sator

Petr Moravec (Michal Suchánek) si čte knihu „Lovci mamutů“ od Eduarda Štorcha, vydání z roku 1956 ilustrované Zdeňkem Burianem.

Dramatická televizní scéna, kterou děti sledují a ve které se potkávají herci Galatíková, Urbánek a Dymek, je natočena pro film. Tito herci se v televizní a filmové tvorbě nikdy nepotkali.

Hlasatelka Marie Tomsová z televize představuje divákům americký snímek „Můj černý stín“. Jedná se o fikci, natočenou jen pro potřebu filmu.

Písnička, znějící na začátku každé epizody, je „Hranice“ od skupiny Živé květy.

Císařovský prohlásil, že film si ho našel sám a nemá na něm žádnou zásluhu. Protože téma se zdálo příliš mystické, neměl ani sponzora, a nevěděl, kdy a zda vůbec je schopen jej natočit. Když se to dozvěděl jeho kamarád, přišel a vysázel mu na stůl sto tisíc a řekl: „Dokonči ho!“

Oba cestovatelé se bránili zuby nehty širokoúhlé technice, protože byla velmi těžká a neskladná, ale dostali to rozkazem, a tak díky tomu vznikl první širokoúhlý český dokument. Miroslav Zikmund to odnesl i zdravotně, vyhřezla mu kýla a musel být operován, proto o filmu řekl, že by správně neměl být  uveden mezi jeho tvůrci, protože většinu času proležel v nemocnici.

Petr Horký od začátku chtěl, aby dokument završovala písnička od Radúzy, která by dokument nějakým způsobem pocitově shrnula. To, co mu postupně nabízela, bohužel atmosférou neodpovídalo jeho představám. Když se s ní přišel do studia rozloučit v době, když už vrcholili dokončovací práce na dokumentu, zahrála mu ještě jednu píseň a on věděl, že je to ona. Jen díky nasazení lidí kolem filmu a práce ve studiu se to stihlo na poslední chvíli.

Zdenek Svěrák se v epizodě To byl Hugo Haas dopustil poměrně velké chyby, když říká: „Zahrál si v Bílé nemoci (1937) doktora Galena, vlastně jedinou vážnou roli v celé své české filmové historii.“ Není tomu tak, další vážné role odehrál například ve filmech: Ulička v ráji (1936), Co se šeptá (1938) nebo Zapadlí vlastenci (1932).

První televizní vystoupení Václava Neckáře, navíc na natáčení přijel indisponován z Karlových Varů, kde se léčil se žloutenkou.

Sluneční hodiny na Georgeově dvoře mění umístění a v závěrečné scéně chybí.

20. století začalo 1. ledna 1901, nikoli 1. ledna 1900, jak uvádějí některé postavy.

Pohádka byla natočena v roce 1984, ale nikdy nebyla odvysílána a byla smazána. Po roce 1989 se zrekonstruovala z nesestříhaných materiálů.

Ve filmu se profesor Svozil (Miloš Kopecký) nesnáší s vedoucím katedry (Milan Klásek). Tito dva herci spolu hráli i v divadle na Vinohradech a k nim je i vztažena jedna historka. Když se Klásek v kantýně divadla ptal Kopeckého sedícího u stolku: „Mohu si k vám přisednout?“ ten odvětil: „Když tu můžete hrát.“

Autorem divadelní hry, podle které vznikl scénář, je anglický dramatik Stanley Houghton (1881–1913). Hra nese název „The Dear Departed“ a poprvé byla odehrána v roce 1907.

Z hereckého výkonu Aleny Franclové, která si zahrála jedinou roli svého života, byla Stella Zázvorková nadšená. Byli spolu do smrti Stelly v kontaktu, psali si a telefonovali.

Stella Zázvorková se přiznala, že oba protagonisty Wericha se Sovákem v průběhu natáčení nenáviděla, protože ji při natáčení stále provokovali, pošťuchovali a nenechali „dělat umění“. Následně dodala: „Dneska bych se už tomu zasmála.“

Ačkoli se děj odehrává v roce 1933, účesy a kostýmy jsou spíše z poloviny šedesátých let.

Režisér zpočátku zvažoval natáčení na palubě skutečné lodi, ale to bylo považováno za příliš obtížné. Ve studiích Columbia byla proto postavena sada lodí a druhá část štábu natáčela pozadí na moři.

Jedná se o skutečný příběh ročníku herecké konzervatoře, ve kterém hráli i někteří skuteční účastníci této akce, například Michal Dlouhý.

Postava cestovatele Kantora (Josef Abrhám) vykazuje reálie cestovatele Alberta Vojtěcha Friče, který si také do Prahy přivezl indiána. Ten Fričův byl z kmene Čamakoků a říkal si Čerwuiš.