A pátý jezdec je Strach

Na tento film jsem se již dlouho těšila a očekávala od něj strhující zážitek podobný Vyššímu principu. Byla jsem však zklamána. Příběh mi nepřišel nijak zvlášť napínavý a obsahuje pár postradatelných scén. Ve vzduchu se sice vznáší příslib jisté atmosféry, ale celý film zůstane jen u toho. Ani prostředí doby okupace mi nepřišlo příliš autentické. Spíše jsem měla pocit, že sleduji nějaký film z dob socialismu, než okupační drama. Závěr je nevýrazným prvkem zakončení tohoto filmu, od nějž jsem očekávala zcela opačný zážitek, než jakého se mi dostalo. (06.06.2010)

Macháček je skvělý, hraje gesty a především očima. "Nejsem lékař, jsem něco jako skladník...operoval jsem před dvěmi hodinami a je mi poněkud nevolno". Film je plný krásných mouder a hereckých výkonů (Adamíra, Procházková, Prachař,Scheinpflugová). Kamera velmi dobrá, hudba sedí. Pepa Vinklář si střihnul roli udavače z přesvědčení. "Udávejte přesně a rychle, chráníte tím svoji bezpečnost". Zase Cvach! Brynych má podobný osud jako mnoho českých režisérů. Zpočátku kariéry nádherné věci a po zbytek života agitační voloviny. (03.05.2011)

Při pohledu na filmy jako Rosselliniho PAISA, ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO nebo Truffautovo POSLEDNÍ METRO - ve výčtu bylo možné dále pokračovat - se může nakrátko zdát, že filmy podobného dosahu a hloubky naše národní kinematografie hraného filmu postrádá. Brynychův STRACH - a není osamělý - dokládá opak. Působivá konfrontace s dobovou současností vzniku filmu dnes - ve světle toho, co je známo - svou mnohovýznamovostí mrazí. Dusivá atmosféra druhé heydrichiády - to je nejpravděpodobnější časové zařazení filmu, který ve svých časových mikroměřítcích důsledně usiluje o opak - otevírá mezní situaci, v níž se obnažují charaktery v celé své nahotě: Někdy velké, jindy záprdkovské a až příliš často ničemné. Otázkou je, jak to všechno vymezit. Příběh neokázalého hrdiny doc. Brauna, skvěle ztělesněného Miroslavem Macháčkem, pro nějž to byla životní role, stojí na vrcholku této pyramidy. Z mozaiky dalších osudů reprezentativního žižkovského domu vyniká rodina dr. Veselého, jejíž dominantní charakteristikou jsou užaslé, nicnechápající a všemurozumějící dětské chlapecké oči nejmladšího člena rodiny. Skvostnějšího krhounkovského padoucha, jak jej v pro sebe zcela atypické úloze skvěle ztělesnil Josef Vinklář, si lze jen stěží představit (v této souvislosti se mi vybavuje Hrušínského Spalovač). Za zmínku stojí i výtečné kreace Evy Svobodové a - jako dokumentace i jako výkon - zejména Olgy Scheinpflugové. Výtečná je i dokonalá neosobnost gestapáků; zde se na své nejvlastnější interpretační parketě dokonale pohybuje Jiří Vršťala a zcela atypicky, ale naprosto přesvědčivě působí Jiří Pleskot a Milan Mach. Ve výčtu rolí-postav by bylo možné pokračovat. Zdá se, že filmu prospěl kolektivní scénaristický přístup, ale nadto všechno je nutné vyzvednout mimo literární předlohy Hany Bělohradské Brynychovu režii a Kališovu kameru, pro mne osobně nejpůsobivější v introspektivních scénách, jimiž postupně prochází značná část protagonistů STRACHU. V tomto filmu dostala česká - tehdy československá - kinematografie jednu z nejvýraznějších a nejpromyšlenějších analýz-pohledů na odvrácenou tvář okupace. Na pozadí toho, proč na počátku července 1942 250 000 Čechů hajlovalo k uctění památky katana nejen českého národa, ale vlastně celé okupované Evropy Reinharda Heydricha (exilová vláda tento fakt výstižně vyložila slovy, že ruce sice hajlovaly, ale v očích byl patrný o to jednoznačnější nesouhlas, odpor a nenávist) lépe chápeme povahu lidí, jimiž jsme i my sami. Člověk je stvořen ke štěstí tak jako pták k letu. Ale křídla lze zlomit a vůli létat potlačit nebo zcela zničit. I to je lidská povaha a lidství vůbec. (30.12.2007)

Předpokládám, že autor chtěl tímto filmem naznačit, že okupace bylo peklo na Zemi, že stavěla lidi do námi nepochopitelných situací, spojovala cizí lidi a stavěla proti sobě bratry. Strach a teror, jenž se dere pod kůru mozkovou až chce hlava prasknout, tvůrci převedli na plátno dokonale, já měl chuť rozbít i tu televizi.Film má své nesporné kvality, je však těžký, přetěžký, obtížně se tráví, i když vím, že právě takový chtěl být. Ta rozervanost, hlučnost a kakofoničnost byla přece jenom moc divoká. 75% (30.06.2011)

Strach... přirozená vlastnost nás všech, kterou je tento film prostoupen od samého začátku až do onoho tragického konce...Bez diskuze jeden z nejlepších filmů nové vlny naší kinematografie, který kromě zmíněného strachu demonstruje i ostatní- typické vlastnosti lidí (kupříkladu postava domovníka)..ovšem vždy ruku v ruce s oným strachem..Strhující výkon pana Macháčka, napětí a temnost protektorátní Prahy, hudba Antonia Vivaldiho a gradace děje do nevyhnutelného a tragického konce....5 hvězd (30.12.2008)