Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Krimi
  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční

Recenze (325)

plakát

Čas pravdy (1994) 

Tak se přiznám, že jsem ani nechtěl psát komentář k tomuto mírně nadprůměrnému thrilleru, který přesně zapadá do škatulky film o sériových vrazích devadesátých let. Ale poté, co jsem si přečetl recenze zdejších komentraktoristů u kterých jsem se vážně pobavil jsem změnil názor a napíšu pár vět, protože když se někdo dívá na film, kterej má dobrej námět a scénář  a on z toho nic nepochopí, tak mu doporučuji se začít dívat nejprve na nějaký jednodušší filmy třeba jako je Titanic anebo na nějaký pohádky od Walta Disneyho, kde to je krásně na konci vysvětlené. protože zde to není vysvětlené na konci, ale když se průměrně pozorující divák kouká na tento snímek, tak to pochopí už v průběhu tohoto filmu. A ještě největší sranda je, že když to nikdo nepochopí, tak se ještě se svojí hloupostí ztrapňuje na zdejší databázi svým nejapným komentářem a nízkým hodnocením. Taktéž jsem nepochopil přirovnávání tohoto filmu s jedním z nejlepších thrillerů z devadesátých let s názvem Mlčení jehňátek, kde je podobnost snad jenom v tom, že se jedná o sériového vraha a pokud vím, tak v Mlčení jehňátek nebyl ten sériový vrah Hannibal Lecter, ale někdo jiný. Celkově je ten námět a scénář o něčem úplně jiném než v trháku s Anthony Hopkinsem. Taktéž hlavní představitelka, která při natáčení vyhulila asi celej karton cigaret a která se mi líbila v akčním snímku Univerzální voják byla dobrou volbou a myslím si, že svou roli zahrála celkem solidně. A to, že tady nějací exoti píšou, že věděli pointu už na začátku tohoto snímku, tak to jim fakt blahopřeji a doporučuji jim, aby se přihlásili na nějakou speciální policejní školu nebo minimálně do nějakého kroužku intelektuálů s nadprůměrně vysokým IQ. Za mě tento film splňoval všechny aspekty kriminálního thrilleru a byl jsem mírně nadprůměrně spokojen, tedy samozřejmě pár nelogičností to mělo, zejména v neprofesionálním chování hlavní představitelky, ale to bylo asi tím, že nebyla agentkou FBI jako její srovnávaná předchůdkyně Clarice Sterling v podání Jodie Foster z již zmiňovaného filmu, ale přesto se mi to celkem líbilo a proto dávám něco přes 70%.

plakát

Žaluji! (2019) 

Tento škandál rozdělil francouzskou veřejnost na konci devatenáctého století na dva tábory a to zejména díky mědiím, které v té době představovali zejména novináři a všeobecně tisk. V dnešní době už tisková média vystřídali ani néé tak televize ani internet, ale takzvaná chytrá elektronika a zejména chytré telefony a mnoho dalších chytrých věcí. On už ten název napovídá, že je to pro chytré lidi, ale opak je pravdou. Jelikož tyto produkty byli vymyšleny pro hloupé spoluobčany a zejména pro to, aby neměli svůj názor a aby je tyto produkty nabádaly jak mají přemýšlet a co mají v dané situaci dělat. Stačí se podívat, když jedete městskou hromadnou dopravou, kolik lidí čumí do té své zázračné plastové bedýnky a hltají tam většinou nepotřebné věci. S tímto snímkem to souvisí tak, že v každé době existovali média anebo instituce, kteří lidem říkali, co je správné a co je špatné. Nejdřív to byla církev, poté nastoupili tištěná média a dneska je v tom takovej galimatyáš, že už člověk ani nepozná, co je novinářská kachna a co není novinářská kachna. Jde taky o to, že nějací exoti si třeba bez navigace GPS nejsou schopni ani nakoupit. Při této aféře se Francie rozdělila na podporovatelé intelektuálů jako byl Émile Zola a další významní umělci té doby a odpůrce a antisemity, které podporovala tehdejší vláda. Prostý lid byl vyburcován za pomocí tištěných médií k antisemitským útokům na židovské obchody k takzvaným pogromům ze kterých si vzal inspiraci i pozdější velitel fricků Adolf Hitler. Samozřejmě existuje řada konspiračních teorií o této události, která připomíná případ žida Hilsnera na našem území, ale pravdu se asi nikdy nedozvíme a tak nám musí stačit tato oficiální pohádková verze o dobru a zlu, kde samozřejmě dobro zvítězí. Roman Polanski, kterého nemusím jako člověka, kterej se v sedmdesátých letech přiznal k prcačkářský aféře s nezletilou dívkou je sice prase, ale točit filmy to on umí. Dokázal přiblížit divákovi atmosféru Francie na konci devatenáctého století a taktéž výběr herců byl solidní. Samozřejmě zde nezapomněl obsadit do jedné z hlavních rolí svojí dvorní princeznu a manželku Emmanuelle Seigner na které se už také podepsal zub času a je tam taková strhaná a nezáživná. Také mi zde chybělo více toho antisemitismu, který při této aféře otřásal celou Paříží. Ale celkově to bylo dobře natočeno a pro ty, co tento případ neznali se určitě něco nového přiučili. Za mě dávám něco přes 70%.

plakát

Volání (2014) 

Tak toto nebyl žádný sériový vrah, ale normální mediciman, kterej vlastně pomáhal lidem. Bohužel tento snímek ztrácel atmosféru hned asi po první půlhodině, kdy se většinou bystří diváci dozvěděli, kdo je vrah a bohužel i tu pointu vycházející z biblických pověstí nám tvůrci naservírovali v první půlce filmu. A tak by se dalo říct, že to tak mohlo i skončit a néé to dál protahovat do aleluja a bez skoro dalších překvapení se dívat na sice perfektně hrající Susan Sarandon, která to celé kriminální dobrodružství drží nad vodou. Už na začátku příběhu jí můžeme vidět, že má jistý problém s alkoholem, ale aby šla na jídlo do baru a zapíjela to vizourem, tak to bylo moc i pro mnohé abstinující alkoholiky chodící do spolku anonymních alkoholiků, které to zajisté potěšilo. Zahrála to sice dobře, ale světaznalí pozorovatelé si všimli, že herečka není alkoholička, jelikož vypadá na svůj věk fakt dobře a nemá takovou tu barvičku typickou pro alkoholičky, které po ránu do sebe naperou aspoň půl litru tvrdýho, aby vůbec vstaly z postele. Spíš tam tvůrci měli vybrat nějakou tu trosku z newyorskýho Hlaváku, aby to bylo důvěryhodnější. Musím říct, že po dlouhé době jsem viděl typicky průměrný thriller o sériových vraždách, který mě moc nepotěšil, ale také mě neurazil. Tempo bylo zdlouhavé a žádné překvapení se nekonalo. Prostě to jen tak uběhlo a najednou byl konec, který průměrný divák kriminálek předpokládal. Ani vrahoun, kterej se celkem činil mě moc nepřekvapil a byl takovej nemastnej, neslanej, že bych si o něj neopřel ani hrábě. A biblickej podtext tohoto příběhu se mi zdál trošku přetaženej za vlasy, ale jsou různí lidé na tomto světě a každej se nechá obalamutit něčím jiným. Za tento silně průměrný koprodukční snímek, který se odehrává v nádherné Kanadě dávám průměrných 60%.

plakát

Deepwater Horizon: Moře v plamenech (2016) 

Tak tady přesně platí to pořekadlo „Kdo chce víc , nemá nic". I když, co to je proti tomu, že do vod Mexického zálivu proniklo bezmála pět milionů barelů ropy a narušilo to ekosystém na moři a také na souši v několika přilehlých amerických státech včetně hojně turisticky navštěvovaných destinací v americkém státě Florida. A jedinej trest, co britskej nadnárodní kolos BP zaplatí je pouhých dvacet miliard dolarů, což je výsměch za to, co udělali matce přírodě, tak bych je tam nechal koupat s celejma jejich rodinama, prasata kapitalistický a k obědu bych jim servíroval krabi a krevety, kteří se ještě do dnešní doby rodí s rakovinotvornými nádory. V britské energetické společnosti British Petroleum, která tuto havárii zapříčinila a to vše jen kvůli nenažranosti a většímu zisku a která je složena z pěti firem, které se soustřeďují na ropné produkty a to včetně námi dobře známých firem jako jsou Castrol, ARCO a zejména u nás hojně propagovaná firma Aral. To píšu zejména pro ty lidi, kteří nevědí na co jim slouží nohy a musejí jezdit autem a ještě podporovat tuto firmu, která měla ihned po této havárii shořet jak papír. A nakonec jako třešnička na dortu prej nejchytřejší prezident spojených sráčů amerických Podbarák Obama ani néé po roce obnovil těžbu na tomto území. Tak za to bych ho taky vykoupal s celou jeho rodinou v této libozní ropné kaluži, opičáka jednoho hloupýho nedomrdlýho s IQ bublajícího bahna. Jinak tento film byl tak dobře natočen, že jsem od něj nespustil oči od začátku do konce a to včetně romantické vložky věčně se svlíkajícího Markyho Marka a jeho Good Vibrations. Také Kurt Russell si zopakoval svoji ohnivou roli v dnes již legendárním filmu Oheň (1991), kde měl také co dočinění s velkým množstvím ohně a nepředvídatelných výbuchů. Občas mi to připomínalo americký katastrofický film Skleněné peklo a to zejména svou bezvýchodností. Ponaučení z tohoto snímku je, že nadnárodní společnosti se nezastaví před ničím, ať už jsou to takovéhle katastrofy na moři nebo kácení dešťných pralesů a to vše jen pro ten zisk a taktéž vidíme, že se jim nic nestane kromě miniaturní pokutičky a smutné na tom je, že jsou podporované liberálními prezidenty včetně parchanta Baracka Obamy, který dokonce dostal Nobelovu cenu míru. To fakt kroutěj svýma třema hlavama na dně Mexickýho zálivu pozůstalí karcinogenní ryby a asi si mezi sebou říkaj „Kam to ten svět spěje". Za reálný masakr podle skutečné události dávám zasloužených 80%.

plakát

Maniak (2012) 

Už v době Pána prstenů se Frodo z rodu Pytlíků coural Středozemí se svými oddanými soudruhy z Hobitína, aby splnili svůj úkol a zničili darebný prsten, který probouzel zlo. Párkrát si ho nasadil a tam začali ty jeho migrény a všelijaké halucinace a já jsem poznal, že s ním není něco v pořádku. Dobrodružství s prstenem skončilo a mnozí se ptali, co bylo dál. A odpověď je nasnadě. Frodo se dostal do dnešní doby jako člověk a přinesl si sebou své neduhy, migrény a halucinace, které zúročil v tomto krvavém příběhu o maniakálním sériovém vrahovi. Když Froda začal svrbět jeho nefunkční pytlík, tak začal slyšet hlasy v hlavě, asi nějakej dozvuk z Mordoru a začal lovit v ulicích amerického města šťavnaté ženštiny nejlépe mezi dvaceti a třiceti u nichž bylo jeho hlavní podmínkou, aby měly krásné originální vlasy. Když našel svoji oběť, tak pak teprve začalo to správný rodeo ve kterém vidíme vnitřní pochody tohoto narušeného jedince, který má problém se svou vlastní identitou a kompenzuje si to svými nelegálními hratkami na které se je radost pohledět. Dost mě překvapil herecký výkon Elijaha Wooda, kterému jsem toto vystoupení sežral i s navijákem a začal ho tak trochu podezírat, jestli si v této roli tak trochu neliboval, protože to zahrál fakt důvěryhodně. Největší srandou je, že těchto lidí, kteří trpí různou deviantní poruchou je čím dál více a nikdy nevíte, kdy na nějakýho takovýhleho pytlíka narazíte. Nezbyde vám nic jiného než hodně rychle utíkat anebo si pořídit, co největší zbraň a vykonat vše potřebné k neškodnění agresivního predátora. Za pobavení a vcelku originálního devianta v podání skvělého Elijaha Wooda dávám něco přes 70%.

plakát

John Doe: Vigilante (2014) 

Vskutku povedená taškařice z australské provenience ve které se podíváme na sympatického sériového vraha, který zabil pouhých 33 néé náhodných obětí. Koncept tohoto filmu je od počátku obráceně a vlastně začíná tím, jak se hlavní hrdina tedy tím myslím toho sériového vraha, který si říká John Doe dobrovolně vzdává policejním složkám. Pozve si do výslechové místnosti investigativního publicistu a vypráví mu retrospektivním pohledem svůj příběh. Dozvídáme se podrobnosti určitých vražd a co je k němu vedlo. Už během jeho řádění v australských uličkách si své činy natáčí a posléze je zveřejňuje na spřátelených mediálních kanálech a na internetu. Svými činy si získává mnoho obdivovatelů a dokonce i napodobovatelů nejen v Austrálii, ale i po celém světě a dál už psát nebudu, jelikož bych spoileroval. U tohoto snímku hodně záleží, jak máte nastaveny vnitřní hodnoty spravedlnosti a co pro vás znamená zločin a následný spravedlivý trest, jelikož podle toho se přikloníte buďto na stranu pachatele nebo na tu druhou stranu. Já jsem se přiklonil na jednu stranu a nebudu psát na jakou, ale myslím si, že na tu správnou, protože si myslím, že to mám v hlavě ještě trochu v pořádku. Jinak v tomto filmu vidíme velké množství celkem originálních vraždiček, což potěší všechny oči každého milovníka krvavých příběhů o sériových vrazích. Pro mně úplně neznámí většinou lokální herci zahráli tuto šarádu brilantně a tak jsme byli mlčenlivými svědky příběhu plného napětí a atmosféry, která by se dala krájet až k překvapivému závěru o kterém nechci spekulovat, ale kdyby tvůrci natočili pokračování tohoto thrilleru asi bych se vůbec nezlobil a myslím si, že bych nebyl sám. Za mně naprostá spokojenost a proto dávám plné hodnocení a to je 100%.

plakát

Kazatel zla (2010) 

Celkem dlouho jsem se rozhodoval, jestli dám tomuto snímku plné hodnocení a po zvážení všech plusů a mínusů jsem mu ho dal, protože mi silně připomínal můj oblíbený americký thriller Sedm a to nejen svou ponurostí, ale taktéž svým náboženským tématem. Také hlavní hrdina mi byl silně sympatický a tak trochu mi připomínal frontmana německé kapely Rammstein Tilla Lindemanna. Způsob vražd mi zase tak trošku připomínal maďarskou kriminální komedii Revizoři a to hlavně tím způsobem, že stojíte na peronu metra a najednou vcukuletu do vás strčí nějakej zakuklenej magor a vy skončíte v kolejišti jako nějaká rozmáznutá pizza. A hlavně se mi líbilo netradiční finské prostředí a neortoxní řešení hlavního představitele Tima, které nebylo vždy podle finských policejních zákonů a když mlátil lidi, tak mi to fakt silně připomínalo máchaní pravačkou již zmiňovaného zpěváka německé kapely Rammstein. Ale popravdě řečeno měl na to právo, jelikož pocítil znatelnou ztrátu v rodině se kterou se jaksi taksi ještě nedokázal smířit a tak trošku asi přestal věřit ve finský soudní systém a dělal si to všechno podle svýho zákona. Celkem příjemná hudba hodící se do těchto končin podtrhuje zdrcující atmosféru tohoto honu na sériového vraha, která je spojená s vnitřní pomstou a pomalu skoro jistým rozkladem hlavního představitele, který se až asi v polovině filmu dozví, že má co dočinění s celkem úchylným sériovým vrahem. VAROVÁNÍ : Ve filmu jsou vidět brutální scény, takže by se na něj neměli dívat malé děti a celkově slabší povahy, ale pro milovníky thrillerů s příchuťí sériových vražd z netradičního finského prostředí, kde se ti lidé chovají fakt trochu jinak nebo mi to aspoň tak přijde je to celkem zpestření od těch hollywoodských trháků s okoukanými a přeplacenými hvězdami amerického filmového nebe. Také mě potěšil herec Ville Virtanen, který se zde zjevil v jedné menší roli policisty, ale kterého jsme mohli vidět ve finském kriminálním seriálu Sorjonen, který se taktéž točí okolo sériových vrahů. Ono ve Finsku je to asi hodně oblíbené téma a asi se není, co divit, když je tam skoro furt tma, tak co ti lidi mají dělat v tý depresivní tmě než vraždit a aspoň je sranda a já a i ti vrazi si to patřičně užíváme. Za mě zasloužených severských 90%.

plakát

Tohle je náš svět (2016) 

V tomto filmu můžeme vidět kritiku konzumní společnosti na americkém kontinentu z první ruky. Když tento snímek začal tak jsem si říkal, jestli to není náborový film do dětské organizace Hitlerjugend, protože takovej výcvik, co jim tam dával představitel Aragorna ze Středozemě byl nad moje chápání. A popravdě řečeno takovej záhul by nezvládli mnozí dospělí natož děti. Ale tyto děti v tom vyrůstali od malička a to co dokázali a věděli by jim mohl závidět nejeden Indiana Jones nebo nějakej další dobrodružnej trotl. Takže víme, že by dokázali přežít v přírodě a že by se svými vědomostmi udělali nejednu univerzitu, ale co se týče života v lidském mraveništi moderní Ameriky, to by asi vážně nezvládli. Ono jde o to, že vůbec nestáli o to chodit do společnosti nebo do školy, protože se toho doma naučili více než na deseti Harvardech. Další věc, co se mi na tomto snímku líbilo, jak jejich otec Captain Fantastic podle kterého se ten film jmenuje vždy a při každé příležitosti svým dětem říkal pravdu, což málokterý rodič dovede, jak jsme se zde mohli přesvědčit. Zápletka tohoto příběhu je jednoduchá a jedná se v ní o to, že tato povedená rodinka se vydá z divočiny, kde žijí a které říkají domov napříč Amerikou ve svém autobusu na pohřeb jejich matky, kde ale nejsou vůbec vítáni. Během cesty zažívají mnohá dobrodružství, které jsou občas i vtipné, protože byli vychováni v jiném sociálním systému než na kterém je americká společnost založena. Nezapomenu na tu hlášku, když jedna z malých holčiček říká své rodince „Co je to s těma lidma, oni jsou všichni nějak nemocní, proč jsou všichni tak tlustí jako hroši?" A to je přesně ono, oni to neznali, protože odmalička měli dostatek pohybu a zdravé výživy, tak to nedokázali pochopit. Jinak se mi moc líbila krajina na začátku filmu a taktéž herecké výkony dětských představitelů, které jsem skoro neznal a kteří se při natáčení asi dostatečně vyblbli a taktéž nesmím zapomenout na bravůrní výkon Vigga Mortensena, který svou roli zvládnul na jedničku. Tento počin můžu doporučit všem, co mají rádi filmy jako je Skleněný zámek anebo Malá Miss Sunshine. Za příjemnou zábavu na cestách dávám zasloužených 100%.

plakát

Torden (2020) 

Musím se přiznat, že jsem asi jeden z mála, kdo dal tomuto filmu plné hodnocení. Mám rád příběhy ze severské mytologie, ať už jsou psané v knize nebo převedené na filmové plátno. A ještě lépe, když je do toho zamotán příběh jednoho z nejznámějších a nejničivějších nordických bohů a to samotného Thora, vládce hromů a blesků a syna nejvyššího severského boha Odina. Narozdíl od Marvelovského Thora, kterej spatlal hrušky s jablkama a s původní legendou nemá nic společnýho, ale tupí mozci se na to rádi dívají, protože tam je hodně efektů a příběh, kterej by pochopil i dlouholetý pacient psychiatrické léčebny, tak tento snímek začíná komorně a nevinně až do té doby než se náš hrdina neprojeví. On sám totiž neví, co se s nim děje a to samé divák neví, která bije. Mnoho lidí kolem něj umírá a všude kam přijde zbyde jen popel a prach. Proto ho nahání policie, armáda a dokonce se do pátrání naserou i zástupci americké ambasády. Napínavé honičky, trochu té lásky, samozřejmě nevyřčené tajemství, mystická atmosféra, překvapivě kvalitní herecké výkony pro mně neznámých norských herců, ale hlavně přenádherná krajina norských lesů a fjordů, kde se tento fantasy příběh natáčel. Taktéž si v tomto snímku zahráli čeští kaskadéři a to proto, že se část filmu natáčela v Praze. Já jsem velice spokojen a moc rád si počkám až bude natočen minimálně ještě jeden díl a proto dávám zasloužených 100%.

plakát

Malá Miss Sunshine (2006) 

Příjemná letní komedie ve které se ocitáme převážně na cestě z bodu A do bodu B, jelikož jedna malá holčička byla nominována na soutěž krásy s názvem „Little Miss Sunshine". Cesta je vcelku vydařená a to zejména, proto že se na ní vydává celá její rodina, která nemá všech pět pohromadě. Setkáme se zde s mnoha charaktery, které by se mohly rozvést více dopodrobna a to je například sprostej a tak trochu  úchylnej dědeček, kterýmu jsem dal přezdívku Pán Šňupačenko nebo jeho syn, otec dvou dětí, kterej je kariérista a nejednomu divákovi s tím leze na nervy. Dále zde máme teplýho strejdu se sebevražednými sklony a takhle bych mohl pokračovat donekonečna, protože, co postava, to podivín s velkým P. Málem bych zapomněl na legendární vozítko, které známe z hippiesácké éry a které jsme mohli vidět v celé řadě jiných úspěšných filmů. Toto prdítko má samozřejmě své nejlepší časy za sebou a tak se zde stane nejedna potíž, které bude muset tato povedená posádka čelit. Většinou je to film o kvalitně napsaných dialozích, které byly přesvědčivě zahrány dobře zvolenými herci. Samotná soutěž krásy s názvem „Little Miss Sunshine" je přehlídkou tragických plastických tragédií, kterými je Amerika proslulá a u které by se normálnímu civilizovanému občanovi chtělo zvracet. Morálka těchto soutěží je zvrácená a to, že si tento snímek z toho utahuje je fakt dobře, protože si zase říkám „Kam to ten svět spěje?" Nikoho z herců nebudu vyzdvihovat, protože si myslím, že každý svou roli zahrál dobře a to dokonce i Steve Carell, kterého moc nemusím a povětšinou se vyhýbám filmům ve kterých hraje. Za příjemnou letní komedii s originálními nápady a dobře namixovanou hudbou ve které uvidíme nezanedbatelný kus amerického kontinentu ze sedačky retro dodávky musím dát něco přes 80%.