Anglické jahody

Film, jehož nápad a jeho možné rozvití doplatilo především na nízký rozpočet. Několik lokací, stálé návraty na chatu, klaustrofobicky nepřehledný děj v bytě. Navíc dlouhé dialogové scény se statickou kamerou na filmovém zážitku nepřidají. Hlavní dvojice herců není zas taková tragédie, Štípková však nekrotí svůj výrazně divadelní přednes. Preiss a Divíšková naopak zachraňují kolovrátkové scény "z domova" a jejich scény jsou nejvděčnější. Závěr je už za ty dvě občas hodně přetrpěné hodiny až příliš otevřený, tragická linka naopak naprosto zbytečná. (23.08.2009)

Takovéhle televizní inscenace se dnes už moc netočí ani pro televizi. Poslat to do kin je vyloženě úchylný nápad! Statická kamera, hrstka postav v pár interiérech a několika exteriérech, dva (celkem dobré) hudební motivy na střídačku pořád dokolečka, nudné prokládání dobovými černobílými záběry, prostě zoufalství. Něco zachraňují herci (Preiss, Tomicová, Divíšková a Bardukov), ale ta mladá milenecká dvojice tam víceméně jenom zaclání a zdržuje. A co že se tenkrát v srpnu '68 dělo? Kdo nechlastal tvrdej, lil do sebe pivo. Jinak vlastně nic. (12.12.2008)

Větší blbost jsem už dlouho nedokoukal do konce. Zpracování a herci mi přišli asi jako z nějakého podprůměrného televizního seriálu, scénář hrůza, opakující se písnička v každym druhym záběru taky ne zrovna ideální.. Ale hlavně ty postavy a jejich jednání, no některé scénky jsem absolutně nepochopil. Jenom jsem rád, že jsem na tom nebyl v kině, jak jsem původně plánoval..! (22.05.2009)

Film bych rozhodně zkrátila. Ale problém ruského vojáka, který se ocitl v prekérní situaci a zbytečně neustále pobíhá sem a tam, byl úsměvný. Pavla Tomicová byla úžasná jako mírně hysterická matka a manželka, která si v době krize jde nakoupit a čeká ve frontě :) Realita, která tu bohužel u nás opravdu byla a je okolo nás ještě mnoho lidí, kteří to zažili na vlastní kůži. (15.04.2012)

Vzpomínám si na jednu hodinu výtvarné výchovy, myslím, že v páté třídě. Bylo před Vánoci a my měli za úkol namalovat vodovkami velkého kapra. Tehdy jsem si řekl, že můj kapr musí být něčím výjimečný, když jich poté na třídní výstavce bude rovných třicet. A tak, zatímco všichni ostatní malovali kapra plovoucího zprava doleva, můj směřoval opačným směrem. "Ty vaše ryby plavou přímo na háčky!", posmíval jsem se tenkrát spolužákům. Jenže, víte co? Mně se ten šíleně inteligentní kapr díky malířským (ne)schopnostem roztekl. Což by ještě nebylo tak hrozné, protože rozmazaných šupináčů viselo na nástěnce hned několik. Ale jakému rozmazanému kaprovi se budete smát jako prvnímu? Některému z devětadvaceti mířících vlevo anebo jednomu jedinému hrnoucímu se doprava? Co tím vším chci říci? Inu, že touha být odlišný se ještě nutně nemusí slučovat s úspěchem. (27.12.2011)