu, baví mne zejména ty staré psané před několika staletími. Jeden čas vycházely v Mladé Frontě knihy jako Tragické námořní příběhy (i s nádhernými rytinami) o ztroskotání portugalských plachetnic a vše se to také odehrálo kolem půlky šestnáctého století tuším u pobřeží Afriky. Stejně tak tohle se Stadenovi všechno skutečně stalo a Hans Staden své vzpomínky sepsal po svém návratu v knize Dvě cesty do Brazílie. Musel to mít asi s Bohem hodně dobré, protože domorodce kmene Tupinambá lehce děsil tím jak se pořád modlí a také důsledky svého modlení. Nejednou to totiž vypadalo, že opravdu komunikuje se svým mocným Bohem což na pověrčivé domorodce účinkovalo dvojnásobně. Jemu to zachránilo život a jen díky tomu se nestal jídlem, což bohužel potkalo mnoho jiných. Ač je ve filmu kanibalská hostina jen jedna, v knize toho popisuje více. Včetně přípravy a porcování masa... No já být zajat kmenem lidožroutů, tak se asi modlím neustále. Tady jsme navíc hluboko v šestnáctém století, kdy víra v Boha asi byla pro takovéto cesty přes celý svět nezbytná. Staden si nic nevymýšlí, vše popisuje věcně, jasně a stručně. Popisuje to však takovým způsobem, že z jeho díla mají dodnes radost etnografové a dokonce jsem kdesi četl, že to je jeden z nejstarších a nejskvělejších popisů života domorodých kmenů Brazílie. Film je natočen parádně, není to žádný halywůd, ale klade se důraz na autenticitu prostředí. Domorodé vesnice jsou udělány perfektně, stejně tak jsou skvěle ukázány i domorodé kmeny se svými obřady, tanci a zpěvy. Vůbec celé to gestikulování a pokřiky.. Prostě super. Zajímavé bylo vidět i to jak jsou bojovníci veselí a mají rádi humor, případně jak umí i zakalit a pořádně se opít domácím alkoholem. Válečníci i jejich ženy byli ztvárněni dokonale, malování, ozdoby z peří, mušliček a korálků... Prostě paráda.  Samozřejmě všichni téměř nazí, včetně žen... Ne jako ve Válečnici ženské v podprsenkách, kraťasech a vůbec komplet v bavlně... :-). Chlapi všichni udělaní jak bych od válečníků živící lovem celou vesnici a chránící ji před nepřáteli očekával. Komentující Yardak má trochu pravdu v tom, že to mohlo být napínavěší. Kniha napínavá je i když čtenář ví, že se Staden vrátil, páč by to jináč těžko sepsal že... :-). Přesto pokaždé když jej vezli na hostinu (jako čerstvé maso), napětím jsem ani nedýchal... Stejně tak mne fascinoval fakt, že se jej coby domnělého Portugalce nesnažili francouští obchodníci nějak z toho pekla dostat. A to ani když je prosil ve jménu Boha jako křesťany. Holt když spolu válčí dvě různé koruny, musí se to respektovat i v džunglích na konci světa... Každopádně takhle má vypadat historický film. A zase točeno v devadesátkách... Překvapí dneska dneska někdo něčím takovým?  Asi těžko.  Dávám za 5 zrcátek. * * * * *

Bylo, nebylo jedno Dahomejské království v západní části Afriky. V devatenáctém století prosperovalo hlavně díky obchodu s otroky. Válečníci tohoto království pořádali vojenské výpravy při nichž doslova lovili a unášeli lidi z ostatních kmenů a prodávali je bílým otrokářům na třžištích v dražbách. Odporný bílý kolonizátor a otrokář to měl docela jednoduché. Připlul do zavedeného přístavu, na trhu nakoupil otroky a zase odjel. Neprodaní otroci v lepším případě byli použiti jako otroci Dahomejců, v horším byli obětováni při krvavých náboženských rituálech. Dnešní mileniál si asi zlého bílého otrokáře představuje jako lovce Pampaliniho, který běhá po savaně se síťkou a loví kličkující černoušky. V sedmnáctém století to snad i tak mohlo být, ale v době o které pojednává film Válečnice, navíc točený (bacha!) podle skutečných událostí  bohužel tuto práci odváděli Dahomejci. To ovšem poněkud vrhá trochu jiné světlo na tu omílanou mantru jak zlý bílý otrokář drancoval Afriku a všichni Afričané mají dnes nárok na vše, protože byli oběťmi. Mimochodem víte kdy Dahomejské království začalo zanikat? Na konci devatenáctého století, protože odporný bílý Brit čím dál více tlačil na zrušení otroctví... ! Eh...toliko fakta snadno ověřitelná.  ---  Jednoho dne (doufám, že se to už nedožiju) bude zřejmě vaše smart TV hlásit (nebo tajně odesílat) někam na nějaké Ministerstvo pokroku na co jste koukali, kolik závadného obsahu sledujete a kolik naopak progresivního obsahu jste viděli. Mám tedy tento týden splněno pokrokovým filmem Válečnice !  Hádám, že dnešní neomarxisté a feministky u filmu prožijí několik vícenásobných orgasmů. Hlavními hrdinkami je klan bojovnic co zabíjí muže, bojuje za nezávislost a osvobozuje otroky z jha odporných bílých kolonizátorů. V hlavní roli mužatka, opravdu nepěkná na pohled a trochu jsem se bál aby se mi o ní nezdály ošklivé sny... Tlustá Lashana - nová to  agentka 007 zde opět dostala - Licence to kill (jak se to řekne dahomejsky nevím), stejně tak jako ostatní válečnice...  Já mám rád historické filmy, historie mne zajímá a zejména to devatenácté století. Byla to doba úžasných objevů (samozřejmě na dekadentním západě), technického pokroku a rozvoje. Stateční pohříchu bílí muži jako třeba Livingstone vymazávali z map poslední bílá místa... Za nimi šel mnohdy voják, farář, učitelka a lékař... A s nimi civilizace a západní kultura. Bavíme se o době kdy Afrika byla diverzita sama! Kanibalismus nebyl jen specialitkou Guyjany, Papui a Šalamounových ostrovů, ale i Afriky. Mimochodem tam místně funguje dodnes. Zkuste se narodit jako albín a když se vám podaří zdrhnout jen s uříznutou rukou, budete mít sakra kliku! Můžeme polemizovat o tom, zda měl bílý člověk právo narušit toto rozmanité civilizační a kulturní uspořádání. Sežrat zabité, na ohni na klacku opečené bojovníky z jiného kmene (to aby do mne vstoupila jejich síla přeci)  mohla bejt určitě prima grilovačka s bubnováním pod hvězdnatým africkým nebem. Podobně mohlo být fajn to všelijaké obětování bohům, duchům a krvavé kmenové ritualy, páč logicky jak jinak uchlácholit všechny ty duchy a strašidla jichž je přeci savana plná... Já nijak nesnižuji hrůzu otroctví a obchodu s lidmi. Vím o něm dost, právě kvůli studování dějin USA a kolonií. Ale to je prostě historie. Dnes jsme dál. Potomci afrických otroků žijí mezi námi, jsou to stejní lidé jako my. Mají stejná práva a že mají odlišnou barvu pleti z nich nedělá jiné lidi než jsme my. Stýkáme se s nimi, pracujeme s nimi, bereme si je, máme s nimi děti... Důkazem je konec konců i tento bohužel šílený film. Kde by asi tak dnes byla nějaká Thuso Mbedu bez bělochů? Někde by vyloupávala z kůry larvy na večeři, vykopávala batáty, nebo by jí rodiče někomu provdali za dvacet koz. Kde by byla ,,Britka'' Adjoa Andohová, které při korunovaci britského krále Karla III. připadal balkón s královskou rodinou ,,příšerně bílý'' a ještě to měla potřebu sdělovat veřejně médiím? Dokáže si někdo představit, že by po zvolení prezidenta Obamy nějaký bílý herec veřejně řekl, že Bílý dům je moc černý? Myslím si, že to co by se strhlo poté by byl takový mazec, že by na to zíral jen s otevřenou pusou a neškrtnul by si už ani v reklamě... Kupodivu mne překvapilo, že v Anglii ještě zůstalo nějaké původní obyvatelstvo, co se poté ozvalo úřadu pro britský rozhlasový a telekomunikační úřad se stížností na dehonestaci královské rodiny.  Každý má právo říci svůj názor, ale ruku na srdce. Rovnost v tomto konkrétním případě už neexistuje a největšími rasisty jsou dnes právě všichni ti Afro-čané co žijí na západě. Tolerantní bílá majorita vše zatím schroupáva s klidem, ale filmy jako Anna Boleyn s černou představitelkou, aktuálně Kleopatra nebo tahle neomarxistická kravina o válečnici osvoboditelce, to vše začíná pomalu ale jistě vdouvat vlnu nevole a i zlosti. Dějiny se nesmí přepisovat. Tenhle film je odpad jak vyšitej. Nezbývá než si už jen počkat na nový dokumentární pořad BBC Sira Davida Attenborougha o černých ledních medvědech. Pak už budu mít stoprocentní jistotu, že svět se úplně zbláznil. - ODPAD

Měl jsem chuť na nějakou socialistickou debilitu, které mne v rámci žánru quilty pleasure pobaví. Marek Eben jako záklaďák na opušťáku v hudebním TV filmu, to byly obsahem slušně rozložené karty, které mne přizvaly ke hře. No mám co jsem chtěl. Něco tak debilního jsem už opravdu dlouho neviděl. Zábavné to nebylo ale ani trochu. Absolutně nechápu, komu to tehdy mělo něco sdělit. A jestli to byla jako kombinace haha zábavy s pěknou muzikou a mladejma tančícíma herečkama, pak soudím, že jsme byli tehdá z hlediska konzumace takovýchto zábavných pořadů na tom už fakt kulturně dost v pordeli. Jasně, jsou tam mladí herci jako Vetchý, Roden, Eben, je tam mladá krásná Markéta Fišerová (kdo ví zda tam někde to nezačalo mezi jí a Markem Ebenem na vážno jiskřit)... Leckoho dnes pobaví i ten retro odér špinavé otřískané Masaryčky, lítaček slídících po nástupištích a mixování socialistických koktejlů na mejdanech... :-). Celkově to byla ale hrůza. Dávám 1 jízdenku na posádku do Znojma. *

Koukal jsem se na korunovaci z mnoha důvodů. Jednak si myslím, že to byla mimořádná událost světového významu. A ať si odpůrci monarchie brblají jak chtějí a tvrdí, že král vlastně nemá žádné pořádné pravomoce Třeba krom velení nad armádou... To jen aby se pak někdo někde v úžase nedivil, že se u něj na druhé půlce světa objeví letouny RAF, jako tenkrát nad Falklandami bombardéry Avro Vulcan :-).   Za druhé mám rád Anglii.  Koruna k Anglii patří už přes tisíc let a je její nerozdílnou součástí. Obdivoval jsem královnu Alžbětu a doufám, že i Karel III svůj relativně krátký čas pro kralování využije ke všemu dobrému, co tato služba bude vyžadovat. Sám to řekl. ,,Přicházím, abych sloužil". Jak v den korunovace kdosi poznamenal, korunovace - je překrásná podivnost a skutečně jsem to tak vnímal i já. Jako by uprostřed dnešní divoké doby pevně jako skála stálo britské království, které zatím přečkalo nespočet pohrom unitř sebe samotného i v rámci turbulentně se měnícího světa kolem. Opět smekám před královnou Alžbětou, která si toho většinu musela vypořádat sama od poválečných dekolonizací počínaje po skandály s princeznou Dianou konče.  A tuto jakousi jistotu z trvajícího království vnímají i sami britové a nejen oni. Myslel jsem si, že se smrtí Alžběty dojde k rozpadu zemí commonwealthu.  Hádal jsem, že hlavně Austrálie a Nový Zéland se odtrhnou. Nějaké náznaky i byly. Ale kupodivu, teď opět s Kanadou v čele se hlásí ke koruně. Mám z toho radost. Jak stárnu, nemám rád moc velké změny. Obzvláště ve věcech zaběhnutých a zdá se, že i  fungujících. A za třetí, je to prostě taková pohádka v reálném světě. Králové, starodávné trůny, jablka a žezla, korunovační meče, církevní hodnostáři, nádherné kočáry, královská stráž, princové a vévodkyně... Ať už jsou to královské svatby, pohřby či korunovace, je prostě zajímavé to sledovat. A kdo má rád Anglii jako já, zcela jistě ho sledování korunovace vnitřně těšilo aniž by to nějak racionálně dokázal vysvětlit. * * * *

Každoroční festival politické písně, nevkusu a bizáru se tentokráte pohříchu konal v britském Liverpoolu.  Ano v tom, který pamatuje sakra jiné časy a jiné hudební skupiny. Ale to byl svět ještě v pořádku.  Přiznám se, že jsem si dal vysílání čistě ze studijních důvodů. Díval jsem se na to s potomstvem páč už dlouho s ním vedu diskusi, která hudba je lepší. Zda ta mnou doma pouštěná ze šedesátek a sedmdesátek (čtyřicátá swingová a jazzová léta nevyjímaje), nebo to co se hraje dnes.  Pro potomstvo je cokoliv co je starší než deset let něco prehistorického. Sice občas bere v potaz nějaké ty starší hity a obšas si je i pouští, ale bere to jako jakousi anomálii. Jediná dobrá hudba je dnes. Oproti tomu já tvrdím, že i když dnes občas zasvítí perlička v hromadě kompostu, většina je neposlouchatelná. A tak jsme jako zástupci dvou zcela odlišných generací sledovali pospolu ten festival podivnosti. Soutěž se měla původně odehrávat na nebohé Ukrajině zmítané odpornou ruSSáckou agresí a tak jí GB nabídla pomoc a vysílání pod křídly BBC.  Kupodivu i potomstvo při sledování obrazovky i mých předsmrtných křečí konstatovalo, že tohle je už fakt masakr i pro ně. Vrcholem zpěvu a bující rozmanitosti byla kapela z Chorvatska...  Jestli má být tohle souboj nejlepších kapel Evropy a svátek hudby, tak potěš koště. Jasně, kdo nechce ať na to nekouká? Ale kdo je ten kdo na to koukat chce? Kdo si to prostě večer pustí jako prima pořad v TV???  Trochu mne fakt děsí skutečnost v podobě Putlera tvrdícého, že je západ dekadentní. Děsím se, že by mohl mít i pravdu....  - ODPAD

,,Kolik času máme?'' --- Uh. Tomuhle typu filmů říkám ,,dostat flakem na kabinu''. To je ten moment, kdy koukáte na závěrečné titulky, v hlavě vám hučí a vy víte, že jste zase po čase viděli něco co se vysoce vyjímá nad standardem. Nemám vůbec co vytknout. Tohle je prostě typ filmů co já můžu  a můžu je na kila. Nádherná Amerika čtyřicátých let, opravdu skvostná Rachel Mc Adams.  K tomu parádně vystavěný příběh od jehož poloviny i méně chápavý divák pochopí jak ten milostný příběh vlastně dopadl aniž by byl ještě dovyprávěn, respektive dočten. Zase nechápu, jak mi tohle mohlo uniknout z radaru. No bohudík jsem to zachytil alespoň nyní. Člověku to alepoň dává naději, že toho je možná i více a tak se zase někdy může podařit zaškobrtnout a něco podobně luxusního. Stáří je svině, jestli je matka příroda ve všem jinak dokonalá, pak stáří se nepovedlo. A to ani u zvířat, ani u lidí.  Už jsem ho viděl účtovat mnohokrát a většinou to nebylo vůbec hezký, spíše smutný. Z mnohdy úžasných inteligentních a empatických lidí se postupně staly chřadnoucí lidské schránky, uvnitř nichž možná někde zůstalo celé jejich původní já, na venek se však už probojovat nedokázalo... Člověka to pak nutí k zamyšlení jaká bude jeho cesta a kde to skončí on. Bude to rychlé a budu ještě člověkem? Nebo si budou příbuzní i lékaři upřímně a v slzách s láskou přát aby ta s kosou si pro všechno to lítání po světě už konečně našla čas i na mně? Jisté je, že tomu člověk neunikne a i že se bude bude muset chtě nechtě nechat překvapit... Závěr filmu mi vyrazil dech a i když je to na konci už hodně velká romantika, já ji dřív dost holdoval a nějak jsem si na ni zase rozpomenul, stejně jako i na svoji první velkou lásku. Tenhle film je opravdu úžasný a já dávám za 5 čerstvě ohoblovaných prken z terasy starého domu. * * * * *

Jako komedie nic moc. Haničce to tam sluší jako vždy, ale její filmový syn byl dítko těžce nesympatické a divně drmolící text. Jo hrát ho někdo jako Tomáš Holý, byla by to asi jiná káva. Herecky je to sice obsazeno skvostně, ale chudáci herci neměli moc co hrát. Vrcholem je zápletka s hodným příslušníkem VB. Kupodivu na mne ale z filmu dýchla vlna ostalgie. Kus od Kotvy jsem totiž tehdá bydlel a dole v potravinách byl jako doma, to když naši naustále něco potřebovali. Samozřejmě jsem zajížděl i do prvního patra do hraček :-). Ty vánoční výlohy se skutečnými foukanými ozdobičkami, které se po pádu roztříštily na kousíčky, ty balící papíry Prior, ty elektrické svíčky na stromečku se skutečnými žárovičkami zapínající se pootočením jedné z nich, ta zima a čas vánoc.... Nějak to na mně záhadně silně dejchlo dětstvím i teď v květnu 2023 až jsem si úplně vybavil ten proud teplého vzduchu v zimě foukající z automaticky se otevírajících skleněných dvěří.. :-). A tak dávám za tři zapálené prskavky. PS. V galerii jsou nebarevné obrázky, nicméně film je v barvě!  * * *

To nic, drahá mi tak trochu připomnělo něco co jsem kdysi viděl a jmenovalo se to - ano  - Stepfordské paničky. A zatímco je remake spíše komedií, tady máme pomalu plynoucí thriller s hororovou zápletkou. No já mít doma ve Stepfordu v tom roce 1975 Katharine Ross, tak se vykašlu na práva i celý pánský klub a věnuji se jen jí. Fakt jí to tu seklo a není to jen kvůli tomu na hrudi neustále vypjatému tričku či šatech .-). Žel místní to viděli jinak a taky si to tak zařídili. Nebudu spoilerovat, ale když to vezmu kolem a kolem tak musím uznat, ře scénáristé filmu To nic drahá jmen Katie Silberman, Carey Van Dyke, Shane Van Dyke jsou prachsprostí vykrádači.  A i když film šoupli z zlediska času o dvě dekády níž než se odehrávají Stepfordské paničky a zároveň jej vybavili zápletkou ze současnosti, je to prostě vykrádačka jak poleno.  Mně pomalu plynoucí děj zas až tak nevadil. To byl tehdy v sedmdesátkách takový způsob vyprávění. O to víc pak filmy gradovaly v posledních minutách. Dnešní divák zejména ten mladší nenavyklý trpělivosti se bez pořádné akce po první půlhodince filmu už netrpělivě ošívá... Ale staří kozáci dobře vědí, že to vše jen navozuje zdánlivý klid a že film směřuje správně tam kam má. Mně se to moc líbilo. A řeknu na rovinu, jsou momenty kdy bych se do Stepfordu sám rád nastěhoval. Vždyť je to tam takové poklidné...  Dávám za 4 leštěnky ve spreji co tolik šetří čas při úklidu. * * * *