Marie Antoinetta

Dlouho jsem přemýšlel, jak tohleto dokázala Sofia Coppola natočit po Ztraceno v překladu. Divák tu většinu času klouže po povrchní reklamně řemeslné selance, která působí jako vycpávky hluchých míst Sexu ve městě. Až do poslední čtvrtiny to celé působí nějak divně nedomrle. Žádné intriky, žádná politika, ani zhůvěřilost šlechty. Přitom byla skutečná Antoinetta politicky aktivnější než její manžel a nakonec se stala sama objetí právě dvorských intrik. To se ale Sofii nehodilo a plochost života své hrdinky zvýraznila ještě osmdesátkovým soundtrackem jak z teen seriálu nebo reklamy na nachos. Jakoby v rešerších k dobové atmosféře, módě a psychologii postav čerpala jen z newyorských queer balls. Pak mi to v poslední čtvrtině došlo. Sofia chce vykreslit další citlivou hrdinku přijímající svůj osud v zajetí společenských konvencí, které ji determinují k prázdnotě a nespravedlivě doženou až pod sekec. Skutečná Antoinetta byla daleko zajímavější osobnost, netrávila dny mlsáním dortíčků a švitořením s kamarádkami. Film o ní by stál za to. Ale Sofia ji takovou nechtěla. Její vize ženy, která má víc společného se současnými yuppies, než s realitou předrevolučního Versailles, je vizí Antoinetty bohužel ztracené v scénáři. Film je tak především o formální stránce povýšené na hlavní koncept. A samozřejmě také o herectví Kirsten Dunst. Nakonec to celé ani nevyzní tak ploše, jak se na začátku může zdát. Vlastně se mi to s odstupem dostalo trochu pod kůži. Pro někoho však může film až příliš balancovat na hraně scénáristicky nerozvinutého projektu a introvertního art konceptu kořeněného trochu feministickou kritikou dějin a trochu new wavem. (22.01.2021)

Skvělé! 5*! Hlavní představitelku jsem viděl poprvé a to nedávno v tv. Fargu. Vyloženě mně tam lezla na nervy. Našel jsem si ji a zhlédl film o Marii Antoinettě. A ten film mne nadchnul. Vším. Atmosférou, kostýmy, herci a především velmi dobrým herectvím Kirsten Dunst. Až teď jsem asi pochopil, že ve Fargu musela hrát takovou, jakou musela být.... O rakouské princezně jsem jen věděl, že byla dcerou Marie Terezie, vdala se mladinká za Ludvíka XVI, a že byla za revoluce sťata. A samozřejmě jsem znal její výrok: Když nemají na chleba, ať její koláče. Ten zazněl i ve filmu, ale ne že by ho vyslovila přímo královna, ale že si to na ni vymyslil dav, který ji neměl v lásce od začátku. Tak teď nevím, co je pravda na tomto výroku. Z filmu na mne zapůsobila, alespoň zprvu jako příjemná, přátelská, milá dívka, která není naplněna manželskou láskou a aktem a stává se z ní pomalu rozhazovačná panovnice. Ale po narození dětí byla dobrou matkou a krále neopustila ani v největším nebezpečí. Škoda, že film nepokračoval dále a nekončil až na popravišti. (20.03.2021)

Původní autorsý film, kterému nejde o historickou dokumentaci, pramennou věrnost, ale pomocí volby priorit pokouší se legimitovat sebe, dospívající holka z zajištěného domova v jiném zajištěném domově, avšak nároky naléhajícím. Vlasně film o dospívání dívek, jenže reflexe je historická. V té dobré náladě a rozvernosti je Kirsten D famózní. Současná hudba (namísto soudobé) je zajímavým stimulem k aktuální sebereflexi. Je-li vše dostupné, jak žít? Ptá se současné děvče, jemuž náboženské imperativy jsou zprofanovány. Dospění přichází relativně pozdě, je filmem jen nuceně dovypráveno. (07.06.2023)

Musím ocenit kulisy a celkově vzhled filmu který je skvělý. Co se týče příběhu ten mě zas tak moc neohromil. (27.07.2023)

Při sledování jsem jedla koláče. Chutnaly mi. (17.08.2023)