Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště

Nemůžu si pomoct, ale i když se pokusil Vladimír Morávek parodovat kde co, nějak mu to nevyšlo. Film je hrozně roztříštěný, nesourodý, vtipy někdy rozbředlé. Celé zabaleno v intelektuálním humoru, který ne každého diváka může oslovit. ----- Recenze pro Filmpub: „Smutečního obřadu se zúčastní prezident Klaus, Václav Havel, Karel Gott a další významní herci.“ Tato citace ze začátku filmu je podle mne hlavním klíčem k intelektuální komedii, kterou plně pochopit možná mají problém i tvůrci sami. Celkově se dá říci, že současná mediální scéna, počínajíc bulvárním tiskem, přes totalitní hvězdy i dnes vydávající svou hudbu, po reality show a v podstatě i politiku, je hlavním tématem filmu. Ostatně, pokud si toho všimnete, a myslím, že nejspíše šlo o režisérův nápad, Jan Budař hraje naprosto přesně jako by byl Petr Čtvrtníček, zatímco Richard Krajčo jako kdyby parodoval herecký projev Pavla Lišky – ostatně ve scéně, kdy teče krev z nosu, poznáme scénu z Návratu idiota. A když jsme u těch parafrází, najdeme zde parafráze i na mnohé další filmy – Malého Buddhu, Český sen (dokument o neexistujícím supermarketu a lidských reakcích) nebo Pelíšky (panovačný otec a zakřiknutá matka, letadla nevyjímaje) či Příběhy obyčejného šílenství (nejen odkaz na leteckého dispečera). O čem tedy film vypráví? O dvou s prominutím pitomcích, pardon kokotech, kteří přežívají, jak to jde. Jeden pracuje jako revizor, druhý zdědil po babičce byt a nějaké peníze na knížce, oba mají svým způsobem sexuální problémy (návaznost na Nudu v Brně?), navzájem se zrovna nemusejí, ale přesto stále drží při sobě, zvláště když jde do tuhého – jak dokazuje scéna v hypermarketu. Pak se ale do Čech dostane slovenský režisér fiktivního dokumentu o neexistujícím supermarketu v Bratislavě, a aby se prosadil, vymyslí reality show – čtyři tibetští mniši navštíví Mareše a sdělí mu, že je vtělením jejich lámy, přičemž jeho reakci natáčejí na video. Náhle se objeví fotograf bulvárních novin. Jejich hádku v supermarketu také natáčí všetečný muž s digitální kamerou. A mezitím podivný muž stojí s karabáčem nad oba autory, kteří se krčí na modrým světlem osvíceném záchodku... Ačkoliv příběh plyne velmi zvolna, někdy skoro vůbec, přesto jej minimálně v první polovině zachraňují herci, kamera, ostatně i režie. Postupně však – přistoupíme-li na pravidla tohoto filmu – dochází k otupění. Vtípky jsou stále stejné a negradované, někdy jen odezní a nechají za sebou prázdno, jindy něco nakousnou a nedořeknou, opakování hlášky s kokotem je potřetí už zbytečné. Výše jsem zmínil film Příběhy obyčejného šílenství. I Hrubeš a Mareš se vyznačují dnes snad standardním prvkem – postavy příběhu nejsou normální. Ani jedna. Každý trpí nějakou obsesí, posedlostí, inteligenčním nedostatkem apod. U postavy matky (v podání Ivy Janžurové) se rovnou dozvíme, že se vrátila z blázince. Příběhem nás totiž provází podmanivý hlas Radovana Lukavského, který možná ani netuší, k jakému vtípku byl zneužit, vysvětlující povahy a podstaty jednotlivých postav. Z hereckých výkonů bych za záporné viděl kupodivu právě ty, jež předvádějí ostřílení herci. Což o to, u Stelly Zázvorkové je znát její stáří a únava životem, když to řeknu takto, ale Miroslav Donutil hraje pořád nastejno, naopak zakřiknutou matku představující Iva Janžurová vlastně nemá nic moc co hrát. Dojem proto z filmu může být poněkud rozpačitý. Fanoušci Nudy v Brně v něm nenajdou to, co Nudu ozvláštňovalo, přátelé skutečných Kamarádů do deště Vaculíka s Tofim (i na ně je ve filmu pamatováno) nenajdou v tomto snímku už vůbec nic, ale na druhou stranu se v jistých kruzích může stát Mareš a Hrubeš kultovním titulem. (13.10.2005) (méně) (více)