Klajnik

Co se efektů týká, tak GotG3 vypadají lépe než Thor 4 nebo Ant-Man 3, ale výsledný dojem z filmu je víceméně stejně mdlý. Opět se jedná o rozjuchanou nekonzistentní pohádku, kde ze sebe postavy dělají voly pro divákovo pobavení - když teda zrovna explicitně nevykládají, co k sobě cítí (podtext Gunnovi nic neříká) - ale nakonec se ukáží jako správní hrdinové, protože porazí záporáka, zachrání svého kamaráda i hromadu dětí a zvířátek, načež si všichni společně v závěru zatancují. Někteří by možná po prvním traileru čekali osudovější, vážnější a tíživější pojetí, ale Gunn je obdobně infantilní jako Waititi. Sice tu jsou nějaké lehce hororové prvky (odloupnutý obličej), protože Gunn dostal větší volnost, ale stále je to dost příběhově rozlítané, takže ty potencionálně nosné motivy a linky jsou ředěny levným neškodným humorem (nezasmál jsem se ani jednou) i snahou představit další postavy, tudíž to, co by potencionálně mohlo být trochu zajímavé (Rocketova příběhová archa) je nakonec upozaděno ve prospěch snah diváka bavit barvičkami a ohranými hláškami postav, z nichž mnohé nemají co říct (Drax je prázdná postava). Na druhou stranu, ono je to jako z deště pod okap, páč když se tyhle filmy snaží být vážné, tak jsou plné patosu, což je důsledek povrchnosti, vyumělkovanosti, zkratkovitosti i absence podtextu. Racionálně lze i souhlasit s nějakými poučeními tohoto filmu, ale způsob, kterým jsou tato poučení řečena, ve mně osobně vzbuzuje jen cynismus a odpor. Dokážu si tuto pohádku představit podstatně funkčnější - bylo by však nutno být soustředěnější a dějově to lépe vystavět. Gunn má však hromadu postav, další musí představit (nedaří se viz. Warlock) a postava, kterou jako jedinou něco váže k záporákovi, je po většinu filmu v bezvědomí. Záporák High Evolutionary je mimochodem hrozný: Nejen, že má ohavný design (připomínající Cyborga z Justice League), ani jeho schopnosti nejsou divákovi zřejmé (zdá se, že vládne telekinezí a nějakými laserovými paprsky), tudíž je vágní i v tomto směru, a jeho motivací pro tu modifikaci jiných forem života jest: "Nedokonalé chci zdokonalovat." Zajímavé je, že Gunn se svým postojem staví jakoby na opačnou stranu tím, že dává najevo, že vše je krásné a v pořádku takové, jaké to je. To samozřejmě není žádnou univerzální pravdou. Může to být stejně uzdravující jako zhoubné. Na jednu stranu je třeba být spoko sám se sebou a nežít v křeči, ale na druhou stranu si nelze říct, že jsem dokonalý takový jaký jsem a rezignovat na stávání se lepší verzí sebe sama. Navzdory Gunnovo postoji v této věci je paradoxně právě on tím, kdo se nejvíc blíží záporákovi tohoto filmu. To on vytváří všelijaké (virtuální) mutanty, které záhy nechává umírat a jeho snahy o co možná největší, nejpestřejší a nejvelkolepější film vedou často ke křeči a pocitu zhnusení - některé momenty filmu lze považovat za opravdu odpudivé (ta organická korporace). Člověk si skoro říká, kam jsme se to 15 let po Temném Rytíři dostali... Někteří lidé sežerou i hovno, když jim ho naservírujete s cukrem a třpytkami.

Jelikož se mi Charles Bronson líbil v Tenkrát na Západě, tak jsem se chtěl podívat i na jinou jeho westernovou roli a je fakt, že Bronson tento film docela tahá. Jeho žoviální antihrdina zde Harmoniku vskutku připomíná, ale je více komický a méně badass i tajemný. Další aspekt, který by měl film táhnout, je dynamika a kulturní rozdíly mezi dvěma protagonisty - kovbojem a samurajem. Tematicky to ale do hloubky fakt nejde. Film rozhodně nenabízí žádná psychoanalytická srovnání. Scénáristicky to není žádná sláva, tudíž jsem do jejich vztahu ani snažení nebyl nijak zaujatý. Red Sun není vyloženě špatný nebo otravný film - je to jen nepříliš zajímavá jednohubka. K některým povrchním a pokleslým filmům se rád vracím, protože mám rád jejich stylovost, intenzivní akční sekvence nebo si v nich dokáži najít nějaké humoristické aspekty. Zde jsem si však nenašel nic, k čemu bych se rád vracel.

Tohle je těžce revizionistický western - a to snad až do té míry, že vlastně nemusí být příliš zábavný/enjoyable, jak moc je subverzivní. Avšak nabízí se říci, že ty žánrové propriety jsou do značné míry prověřenými mixem kvalit, které spolu dobře souzní a na nějž se lze snadno naladit. Podvracet žánrová očekávání může být zajímavé a může se to vyplatit, jenže to taky nemusí dost dobře fungovat. Autor nad tím musí přemýšlet: My si westerny pojíme s travnatými pláněmi nebo písčitým a skaliským Monument Valley (díky Johnu Fordovi), ale Great Silence se odehrává v zasněžených horách Utahu (ve skutečnosti Italské Alpy/Dolomity). Zdaleka nešlo o první sněžný western (northern), ale z těch, na které se vzpomíná, je to ten nejstarší. Situovanost příběhu do sněhu a hor je náročná pro štáb, ale také to omezuje postavy v pohybu, což nevadí, když se po nich chce, aby byly navzdory svým odlišným cílům drženi někde pohromadě. Mohou se pak dít zajímavé věci, což lze vidět třeba ve Věci nebo tarantinově Osmičce, která je tímto Velkým Tichem inspirována. Ani zde není prostřední užito samoúčelně: "Bezútěšnost zimní krajiny doplňuje temný a pesimistický tón filmu a zároveň poskytuje motivaci pro postavy, protože životní podmínky a šance na přežití jsou stále horší. Zasněžené prostředí také vhodně izoluje události příběhu a vytváří vhodný příměr pro krutý svět zde a taky." My ovšem westerny pojíme hlavně s pláněmi a v rámci žánru je Great Silence výjimečným kousek právě tím, jak je originální a jak nás podmiňuje uvažovat o žánru hlouběji. Corbucci si řekl: "Se žánrem se pojí drsný a málomluvný hrdina, ano? Co takhle pracovat s hrdinou, který nebude mluvit vůbec a dokonce ani nebude žádným hrdinou?" <Protagonistovo převaha kupříkladu netkví v jeho vlastních schopnostech, nýbrž v technologické výhodě, kterou je výběr kvéru - nenosí revolver, nýbrž poloautomatický Mauser C96. Film je natolik revizionisticky pesimistický (klasická éra naopak nese jistý oslavný etos), že "hrdina" příběhu chcípne jako pes - nedostane se mu žádné hrdinské smrti. To by ovšem nebyl takový problém. Diváka by to mohlo semlít, ale mě tenhle film nezainvestoval do děje, takže mi to bylo beztak jedno. Velké Ticho však nemá být uspokojivým filmem (dle běžných standardů) i proto, že protagonista je zcela tichý: Autor se takovým rozhodnutím prostě limituje, páč se připraví o možnost postavy, jejíž celá řada kvalit může tkvět z její mluvnosti (viz tarantinovky). Dobrý hlaškující/ukecaný charakter bude vždy lepší než dobrý mlčenlivý charakter. Lze ovšem říci, že tím, jak je film vystavěn, tvůrce i něco získal, ale já tento zisk neupřednostňuji nad ziskem, který přináší možnost dialogu. Pozornost an sebe vztahuje spíše záporák Loco (který dokáže být strhující, ale ne vždy tak docela přesvědčivý, protože Klaus Kinski občas moc tlačí na pilu, což je dáno tím, jaký to byl megaloman). Mlčenlivý protagonista (Jean-Louis Trintignant,) tohoto filmu však trochu vypadá jako Franco Nero ve dva roky starším Djangovi a má v sobě rovněž jistou míru takové tragicko-romantické zatíženosti. Já ale žeru spíše tu cynická lehkost, která je vlastní postavám, které hraje Franco Nero v dalších dvou Corbucciho filmech, jenž jsou součástí jeho revolution trilogie (Mercenary, Companeros), což jsou právě ty režisérovy (zapata) westerny, které jsem si užil.

The Shooting je první acid western (čtvrtý v pořadí z těch, které jsem viděl) a jako takový si bere jen několik westernových propriet, ale navzdory svému zavádějícímu názvu není žádnou kovbojkou pro nenáročného diváka. Já osobně vítám, když je film interpretačně vděčný a podvrací žánrová klišé, ale tento kousek mi přišel málo ujetý, velmi nezábavný, metaforicky slabý a příběhově průhledný. Došlo mi, proč se ta umíněná žena chová k protagonistovi a jeho společníkovi tak nepřátelsky, proč si najala je i cizího pistolníka, který má protagonistu držet v šachu, proč jsou všichni nuceni jet do pouště, koho stopu sledují a proč v tom pokračují navzdory tomu, že jim dochází zásoby vody. Protagonistovi to sice po celou dobu nedojde, ale divák nemusí být génius, aby mu došlo, že když v úvodu řečeno, že protagonistův bratr zabil nějaké děcko, tak to bude mít pro příběh nějaký význam (princip Čechovovy pušky). Závěrečný zvrat tedy nefunguje. Není to tak chytře či mazaně zkonstruované, aby to fungovalo na této doslovné rovině. ___Lze to však celé vnímat jako alegoricky: Lidé se za něčim plahočí, kvůli přislíbeným penězům, ale ani pořádně neví za čím. Jejich snažení k ničemu nevede, zatímco jim jenom dochází síly. Tuto interpretaci lze na ten film naroubovat, ale nemyslím si, že by byl tak formálně strhující a scénáristicky prokreslenej, aby na diváka dokázal působit tímto tíživým existenciálním dojmem. Není to špatný nápad, ale tvůrčí tým za ním stojící byl příliš slabý. Nakonec to pro mě byla jen nudně natočená výprava do pouště s nudnými postavami a průhledným závěrem. Prostě film nahovno, jelikož to není zábavné a tvůrci se rovněž nepodařilo vykrystalizovat svou vizi/zdařileji naplnit potenciál látky.

Tarantinovo největší inspirace pro Hanebné Pancharty šlape dobře i po 56 letech od vydání. ___Výběr jednotky a výcvik, kde se stmeluje kolektiv, fungují skvěle. Lee Marvin je v roli majora sympatický a špinavci jsou poměrně divokou bandou. Jejich vzájemné interakce jsou zábavné. Škoda jen, že nejsou více charakterově prokreslení (např.: pro Magottovu zradu v závěru nebyl dostatečný build-up) a některým se žádná pozornost nedostane - jsou jen do počtu, takže když některý z nich v závěru zemřel, ani jsem si nedokázal přiřadit jméno k tváři. ___Samotná mise za nepřátelskou linií je však pouze ucházející a to z několika důvodů: 1.) Celý průběh mise není dostatečně chytře vystavěný, takže chvílema působí samoúčelně a vyumělkovaně. 2.) Snímání akce tehdy nestálo za moc, tudíž z ní žádný velký požitek neplyne. Postavy po sobě střílí, zasažení padají v umělých pózách smrtelné křeče nebo elegantně vypadávají z oken (páč to jsou kaskadéři snažící se zády dopadnout do měkkého). Žádné explicitní násilí není přítomné, což kvalitativně znehodnotí každou přestřelku. Občas není zcela jasné, kde je kdo. Kdybych to viděl v době vydání, byl bych z toho asi odvařený, ale po scénáristicky mnohem vybroušenějších a akčně uspokojivějších Panchartech jsou nedostatky Špinavců ještě zřetelnější.

Westworld má velmi zajímavý námět a dotýká se témat, které důsledněji rozpitvávají jiné slavné filmy (Jurský Park, Terminator, Blade Runner, Truman Show...). Sám je ale scénáristicky dost plytký. Absentuje pořádná výstavba děje, prokreslené postavy, práce s gradací, hloubka motivů - naopak zůstává řada nelogičností. Kdybych si nedokázal představit nic lepšího, byl bych samozřejmě spokojenější. Ačkoliv i režie má své nedostatky, tak lacině ten film zrovna nevypadá.

subžánr: Acid Western___ Downey točil společensky uvědomělé undergroundové filmy. Viděl jsem dva a tento mě těžce nebavil a to navzdory tomu, že se ve filmu dějí samé bizáry i navzdory tomu, že jsem schopen si interpretovat jednotlivé scény a neztrácet se v tom tedy. Diváckému zážitku by určitě mělo pomoci, pokud je sledující schopen "film číst". Ideálně by však takový film měl fungovat jak metaforicky tak explicitně, ale to jest příliš vysokým nárokem a potřeba to není. Film, který je však takto bizardní a podvracející by mohl bavit svými jednotlivými scénami, aniž by mu divák jako celku dobře rozuměl. Downeyho režie je ale nudně statická a film působí utahaně, protože mu chybí drive (porovnejme třeba s frenetičtějším a přehrocenějším německým undergroundem United Trash: Štěrbina). Určitě by pomohlo, kdyby spolu postavy víc verbálně interagovaly a byla mezi nimi cítit nějaká chemie. Možná je chyba v dramaturgii, možná v bezradnosti herců... Něco mi tam ale nesedí! Postava jakoby přijde, odehraje se nějakej dialog/bizár, pochytím message, ale jaksi nic z toho po emocionální stránce. Vůbec jsem se nebavil.

Remake z roku 2013 jsem si užil více navzdory tomu, že Evil Dead Rise do série přináší trochu nových prvků. Zasazení do bytového domu i nová podoba démona v závěru potěší, ale já upřednostňuji to, jak dobře je s prvky naloženo před počtem prvků nových - ideální je samozřejmě obstát v obojím. EDR opět vypadá o něco lépe, ale zdá se mi méně dravé a explicitní, což je problém, když je to v první řadě krvák, kterýžto má pro mě blíže k akčnímu filmu než hororu, což je žánr definovaný strachem - samozřejmě záleží na tom, jakou hrůzou na vás dopadá filmové násilí. Pro mě je filmové násilí spíš napínavé a zábavné než strašidelné, ale zde se mi ho dostalo méně než v remaku a méně než bych chtěl. Velké množství vražd není ani vidět (sousedi na chodbě). Také mě otravuje, když postavám dlouho trvá, než pochopí, jak se věci mají. S tím se samozřejmě nese jistá vyumělkovanost. Tohle prostě není typ filmů, jemuž dobře slouží, když je divák o tolik dál před postavami. Alyssa Sutherland je opravdu skvělá jako posedlá a já přirozeně chtěl, aby po tom baráku běhala a dělala všem hegen. Ostatně právě oni vypečení démoni jsou možná tím nejvýraznějším prvkem série. Tvůrci si to ale stále neuvědomili a chtějí diváka děsit, takže ho nutí sledovat nezajímavé obyčejné postavy, s nimiž má divák soucítit při jejich snaze přežít, jenže to vůbec nefunguje, protože divák se v první řadě přišel podívat na to, jak tyhle postavy skapou a opravdu nepřilne k takto nezajímavým a necharismatickým postavám, které navíc často prokazují svou stupiditu (patřičně nereagují na situace) i neschopnost. Strach o postavy tedy nehrozí. Strach z démonů je absurdní a na strach z násilí je tu toho násilí málo. Film má vadu ve svém jádru: Takový je výsledek, když tvůrci umí dobře natočit nějakou creepy scénu, ale vůbec neví, co jsou primární kvality díla a na čem tedy dílo postavit, jak dílo zkomponovat a co naservírovat divákům. Není se ale čemu divit, že to neví Cronin, když to neví ani sám producent a otec série, Sam Raimi, nebo samotní diváci.

Jeden z nejexplicitnějších krváků, který jsem kdy viděl a ta okultní tématika mi přijde esteticky působivá. Zdejší slabé hodnocení je důsledkem toho, že filmu chybí výraznější postavy (typický nešvar) a celé se to zase odehrává v lesní chatě, kam tentokrát přátelé přivezou závislačku na detox. Pro znalce série nenabízí remake nic vyloženě nového, ale (vzhledem k současnosti) funguje podstatně lépe, než původní Evil Dead - ten už je dnes poměrně nekoukatelný. Beru to tak, že z jednoho nekoukatelného hororu s pár dobrými koncepty byl vyextrahován horor, který funguje podstatně lépe (i díky podstatně vyššímu budgetu). Další díly série jsou odlehčené humorem, ale tento remake je (jako původní film) pojat čistě vážně. Je sice právda, že jsem se párkrát uchechtl and tím, co démoni pronáší (což je takovým trademarkem série), avšak celé to hraje čistě na vážnou notu i přes pokleslé/béčkové téma. To nutně není na škodu, protože trapnej humor bývá ubíjejícím prvkem, který mi dokáže výrazně zkazit zážitek. Promarněný potenciál vidím ještě v samotném závěru filmu, kdy se ze země vydrápe Abomination. Finále je natolik vyhrocené, že si příliš nemohu stěžovat, ale pokud by tvůrci pojali tohoto vyššího démona nějak fyzicky odlišitelně od jiných, filmu by to jen pomohlo. Volné pokračování Evil Dead Rise toto třeba neopomenulo, ač jsem si ho vcelku užil méně.

Lawmana lze těžko (sub)žánrově zařadit. Žánry jsou samozřejmě konstrukty a není důvod chtít umělecká díla nutně řadit pod určité kategorie. Přesto - zdá se mi, že tento kousek stojí na pomezí klasického a revizionistického western. Klasicky pojatý je protagonista - tvrdý a neústupný šerif, který se drží svého přesvědčení, do nějž spadá, že by třeba nikdy nečestně nestřelil nikoho do zad a vlastně to ani nepotřebuje, protože je tak rychlý, že na něj stejně nikdo nemá. Tahle kreatura přijíždí do městečka pozatýkat a přivést je před soud pár grázlů, jenže během filmu všechny postřílí. V průběhu filmu se rozvíjí motiv, že to, co bychom měli tendenci označit za správné (zákon, právo), nemusí nutně tak docela dobré být a to, co považujeme za špatné, třeba tak moc zlé doopravdy není. To je silně revizionistické a velmi platné době svého vzniku. Lawman je dílo kontrakultury. Je zajímavé, jak tvůrci vzali hrdinný symbol správňáctví klasického westernu (který vzešel z kultury establishmentu) a revizionisticky na něm demonstrovali svou zprávu. Zároveň mě ale více baví o tomto filmu přemýšlet, než mě bavilo se na něj dívat. Dojem sráží slabá režie. Kdyby měl film výraznější styl a žáživnější přestřelky, užil bych si ho více. Styl a akce se může zdát poněkud pokleslým nárokem, protože se jedná o poněkud povrchnější aspekty díla, ale nutno připomenout, že ve filmu ve významném smyslu často koukáme na to, jak se někdo s někým baví, nebo někam jede či běží anebo po někom střílí. Když už divák na něco kouká, mělo by to vypadat co možná nejlíp. Forma ostatně podporuje znění obsahu i činí diváka do obsahu více zainvestováno.