Prozacový národ

Jedného rána sa prebudíš a bojíš sa, že budeš žiť... alebo Vitajte v Spojených štátoch depresívnych! Jeden z tých filmov na zamyslenie o tom aký obrovský dosah na ľudské správanie a každodenný život majú antidepresíva. Nech si vraví kto chce čo chce, v konečnom dôsledku sú to tak či tak drogy. Ale teraz k príbehu, ktorý bol zameraný najmä na Lizzie - ambicióznu a šikovnú novinárku, ktorá sa topí pomaly ale isto v depresiách. Spočiatku ma ten príbeh úplne pohltil, no potom sa dej zasekol v rovnakej fáze a razom ustál, skôr sa to sústredilo na vývoj charakteru a správania hlavných postáv. Škoda, že dej nebol o čosi výraznejší a miestami sa vyvíjal dosť nepochopiteľne. Najlepšie z celého filmu však boli Lizziene vnútorné monológy, ktoré akoby sprevádzali jej životné situácie. (06.10.2013)

Zdánlivě nenápadný film, ale opravdu hořce poučný, s nepřehlédnutelným poselstvím ve výborně vystavěném příběhu matky a její dcery, mladé vyjímečně talentované studentky žurnalistiky, kterou herecky ztvárňuje mimořádně a velmi přesvědčivě Cristina Ricci, v roli její matky pak exceluje Jessica Lange, její postava v příběhu vychovává dceru Lizzie výhradně sama již od malinka, téměř od jejích dvou let, hraje roli ženy frustrované vlastním neúspěšným životem, jak osobním, tak profesním, která se upíná výhradně na dceru a veškeré svým životem nenaplněné ambice projektuje až do krajností v životní dráze své dcery, vše jde zdánlivě stále podle jejích pokřivených představ až do zlomového momentu, kdy její dcera získává prestižní stipendium a odchází studovat na matkou vysněný "Harvard", pro matku je to sice konečně první velké vítězství její "cílevědomé" výchovy, ale až následující čas pronikavě ukáže, jak chybná a v základu zcestná ta její výchova ve skutečnosti byla, pak se dcera po ztrátě matčina každodenního upjatého vlivu začne náhle nabytou svobodou ve svých projevech rychle a dramaticky měnit, ze svědomité, až úzkostně pečlivé a z kolektivu vrstevníků vylučované dívenky se začíná její život jak ve spirále opakujících se osobních excesů a eskapád propadat, vše se jen prohlubuje alkoholem, všemožnými drogami, tak se Lizzie neovladatelně vydává na cestu postupné sebezkázy, až do spásném momentu, kdy se s velkým štěstím dostává na nátlak svých nejbližších školních přátel do psychiatrické ordinace a má jí z problémů konečně začít vracet k normálnímu životu odborně vedená pomoc, bohužel ani takový zásah odborníka v její situaci nemůže mnoho v jejím životě pozitivně ovlivnit, je tak široce dlouhodobou citovou devastací narušená osobnost, že její funkčnost v běžném životě už mohou zajistit jen stabilizující léky, antidepresiva Prozac, pomohou jí dále žít, ale ne bez následků. (10.04.2012)

Čekala jsem víc, o hodně víc. Lizzie na mě ani nepůsobila jako nemocná, ale spíš jako sobecká. Hází všechny problémy na lidi okolo sebe a ještě je z toho obvinuje, po chvíli jí dochází, že ty lidi potřebuje- takže na ně nahází další svoje problémy. To se opakuje s menšími obměnami pořád dokola. Ke konci když už toho začínají mít lidi okolo ní dost, tak se hroutí a přijde si hrozně ublíženě a nespravedlivě. Ne že bych ji někdy nechápala...No ale většinu času to jde hodně mimo mě mimo moje chápání. Ale abych nebyla jen negativní musím říct, že posledních deset minut filmu bylo tak nějak na mojí vlně- takže tím se ten film u mě trochu "zachránil" nechápu, proč se během filmu ohrávají téměř stejné rádoby filozofické a hluboké myšlenky pořád dokola a teprve na konci tam podle mě nějaká myšlenka vůbec je... Nakonec za mě díky Christině (která to, jakkoli byla její role podivná, zahrála dobře) a díky tomu konci dávám dvě hvězdy. ----"The same way I came down I came back up, gradually and than suddenly."---- (08.07.2012)

Prozac Nation je formálně klasická autobiografie. Deprese léčené touhle pilulkou jsou vyprávěné mnoha příběhy, tento se vrací do 80. let, ačkoli produkce nic dobového neřešila. Ale komu by to vadilo? Knížka vyšla v roce 1994 (česky 1997) a primárně jde o emoce. A ty jsou zas doménou velmi dobrého castu: Christina Ricci, Anne Heche, Michelle Williams, Jonathan Rhys Meyers nebo Jessica Lange. Asi není potřeba víc. U nás podobné věci řešil Můj vysvlečenej deník. (27.08.2023)

Má to spád, má to fascinující herecké výkony, má to pěkné herečky, má to strhující příběh, má to poselství. Nevím, jestli si scénáristi něco přikrášlili z původní autobiografie Elizabeth Wurtzelové, ale jako vykreslení deprese dokonalý film. Řekl bych, že to, jak se protagonistka propadá do čím dál větších s*aček, je jako ze života, ale ono to JE ze života. To tomu filmu dodává další rozměr. Nechápu, proč tenhle film není znám širší veřejnosti, rozhodně by si to zasloužil. (03.01.2009)