AloeB

Tento Indiana je možná zbytečným pokračováním, ale donutil mě přemýšlet jednak nad tím, jak moc si původní filmy možná nostalgicky idealizuji, a též, zda prostě nepřejít tu haldu blbostí a neužít si šílenou akční jízdu. Původní tři filmy jsou srdcovou záležitostí, obzvláště Poslední křížová výprava je pro ulítlý vztah Juniora a Seniora parádní podívaná, čtverka taky ujde. V pokračování se Mangold snaží velmi zručně navázat, ani kvalitní filmařina ale nezachrání fakt, že na osmdesátiletého Forda v roli akčního hrdiny, který dělá po celém světě bizardní akrobatické taškařice, není hezký pohled. Jeho herecký projev je špičkový, část scénáře taky, ale zažít s hrdinou s dětství jeho důchod jsem asi fakt nepotřeboval. Zvlášť když nový film i přes své nesporné kvality nesahá původním ani po kotník - a proč? Možná jde o subjektivní názor, ale já ve filmu nevidím onu energii, postrádám onu líbivou brakovost, postrádám hravé, kreativní a zapamatovatelné akční scény. Zatímco Dobyvatelé ztracené archy mají svoji hrobku s hady nebo brutální bitku u letadla, Chrám zkázy asi taky něco má (vlastně třeba ta srdce, ta byla cool, jo a honička v důlních vozících jejda), Poslední křížová výprava má libovolné dynamiky fotra se synem, vlak, tank a samozřejmě I suddenly remembered my Charlemagne. 'Let my armies be the rocks and the trees and the birds in the sky'., no a Království křišťálové lebky má Irinu Spalko, tak Nástroj osudu má snad jen vlak na začátku a možná i toho koně v metru, a já se ptám, není to málo, Antone Pavloviči? Zbytek akce a část dialogů mi přijde neuvěřitelně suchá, což je na pováženou, vzhledem k tomu, co potenciálně neskutečně zajímavého nám ukázali v úplném závěru. Záporáci jsou standardem této frančízy, na Madse Mikkelsena je příjemný pohled a jeho nohsledi fungují překvapivě dobře. Phoebe Waller-Bridge je zajímavým, byť ne dobře čitelným příspěvkem do série, vůbec by mi nevadla série filmů založená jen na tom, jak vyjebává s arabskými šejky. Ten Teddy je hloupá snaha o nového Kraťase. Dvě camea z původních filmů mi přišla na sílu, ale cameo role Antonia Banderase pohladila po duši. Film je těžce zbytečná záležitost, ale není špatné jej vidět.

Poměrně vágní a nic neslibující název, který vychází z otravné zápletky druhých Strážců galaxie, přináší překvapivě čerstvý vítr a pracuje s nostalgií a zájmem o mrvelovskou látku mnohem lépe než epizoda první. Protože v prvé řadě nejde ani tak o záchranu světa jako spíš o příběh dítěte, které chce zřejmě ten svět zničit, ale stále je to jenom dítě. Proto je pak taky líbivé zapojení malé Hope, výskyt luxusního Douglase, a spoustu potutelných a občas otravných odkazů na jiné projekty (postavy se možná spojí čistě na sílu, protože pomyslně v té době už působily, ale za zmínku, že Winter Soldiera posílá Gorbačov jako podporu, tohle odpouštím). Epizoda trpí seriálovým formátem, akce je zkratkovitá a není zajímavá. Mnohem zajímavější je pak Peterův odklon od otce, Douglas a jeho dcera a snad i ten Bucky.

Trochu se bavím tím, že se nová série koncepčně velmi originální série po dlouhých odkladech dostala do světa, kde jiné projekty z oné šílené filmové branže doslova jeden po druhém propadají, a musí si sama dokázat, zda má potenciál značku zachránit, nebo ještě víc potopit. Je nutné zmínit, že oproti boomu marvelovských seriálů oficiálně propojených s filmovou sérií v současnosti masová reklama a snaha nahnat diváky na Disney + neskutečně klesla. Dané je to neúspěchem jiných projektů, viditelné je to na naprostém promlčení Secret Invasion, na plány s vypuštěním Echo v jediný den a na nápadu pouštět epizodky nové série What If den po dni. Je na tom vidět jistá stagnace a nedůvěra v projekty. Něco podobného se paralelně děje s hranými adaptace Disneyho pohádek (a vlastně třeba i s filmy od Pixaru), kdy zatímco Kráska a Zvíře s Emmou Watson byla v době vydání filmovou událostí, tak dnes nějaká Malá mořská víla, nebo Pinocchio nikoho nenadchnou (a pokud ano, tak je to Guillermův Pinocchio). Schválně, kdo se těší na Sněhurku s Rachel Zegler? Že jste o ní nikdy neslyšeli? Proč je ale důležité všechno tohle vypsat k hodnocení epizody? Protože What if Nebula Joined the Nova Corps otevírá seriál, který je s tímto vším zjevně spjatý a na němž je stejně jako na jiných výše zmíněných projektech vidět vyčerpanost filmařiny a především Marvelu. What If je založeno na nostalgii po jiných dílech série a nic nového v podstatě nepřináší. Tato epizoda se snaží snad i povedeně navodit atmosféru noir detektivek a neonoiru, čemuž vesmírný Xandar uzavřený před světem výrazně pomáhá, ale dějově odvádí jen poloviční práci, která je více přehlídkou již viděných postav, s nimiž ani moc dobře nepracuje. Vidět oblíbeného kačera, který by si zasloužil vlastní bizardní animovanou sérii, jako mafiánského bosse je sice líbivé, ale příběhová linka se starou paní a Judem Lawem je těžce stupidní - už jen tím, že dělá z Nebuly úplnou blbku, která (for no fucking reason) pompézně osvobodí zločince a pak si před ním ani nekryje záda. Skrze toto mě děj a jeho vyústění těžce zklamalo a zpočátku zdánlivě inovativní epizoda se stala suchým produktem, s nímž by si jiné projekty od Marvelu mohly beze studu podat ruce. Jestliže i ostatní epizody budou jen přehlídkou cameí bez smysluplně napsaného děje, tak se trochu bojím. V závěru dvou viděných epizod se vždy vytvořil nějaký tým, trochu mi něco říká, že na tomto bude založen závěr této série, která se tímto stane nesoustředěným maglajzem. Pak to budu očividně sledovat jen kvůli animaci.

Černé zrcadlo zde (opět) dostává svému názvu, kdy vytváří doslova studii vztahu, který zničila smrt, a jasně ukazuje děsivost toho, kdy zůstáváme zahrabáni v minulosti. Dává nám najevo, že ve vztahu toužíme po skutečných nedokonalých a neperfektních osobách navzdory možnostem mít něco dokonalého, proto ostatně není protagonistka spokojená s uhlazeným a umělým modelem jejího zesnulého muže, třebaže jí poslechne na slovo a nabídne jí hodiny kvalitního sexu, protože jí prostě chybí ono lidství. Přesto se však nedokáže vzdát ani této nedostatečné připomínky toho, koho ztratila, jak prozrazuje závěrečná scéna. Jedna z nejlepších epizod Black Mirror.

Hodnocení rozporuplnější než u jiných Nolanových filmů mi skrze nedostupnost Tenetu pro popcornového diváka přijde přirozená, nicméně bych se chtěl vymezit vůči nějakému filmovému snobství, které může mít tendence stavět film na piedestal jen proto, že občas něco nevysvětlí. Jednak proto, že i přes komplikovanost, kterou přináší inverze jde o vlastně poměrně jednoduchou záchranu světa - motiv, který musí být již ze své podstaty zabalen do komplikované nebo intelektuální omáčky, aby vůbec mohl být brán vážně; jednak proto, že je film zmatený i na místech, kde by nemusel (po kom že to v tom Rusku ti vojáci střílí); a jednak proto, že ten děj ve své podstatě taky není moc zajímavý - rodinný příběh jednoho irského Rusáka a jeho mafiánských kamošů, kteří jsou vždycky krok dopředu před protagonistou. Co je na filmu buď zajímavé, a nebo právě neskutečně dementní je samotná práce s inverzí. Abych toto posoudil, musel bych film vidět vícekrát, na což nemám ve svém neživotě kapacitu, proto pouze nadhodím (naprosto relevantní a třeba i profesionální) osobní dojem, kdy jsem si ve filmu nebyl jistý, zda se pravidla fikčním světem nastavená nedosvětlují za pochodu a nepopírají zároveň. Co ovšem je buď zajímavé, a nebo dokonce geniální je jednak "časová smyčka", která v průběhu vznikne, kdy se v poslední scéně jeden z protagonistů druhého již nikdy nepotká, ale ten druhý prvního ano; a jednak samotný nápad inverze celého (světa, vesmíru, jsoucna - tohle tu samozřejmě vysvětleno nebylo), u níž by mě fakt zajímalo, jak by vypadala. V závěrečné bitvě se mi též líbily invertované výbuchy, to byl vskutku vizuální skvost. Pattinsonova poznámka o tom, že umí estonsky mě mírně rozčarovala a lituji, že jsem ji ve filmu (doufaje, že jsem ji neprospal) neviděl.

Studená válka je sice již otravné a vyčpělé téma, kterému miliontý hybrid Putina a Lukašenka rozhodně nepřispívá. Besson se však nebojí vrhnout do něj nepravděpodobnou hrdinku, která v boji na obou stranách aktualizuje mrazivý konflikt jednoduše tím, že nepíchá ani za vlast, ani za matičku, ale jednoduše za to, aby měla klid. Což kvituji. Její přepálené až maskulinní stereotypní hrdinství, v němž se nebojí ani s kýmkoliv vyjebat, ani kohokoliv ojebat, může být buď režisérova představa z doby kamenné, nebo naprosto geniální tah, který mění akční žánr. Nebo je to sračka. Každopádně to kvituji. Velmi přehledné skoky v čase a změny perspektiv činí děj atraktivnější. K mým oblíbeným scénám patří divoký sex, mlácení fotografa a nucení jej dělat pejska a rande dvou agentů CIA a KGB v parku. Z původního nezájmu si u mě Anna získala status: Není důvod nevidět.

Vůči filmu jsem měl respekt, protože jít na něj do alternativního baru v Římě v rámci taky asi nějakého festivalu a muset poslouchat čilskou španělštinu s italskými titulky pro mě byla výzva. Obavy však ustaly v momentě, kdy snímek začal a řeč vypravěče i některých vystupujících byla srozumitelná a čistá kastilština jako z Evropy. Kde nešlo rozumět, občas pomohly titulky. Korektnost jazyka byla na takové úrovni, že jsem poprvé slyšel, jak někdo vyslovil jméno Gabriela Boriće správně. Dokument mapuje posledních pár let v Čile, kdy jedna z nejvyspělejších a nejcivilizovanějších zemí Latinské Ameriky zažila své Estallido Social, při kterém lidé skoro třicet let po Pinochetovi ukázali, že konec diktatury neznamená, že již není co zlepšovat. Pro mě jako zaprdlého Evropana z Česka byl film ukázkou, že svět stále ještě není tím, jak bychom si ho rádi ve svém pohodlí idealizovali (o čemž sice býváme v dnešních médiích poučováni poměrně pravidelně, ale budiž). Je krásným svědectvím, že lidé ve svém stereotypním koloběhu studijního či pracovního života mají odvahu k tomu jednoduše vystoupit a rozbít pár dlažebních kostek. A vzhledem ke zvolení mého oblíbeného tvůrce patetických rozhovorů o kráse Čile je i svědectvím, že lze změnit povědomí společnosti a zvolit jakžtakž ideální vládu. Dokument, který nabízí osobitý vhled do brutality protestů, který je důkazem, že Čile má nejen naprosto bezkonkurenční fotky z koncertů Billie Eilish, ale i z masových protestů a též který mi nabídl drahou Nonu Fernández v celé její eleganci.

Netušil jsem, že se po letech ke Komorné vrátím, nicméně brněnský festival Female Rage byl skvělou příležitostí vidět tuto údajně nesvázanou a explicitní korejskou filmovou hříčku s partou přátel. Jeden by řekl, že není lepší icebreaker než se skupinově dívat na porno, nutno však si zcela upřímně přiznat, že tím 아가씨 i přes svoji explicitní a erotickou náladu rozhodně není. Mimo jiné má totiž i poměrně pečlivě a nápaditě vystavěný děj, který skrze nabízení hned několika úhlů pohledu na to, co se vlastně odehrává, což je zprostředkováváno dějovými „zvraty” v každé z kapitol. Celý film možná občas nabídne nějakou nápovědu toho, jak to ve skutečnosti je, nicméně to dělá decentně a prakticky neviditelně. Část scén se postupně odhalí v úplně jiném světle. Snímek vykresluje své postavy velmi nejednoznačně, lze těžko říct, zda je někdo skutečně obětí či pouze zlodějem (až na perverzního nevlastního otce, to je prostě prasák), nicméně konečný narativ poměrně zřetelně dává najevo, komu se zde vlastně fandí. Což možná není problém, protože tak jako tak procházíme filmem s cílem dojít k absolutní sexuální svobodě, nicméně mě osobně se mi trochu příčí myšlenka, že jedna z postav je zcela očividně nespravedlivě násilná vůči služebnictvu a stejně je vykreslena v hrdinském tónu. Zde je však vhodné zdůraznit, že bez tohoto bych měl zřejmě morálně čisté hrdiny, což (jak tak nějak chápu z života) není úplně standard. Film má možná delší stopáž, ale veškerý čas velmi kvalitně věnuje čtyřem hlavním postavám. Film má nádhernou kameru a herečky mají nádherná těla. Film je točen v podmanivých lokacích. Film dovede být brutální, ale šetří tím. Komorná je perfektní film.

Jistě že Noc na Karlštejně obdivuji pro Podskalského adaptaci původní Vrchlického veselohry, to ovšem neznamená, že jsem si verzi Františka Filipa z roku 1965 v rámci možností neužil. Jde o adaptaci o něco věrnější než je mladší komedie, většina scénáře je jen přeříkaná hra. Oproti originálu se i zde již projevují hudební čísla, nicméně též obvykle jen zhudebňují již dříve napsaný scénář - skutečně jsem si povšiml jen písničky vítající krále Petra, neboť má melodii písně Ó, třešně zrály. Stejně jako ve Vrchlického verzi je zachován status quo a Karlštejn i nadále zůstane nepřístupný ženám.

Tímto filmem jsem si možná uvědomil, jak nízké dávám vlastně české kinematografii kredity. Nepochybuji sice, že točí skvělé filmy, ale obvykle na ně nemám chuť. I na Úsvit jsem šel spíše se skepsí, která se ovšem velmi rychle proměnila v nadšení. Zpočátku za to mohla delikátní práce s kamerou, příjemné záběry a velmi kvalitní práce jak s lokacemi, tak barvami. Později jsem si začal všímat plynulého dávkování příběhu, který se nutně nežene vpřed a ačkoliv prakticky postrádal napětí, budoval ho kvalitně. Rušila mě hudba v akčních scénách, která přehlušovala dialogy postav. Ústředními tématy jsou fluidní genderová identita a postavení ženy ve společnosti 30. let minulého století. Možná se nemusí zdát zajímavá, příliš zapadající do množství podobných motivů v umění dnešní doby a až zoufale se snažící křičet do světa. Přitom jde o velice komorní film, který i něco tak (slovy filmu) exotickému, jako je hermafroditismus, ukazuje jako něco naprosto přirozeného. Asi nejvíc jsem si užil ostrý kontrast motivů vyšetřování mrtvého dítěte - jeden utilitární a ryze politický, druhý humanistický. Hlavní postava Heleny, kterou hraje Eliška Křenková, je velmi příjemná a sympatická hlavní postava, což je v podstatě její jediná kritika, protože oproti ostatním charakterům, které často vystupují z očekávaných rolí, je ona nezkaženou čistou prorokyní současných progresivních idejí. Což je samozřejmě fajn a není to zas tak velký anachronismus jako mikina nebo bomber.