RUSSELL

Sérii Saw mám hodně rád, zejména v první dekádě tohoto století, v době jejího největšího hypu, jsem ji doslova žral. S odstupem času musím říct, že mě to trochu pustilo a mám už radši jiné věci, ale pořád mě to baví, takže se nestydím označit Saw za svou srdcovku. Na desátý přírůstek jsem byl zvědavý, ale hrozil jsem se dvouhodinové stopáže – po zhlédnutí mohu konstatovat, že s délkou filmu nemám žádný problém a v rámci narativu je opodstatněná. Saw X předchozí dění nijak nerozvíjí, naopak se pořádně zaměřuje na Johna Kramera – představuje nám ho do větší hloubky, podrobně rozpitvává jeho psychologický profil a dokonce nám v plné parádě předvede i jeho lidskost a zranitelnost. V první části se děj nikam nežene, dává si na čas, aby vybudoval silné podhoubí pro pozdější dění. Jde samozřejmě o Saw film, takže se to v určitý moment zlomí a je nám v nahuštěném sledu nabídnuto to, co všichni od této série očekáváme a vyžadujeme – a nutno podotknout, že některé pasti jsou extrémně intenzivní, takže po krvi a řezničině lačnící diváci si nepochybně přijdou na své. Jednu konkrétní past, zaměřující se na mozek (vzpomněl jsem si u toho na legendární scénu z Hannibala), bych postavil na úroveň toho nejlepšího, co kdy série vyplodila – několik opravdu extrémně intenzivních minut, které mi slušně pocuchaly nervy. Fanoušci série musí být zákonitě spokojeni, tohle snad ani lépe dopadnout nemohlo. Pokud by mělo jít o poslední díl s Tobinem Bellem, tak jde o vydařenou labutí píseň. BTW: Ze všech deseti kousků skládačky považuji jediné Jigsaw za sranec, což je u takto plodné série zázrak.

Scanners je dalším z řady Cronenbergovo kultovních snímků jeho rané tvorby a patří mezi ty nejlepší. Postava Darryla Revoka v podání Michaela Ironsidea je úžasná, jen mě trochu mrzí, že si ho v průběhu filmu až tolik neužijeme. A právě díky tomu je nejsilnější stránkou filmu jeho začátek a samozřejmě epický závěr. Prakticky nemám nic, co bych filmu vytknul. Neodvážil bych se kecat do specifického stylu Davida Cronenberga, takže když v jeho filmu narazím na nějaké drobnosti, které se mi moc nelíbí, snažím se je nějak vstřebat po svém a pochopit, proč to tak je – nehledám v nich jiná východiska a nepřemýšlím, že by to mělo být jinak. Je to prostě Cronenberg a je třeba brát jeho filmy takové, jaké jsou.

Indonézská variace na Evil Dead. Timo Tjahjanto je bravurní režisér, jenž má řemeslo v malíku a každým svým novým filmem se zlepšuje hlavně jako scenárista, což byl dřív jeho hlavní kámen úrazu. May the Devil Take You je áčkově natočený horor obsahující vše, co si může hororový fanoušek přát – intenzivní napětí, dusnou atmosféru, psychologické hrátky, přemíru násilí, pod kůži se zarývající strašidelné pasáže a v neposlední řadě i kvalitní praktické gore efekty s minimem CGI. Film má skoro dvě hodiny, ale není v něm moment, kdy by mu vyloženě došel dech. Děsivost postupně graduje a děj se i na relativně malém prostoru slušně vyvíjí. Sice nic originálního, ale takhle nějak si představuji kvalitní moderní horor.

Naprosto precizní psychologický krimi thriller s nekompromisním tahem na branku dotaženým až na doraz v dechberoucím finále, které svým drtivým direktem patří mezi nejsilnější filmové momenty historie. Se7en je emocionálně zdrcující i po vícero projekcích, takže je vlastně jedno, že člověk ví, co ho čeká – i tak má film sílu vás znovu rozsekat na malé kousíčky a zavrtat vám brouka do hlavy. Se7en a 8MM řadím mezi zdaleka nejdepresivnější thrillery 90. let – a není náhoda, že pod oběma je podepsaný scenárista Andrew Kevin Walker, devadesátkový král nihilismu a beznaděje.

Na další vyvražďovačku s Kanem jsem se docela těšil a rozhodně nejsem zklamán. Film příjemně odsejpá a překvapivě v sobě nemá příliš nudných pasáží. Najde se tu i pár slušných gore scén, avšak je třeba říct, že od Soska Sisters jsem teda čekal víc krve, řezání a mučení. Nejvíc mě bavila přehrávající Katharine Isabelle, jejíž postava byla krásně perverzní a ujetá, v tomhle podání je Katharine prostě neodolatelná. Po celou dobu jsem byl víceméně spokojený s tím, co mi bylo servírováno a bavil jsem se, jenže pak přišel závěr, který mé spokojenosti uštědřil pořádný kopanec do koulí. Pořád nedokážu pochopit, co to sakra mělo znamenat?! Takhle odfláknutý konec jsem po solidním průběhu opravdu nečekal, a proto musím jít s hodnocením o jednu hvězdičku dolů, než jsem původně zamýšlel. I tak ale doufám, že se na to Kane nevykašle a alespoň ještě jednou ho uvidíme lámat kosti, prorážet dveře a vydloubávat oči z důlků.

Pomalu plynoucí psychologické drama, které se v druhé polovině přehoupne až do lehce thrillerových vod s prvky surrealismu. Coster-Waldau je jednoznačným tahounem celého filmu, jeho subtilní herecký výkon vám krásně nastíní vnitřní pocity a úskalí hlavní postavy, a to i bez vtlačeného voiceoveru či dovysvětlování. Zprvu se zdálo, že by mohlo jít o jakousi skládačku, ve které bychom se snažili přijít na to, proč je Max tam, kde je, ale v druhé půlce zjistíme, že o tohle tam až tak úplně nejde. Na konci si pak musí každý divák přebrat sám, co mu film chce sdělit.

Nudné a nezáživné drama, které prostě po více jak dvou hodinách bez náznaku nějaké gradace skončí a vy začněte dumat nad tím, jestli stálo za to tomu věnovat čas. Žádný dopad to na mě nezanechalo a o nevyhovujícím fungování jedné jaderné elektrárny kdesi v Oklahomě jsem se rovněž moc nedověděl. Sledoval jsem kvalitní herecké výkony Meryl Streep a Kurta Russella ve filmu, kde jich bylo až škoda. Chápu, že případ Silkwoodové byl pro jadernou problematiku v USA klíčový, ale její život mimo tuto záležitost nebyl vůbec zajímavý a za natočení biopicu o její osobě rozhodně nestál. Zdaleka nejslabší film Mikea Nicholse, co jsem viděl. BTW: Film běžel v roce 1988 v československých kinech a to se stopáží dlouhou pouhých 91 minut. Z filmu byly totiž vystříhány takřka veškeré scény, ve kterých se objevovala Cher, která zde ztvárnila lesbickou spolubydlící hlavního páru, což bylo tehdy za komára kardinální tabu. Dobová československá kritika se tak údajně podivovala nad tím, že Cher za tento film obdržela Zlatý glóbus, když tam má až podivně málo prostoru. Já jsem sice viděl plnohodnotnou původní verzi, i tak ale nechápu, za co ten glóbus dostala. Ve filmu hraje druhé housle a když už se tam objevuje, tak rozhodně ničím výrazně nevybočuje. Meryl Streep ji strká do kapsy pokaždé, co jsou spolu na scéně, a proto mi zní tak nepochopitelně fakt, že jediné herecké ocenění za tento film obdržela právě Cher.

Jeden z nejhravějších hororů poslední doby. Sleep šikovně využívá extrémní spánkovou poruchu jako prostředek pro vytvoření spousty hororových momentů a jde mu to výtečně. Film není tak tonálně roztříštěný, jak by se mohlo zdát – obsahuje několik odlehčených momentů, ale vše je poplatné ději a nijak to nedevalvuje nervy drásající momenty. Bavil mě zejména postupný vývoj postav, který vygraduje v intenzivním finále. BTW: Vůbec bych se nedivil, kdyby za pár let vznikl americký remake. Ta premisa bude pro některé líné americké producenty určitě lákavá.

Učebnicový příklad kvalitní a zábavné akční podívané. John McClane je dost možná tím vůbec nejstylovějším americkým akčním hrdinou. Odpaluje nálože, spotřebovává zásobníky nábojů jak na běžícím páse, pobíhá bosky po rozbitém skle, plazí se ventilační šachtou, zachraňuje rukojmí, kouří jedno cígo za druhým, hází bezvládná těla padouchů na policejní auta, obléká mrtvoly do santaclausovských obleků – a přitom všem nikdy neztrácí nadhled a nezapomene přidat nějakou tu hlášku na odlehčení situace. Bruce Willis patří zaslouženě mezi zásadní akční archetypy minulého století. Působí přirozeně, má charisma a během dvou hodin vás zasype lavinou legendárních hlášek, které vydají na pěkně dlouhý YouTube sestřih. V Die Hard nejde ovšem pouze o Willisovu one man show – to v žádném případě. I ostatní vedlejší postavy tu skvěle plní svou úlohu, především pak naprosto bravurní Alan Rickman v roli Hanse Grubera. Přesně takhle má vypadat ukázkový hlavní záporák pro takovýto film. Nikdy jsem nebyl skalním fanouškem akčních filmů a pravděpodobně se jím nikdy ani nestanu, ale rozhodně mě filmy jako Die Hard baví. Naprosto zaslouženě se jedná o jeden z nejkultovnějších snímků všech dob.

John McClane má neuvěřitelnou smůlu. Jsou opět Vánoce a on se už zase ocitl v pěkné kaši. V tuhle roční dobu by mu nejspíš nepomohlo ani kdyby se zabarikádoval s rodinou doma a nikam necestoval. Teroristé by pravděpodobně shodou okolností napadli jeho dům a on by se s tím musel vypořádat tak či tak. Naposledy cestoval jako policista NYPD do Los Angeles. Tentokrát se situace obrátila a on už jako zaměstnanec LAPD přiletěl navštívit rodinu své manželky v New Yorku. Teroristé tentokrát nejsou jen vychytralí zlodějíčci, nýbrž špičkově vycvičení vojáci s plánem osvobodit jihoamerického diktátora a drogového krále v jedné osobě. Die Hard 2 je velmi solidním následovníkem kultovního snímku z 80. let, ale zároveň také trpí typickými neduhy sequelů. Veškerá akce se snaží být za každou cenu epičtější a bombastičtější a ne vždy je to ku prospěchu. Spousta momentů je oproti prvnímu dílu vyhnána do většího extrému a někdy je to až na škodu. Vyskytuje se zde poměrně dost do očí bijících nelogičností a chyb ve scénáři, které má z větší části na svědomí právě již zmiňované zacházení do extrému. Prostě to na mě působilo tak, že tvůrci to chtěli udělat za každou cenu víc „cool“ a přitom trochu opomněli podchytit veškeré chybičky ve scénáři. Nicméně i přes několik negativ, které film trochu sráží, se pořád jedná o vysoce zábavnou záležitost. Je tu opět spousta legendárních hlášek, které prostě nejde nemilovat. McClane znovu vystřílí desítky zásobníků a sám se postaví celému zástupu padouchů. Tentokrát se mu dokonce povede odpálit celé letadlo, uniknout před výbuchem tuctu granátů, anebo zabít žoldáka pomocí rampouchu. John McClane je prostě frajer a nic na své osobnosti neztrácí ani v těch nejvyhrocenějších situacích, a tak samozřejmě nezapomene ani na svou nejikoničtější hlášku „Yippee ki-yay, motherfucker!“, bez které by se to rozhodně neobešlo. Die Hard 2 je kvalitní akční film, který sice má své mouchy, ale pokud vůči němu dokážete být benevolentní a nebudete se v něm příliš pitvat, tak si ho stoprocentně užijete a neurazí vás ani při dalším zhlédnutí.