A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu

Tři poslední dopisy Boženy Němcové podkladem pro úžasný intimní portrét jejího nitra. Tragédie ženy (nenaplněnost, samota, smrtelná nemoc zasahující navíc ženské orgány), tragédie matky (smrt syna Hynka), tragédie manželky (bolestný vztah s Josefem Němcem), tragédie spisovatelky („Musí to být krásnější. Musí to být krásnější.“) – to vše je podáno komorní filmovou formou a subjektivním pohledem hlavní hrdinky. Všechny tři poslední dopisy Boženy Němcové pojednávají o jejím útěku z Prahy a pobytu u přítele Danka - každý z textů se ale liší mírou své expresivity a subjektivního zabarvení. Film je tak trojnásobnou variací na stejné události – od počátečních hořkých tónů po konečné smíření se světem. Snímek je postavený na neopakovatelném hereckém výkonu Corinny Harfouch, s jejímž výrazem neožívá idealisticky plochý obraz šťastné Barunky z Babiččina údolí či oficiální portrét objevující se ve všech učebnicích, ale Halasovy verše ze sbírky Naše paní Božena Němcová. „Nad tesknou ženou teskný muž, nad láskou samý žal, za tesknou ženou teskný muž, srp žalu žal, srp žalu žal“. (27.11.2006)

Film tak nepříjemný, že pochybuji, že někdo může bez přetvářky říct, že se mu vyloženě líbil. Ale zároveň, jak já to chápu, byl cíl filmu přenést na diváka zoufalství, jaké pociťovala Božena Němcová ve chvílích, o kterých film vypráví. A toto se filmu podařilo vrchovatě. Dojem by byl ovšem stejně silný, i kdyby film trval o takových dvacet minut méně - v tom případě by mu patřila i má pátá hvězdička. (25.09.2006)

Film o posledních dnech české národní spisovatelky Boženy Němcové. Jediné, co se mi tam nezdálo byla absolutní ignorance manžela B.N. Josefa Němce. Byl sice "suchopar ", který se svou povahou k Němcové nehodil, byl též o mnoho let starší, ale nikde jsem se nedočetla, že by byl takový vulgární opilec, jak jej ukazuje film v podání Boleslava POLÍVKY. No, kdoví jak to všechno bylo. Jako životopisný film posledních let života Němcové mi to připomínalo film "Frída". Zkrátka : ženy v umění to mají vždycky těžké. (20.02.2009)

Deprese, bolest, osamění a strádání... Takové pocity vyvolává tento komorní snímek, natočený na základě posledních tří dopisů Boženy Němcové. Zvlášť bolest je prostoupena celým příběhem v takové intenzitě, že jsem při sledování kula plány na dlouho odkládanou návštěvu gynekologa v co nejbližší budoucnosti :-). (28.02.2009)

Drahá Barborko, ty ses prostě nevzdala. Nebaví mě sice číst tvá díla, já raději sáhnu po Paní Bovaryové, ale ráda bych si přečetla tvé deníky a dopisy... Alespoň že Dagmar Knöpfel sáhla po tvých intimnostech a snažila se věrohodně zachytit, jak jsi žila a jak ses raději uchýlila k idealizaci světa kolem tebe, kolem nás (a to nejen ve tvé tvrobě, ale i v tvém životě) než abys příjimala svět takový, jaký je, protože takový by tě dávno položil na lopatky... Corinna Harfouch se snažila, co to jen šlo, jen mám pocit, že jí to občas nevyšlo. Každopádně i tak díky, že tento (nepříliš zdařilý) výplod vznikl. A kupodivu ne z rukou českých tvůrců... no co, na to asi není čas. Ani peníze. (05.07.2010)