Pítrs85

Jednička byla parádní, skoro až strhující podívaná (i když nezastírám, že jsem fanouškem Fincherovi verze, která se nejen lookem Lisbeth drží více knižní předlohy), ale nemůžu si pomoct, druhý díl mě bavil snad ještě víc. Možná je to i tím, že jej nemám s čím srovnávat, narozdíl od jeho předchůdce, protože i z knižní trilogie Milennium jsem měl zatím tu čest jen s Muži, kteří nenávidí ženy. Noomi Rapace, přestože rozhodně neodpovídá knižnímu popisu metr a půl měřící a čtyřicet kilo vážící hackerské anarchistky, si pro sebe ukradla celý film a to nejen díky faktu, že se jí, na rozdíl od minula, dostalo většího prostoru. SPOILER- Odhalování její minulosti, jenž se proplétá s přítomností, na mě však nezapůsobilo asi tak jak mělo, navíc ono „já jsem tvůj otec, toto je tvůj bratr“ působilo malinko klišoidně.

Klasická britská gangsterka nového věku, klasická v tom nejlepším slova smyslu, aneb film z dob, kdy měl Guy Ritchie ještě koule natočit nekompromisní, vtipnou a vůbec coolézní záležitost. A přestože se mi jeho předchozí Lock, stock and two smoking barrels líbil víc, i tady se najde hafo nezapomenutelných scén a hlášek ("and now... we are fuck"). A pakoš v podání Brada Pitta (sakra ten chlap se mi začíná herecky zamlouvat čím dál tím víc) je jednoduše geniální :).

Pohled z irácké strany až moc hollywoodsky klišoidní, pohled z americké strany zase až příliš zkratkovitý a suchý. Přesto se jedná o zajímavé válečné drama, které na případu amerických vojáků a iráckých civilistů ukazuje, jak lehce vás může semlet Bushovo tažení za světovým mírem a už nesejde, na jaké straně barikády jste... Určitě ne nejlepší film o válce v Iráku, ale rozhodně mrazivá a slušně natočená podívaná.

Obsahuje spoilery: Těžko se mi hledají slova, za prvé už o tomto filmu bylo nejspíš řečeno vše a za druhé on si s váma tak neskutečným způsobem pohrává, že vlastně ani nevíte, jestli to myslí vážně anebo ne. Nejnekomerčnější hollywoodský film, ukazující celé západní konzumní společnosti vztyčený prostředníček, aby se v něm co chvíli ukazovaly odkazy tu na Starbucks, tam na Pepsi, IBM, Microsoft... Punk a anarchie naruby. Raději po tom nebádat. Stejně tak nebádat, kolik lidí dokázal Fight Club inspirovat, no ale vybít svojí frustraci z toho, jak moc jsme na tomto světě vlastně všichni maličcí, nemusí být tak úplně od věci... Tenhle film bolí, jen nevím, jestli víc fyzicky nebo psychicky. Čemu se však ubránit nedá, jsou neskutečné herecké výkony, Brad Pitt dokázal své herecké umění už ve filmu 12 opic, no tady ho posunul takřka k dokonalosti. Norton a Bonham Carter nezůstávají o moc pozadu, stejně jako masakrózní Meat Loaf a nebezpečně blonďatý Jared Leto. Ještě nad nimi všemi však ční perfektní režisérská práce Davida Finchera. No a závěrečná scéna (teď nemyslím vtipné probliknutí penisu :) za zvuků Where is my mind od The Pixies aspiruje na nejkoulervoucnější konec v dějinách filmu.

Pravděpodobně ne nejlepší film s tématikou IRA, ale i tak nadprůměrná záležitost a to hlavně (a nepřekvapivě) díky zúčastněným hercům. Rozepisovat se o talentu Daniela Day-Lewise je jak to příslovečné nošení dříví do lesa, ale on k tomu zde přidal i výborný (a uvěřitelný) sportovní výkon. Boxerské zápasy, jakási metafora pro tehdejší dobu v Irsku, jsou tak natočeny bez jakéhokoliv "rockyovského" patosu a slouží spíš jako berlička k poznání Flynnovi (Day-Lewis) osobnosti. Hlavní hvězdou je tu pro mě však Emily Watson, ale ani to není kdovíjaké překvapení, ta dáma prostě umí. Těžko říct, jakou může mít The Boxer výpovědní hodnotu o tehdejší době, jako sportovní drama však funguje výborně.

K tomuhle filmu se těžko co dodává, aby člověk nebyl nazýván tím nebo oním, takže stručně- Válka je kurva. A oba palce nahoru za poslední větu v POMOvě komentáři.

Pro fanoušky Arsenalu asi nepřináší tento dokument moc nových a zajímavých informací, spíš jen přehled nejzářivějších hvězd z poslední dekády jejich klubu- a že to byli hráči par excellence! A my nefanoušci Gunners (United rules) se potom můžeme bavit krásnými góly a připomenout si, kdože všechno to na sebe navlékal červenobílý dres. Za sebe dodávám, že mi tam vyloženě chyběl Tony Adams, Arsenal-Man jak vyšitej :) A Wenger je určitě sympaťák, inteligentní chlapík a výtečný manažer- ale Arséne, v Anglii budeš vždycky ten druhej, na Fergusona prostě nemáš :) Dokument jako takový je natočený dobře, jednomu se chce nad těmi záběry až brečet, jelikož pár let zpátky ten fotbal v Premier League skutečně ještě za něco stál...

Chtěl jsem si pustit nějakej válečnej film, když je ten Den osvobození, ale The Kingdom válečnej film rozhodně není, toto je čistě politická okecávačka (čti nuda). Jo a nezapomeňte- Američani jsou ti hodní a Arabové ti zlí, ono se to někdy lehko plete ;-) Tak nic, jdu si zahrát Modern Warfare... :-)

Šílená jízda od začátku až do konce, až nezbyl čas na žádný okecávačky- což je samozřejmě jen a jen dobře. Možná škoda, že se upozadil boj s nakaženými na úkor těch pankáčů, kteří mi tam moc nesedli a to hlavně ten jejich kápo, až moc se tlačilo na pilu a vyznělo to celkem trapně. Ale jinak je Doomsday super akční thriller, kterej se naštěstí nebere tak vážně, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jo a ta scéna, kdy se Rhona a spol. dostanou do tý "středověký věsničky" měla přesně ty koule, které právě chyběly všem pankáčům, včetně super battleu Rhony s popravčím. 3* za film + 1* za hlavní hrdinku, u které může jeden litovat, že takovýchto rolí nemá ve svém cévéčku víc...

Rob Zombie svým dalším filmem potvrdil, jak moc je svým způsobem originálním tvůrcem, jeho filmy (a o tomto to platí dvojnásob) určitě nejsou určeny středoproudému publiku, točí si to pro maniaky ne nepodobné jemu samotnému. V tomto případě se ale opravdu pořádně utrhl ze řetězu, přesto (nebo právě proto) jsou pro mě Pánové ze Salemu určitě nejslabším hororem, co za svojí pořád ještě krátkou filmovou kariéru natočil. Pomalu až artovej film je prostě jeden velkej úlet, z něhož mi v hlavě zůstala rezonovat snad jen výtečná hudba (mj. John 5, kytarista Zombieho doprovodné kapely) a taky ten fakt, že se Rob snažil pojat tuto látku vskutku originálním způsobem. Jestli mířil do černého nechť už každej posoudí sám. Já z toho mám nakonec rozporuplné pocity, nemůžu říct, že by mě to vyloženě zklamalo, ale minimálně jsem čekal něco ouplně jinýho...