Mr. Nobody
Mr. Nobody
Mr. Nobody
Mr. Nobody
Pán Nikto
Režie:
Jaco Van DormaelScénář:
Jaco Van DormaelKamera:
Christophe BeaucarneHudba:
Pierre van DormaelHrají:
Jared Leto, Diane Kruger, Sarah Polley, Rhys Ifans, Juno Temple, Natasha Little, Toby Regbo, Laurent Capelluto, Ben Mansfield, Thomas Byrne, Linh Dan Pham (více)Obsahy(3)
V roce 2092 je Mars prázdninovým rezortem a Nemo Nobody 117letý muž, který je posledním smrtelníkem v době, kdy díky vědeckým poznatkům už nikdo neumírá. Na smrtelné posteli Nemo vzpomíná na své tři životy, které možná prožil se třemi různými ženami. (oficiální text distributora)
Videa (9)
Recenze (1 293)
Když má něco tak malého jako je rubikova kostka o rozměrech 5*5*5 282 870 942 277 741 856 536 180 333 107 150 328 293 127 731 985 672 134 721 536 000 000 000 000 000 kombinací, kolik jich musí asi mít lidský život? Zahnout do prava, nebo snad raději do leva? Je dívka číslo 1 tou pravou, nebo by snad 2 či 3 byly lepší volbou. Co když se rozhodnu si uvařit vajíčka, nešlápnu tím někomu na jeho dlouze vymodlené štěstí? Co kdyby? Otázka, která je v tomto filmu ohýbána a deformována - otázka na níž, nikdy nedokážeme s jistotou odpovědět. Každé rozhodnutí nese v sobě schopnost zničit budoucnost a vystavět tak novou lepší/horší. Jaco van Dormael možná v obrysech předběhl Nolanovo Inception a přišel se snímkem, který má slušnou startovní pozici na jejímž konci by mohlo stát slůvko KULT. Pan Nikdo je příjemný, meditativní mix Butterfly efectu, Věčného svitu neposkvrněné mysli a možná i ten Moon tam někde v rohu vystrkuje růžky, s textovými vsuvkami formujícími se jak rubikova kostka, hrátkami se všemi možnými kapalinami, uhrančivé, dojemné, vykonstruované, texturově dokonalé a nezapomenutelné. Vždyť my všichni jsme nikým, každým, osamoceným Mr. Nobody. Surrealismus především. 9/10 MFFKV dodatek o dvacet minut prodloužená verze promítaná ve Varech ukázala film v krapet jiných odstínech ( respektive přesně v těch, které mi na první pohled unikly ) - doslovnějších a utahanějších - Navíc také skutečnost, že lze Dormaelův Mr. Nobody sestříhat prakticky jakkoliv, protože mu chybí vnitřní provázanost a celistvost, ho ve výsledku nestaví do až tak dobrého světla. Prvotní nadšení vystřídalo zmatení a brzy nejspíš i zatmění. Nová hračka dosloužila. 7/10 ()
Atmosféra vo filme Mr. Nobody je prazvláštna. Príbeh Nema Nobodyho sa premieta v rôznych a pritom súbežných časových pásmach v duchu myšlienky „máš právo voľby, pokiaľ sa nerozhodneš, všetko je možné“. Myšlienkové gro sa deje roku 2092, keď je Nemovi 118 a žije na Marse ako posledný človek, ktorý umrie prirodzenou smrťou, zvyšok populácie má zabezpečenú nesmrteľnosť. To znie v celku dobre, ale inak je to strašná somarina. Celý film sa pomaly vlečie, človek len čaká na veľké finále kedy posledný človek konečne umrie a aj to ho sklame. Ak má mat divák pocit, že si pozrie nejaký ten artový film a bude mat radosť, že mu porozumel a naplnil ho, tak smelo do toho. žiaľ bude oklamaný aj keď o tom nebude vedieť. ()
Originální film...a hlavně svého druhu experimentální snímek, blízký třeba Tykwerově Lole běžící o život. Život chápaný ve své komplexnosti jako křižovatka, neustálá dualita možného, buď x anebo, mince s možností ano x ne, zhmotněná ve své teoretické podobě paralelních vesmírů. Tam, kde kupříkladu Milan Kundera ve své Nesmrtelnosti nechává z pouhého gesta vzniknout hrdinku románu, jiný umělec, známý belgický režisér Jaco van Dormael, nechává ve svém scénáři z teoretických závěrů kvantové fyziky, teorie superstrun, vícedimenzionálního vesmíru atd. vzniknout hrdinovi se signifikantním jménem Nemo Nobody. Je nikým, jelikož je výslednicí mnoha různých křižovatek, které rozhodovaly, jakým směrem se bude ubírat jeho život. Coby nomen omen prochází pan Nikdo skrze nekonečné možnosti možného a vystihuje tak ryze postmoderní fenomén - defragmentovaný, nelineární, synkretický dějový chaos, přesně podle zákona entropie. Přesto má každá nahodilost svůj řád a chaos lze zmapovat pomocí stromovitého diagramu podobně jako kolejiště velkého vlakového nádraží. Režisér Jaco van Dormael natočil skutečně vícevrstvý a v tom nejlepším slova smyslu filosofický film (jistě, jde o jakousi pop-metafyziku, v mainstreamovém filmu nelze ani nic hlubšího čekat), přesto jeho meritem zůstává především stěžejní lidský cit - láska (a to ať už v jakékoliv podobě - nemusí to být nutně vždy ta partnerská, ale i rodičovská atd.). Proto se Pan Nikdo nejvíce jeví coby ,,Věčný svit paralelní mysli", abych užil aluzi k asi nejpodobnějšímu snímku Michela Gondryho. Van Dormael se neustále vrací k variovanému detailu oka - to, co vidíme, nemusí být nutně pravda, může jít o zdání, fikci, jsme zpátky v Platonově jeskyni. Symbol smyslového vnímání je vysokou četností zařazených záběrů detailu oka zbaven své výjimečnosti a ve vyšším rámci i platnosti. Stejně tak se řetězí i jiné symboly a motivy - železnice, kolejí, vody atd. Skutečně mimořádná je naprosto dokonalá forma (klidně bych i věřil, že Jaco van Dormael tenhle film připravoval celých těch 13 let, co měl tvůrčí pauzu a netočil...ve skutečnosti to bylo jen od roku 2001), filmový tvar dovedený k výjimečnému souladu obsahu a formy, experimentální závěry teoretické fyziky zabalené do neskutečně originálního výstupu - snad každý záběr je do detailu promyšlený, často se přelévají první a další plány záběrů, pracuje se s barvami, kompozicí, zažitými stereotypy...úchvatné jsou rovněž střihové přechody, obvykle digitálně zpracované makrojízdy kamer, střih asociovaný pohybem, rozebírání věcí... Mainstreamový film pro 21. století... Každopádně za to krásné vizuálno a vysoce sofistikovanou formální stránku si vysoké hodnocení bezesporu zaslouží... Podobné filmy: Věčný svit neposkvrněné mysli, Osudový dotek, Adaptace, Lola běží o život, Srdcová sedma ()
Jak se dá strávit 133 minut? Můžu si pořád dokola pouštět reklamu na XXXLutz, navšívit vuvuzelový koncert, nebo poslouchat projevy Geerta Wilderse - cokoliv z toho je daleko smyslupnější a méně otravné, než sledování této nafoukané, manýristické, kýčovité, banální a sračkovité splácaniny, v níž je jediná koukatelná scéna - ukázka z Mughal-E-Azam, která běží v nemocniční TV... ()
Galerie (35)
Zajímavosti (27)
- Dva anděly ve filmu hrají dcery režiséra Jaco Van Dormaela (Alice Van Dormael a Juliette Van Dormael). (Lendos)
- Ve filmovém soundtracku se objevila skladba od Hanse Zimmera „God Yu Tekkem Laef Blong Mi“, složená pro film Tenká červená linie (1998). (korect)
- Často se opakující telefonní číslo 123-581-1321 je začátek Fibonacciho posloupnosti pouze s přidaným číslem 1 uprostřed. (ČSFD)
Myslím, že chápu jak odpůrce filmu, tak ty, které to naprosto uhranulo. Na nějaké ultimátní výkřiky typu "Best movie of all time!!11" to fakt není, to zas né, ale přestože ve mně Mr. Nobody zanechal poněkud rozporuplné pocity, přece jen převažují ty pozitivní. Vezměme to popořadě (spoilery nevylučuju): Jared Leto vypadá čím dál víc jako Jim Carrey, Diane Kruger vypadá opět božsky. Samotný snímek se též skládá z na první pohled krásných obrazů - dalo by se téměř říct, že je pouze jejich sérií - a právě v tom je i jejich problém. Až sterilní čistota některých záběrů lehce/těžce zavání konstruktem a umělotinou, jako kdyby na spontaneitu a nepravidelnost nebyl v pečlivě uspořádaném vesmíru Pana Nikoho čas (o tom více později). Na všechny ty hezoučké obrázky je nějakou chvíli radost pohledět, ale když posléze zjistíme, že film je z nich složen celý, jejich účinek začne postupně slábnout, až zakotví v uvědomění si, že se nám tu někdo samoúčelně snaží hrát na emoce, podobně jako v reklamě na Jogobellu. Při vzpomínce na xtý zpomalený záběr na zaláskovanou dvojici, která leží proti sobě v pečlivě zvoleném choreografickém obrazci a donekonečna opakuje (v tu chvíli již banální) slůvka "Miluji tě", se mi dere na klávesnici slovo "kýč". _______ Brzy zároveň pochopíme, že sledovat tady nějakou dějovou linii nebo se příliš ztotožňovat s postavami je tu nemožné; film po celou dobu setrvává v jakémsi bezčasí (nakonec se i dozvíme proč), kde se konstantně vracíme tam, kde už jsme jednou byli, pak dále pokračujeme s jinými výsledky, a tak podobně. Život Nema Nobodyho je včetně dialogů a situací, ve kterých jej pozorujeme, natolik nereálný, že je skutečně Nikým (není možné se s ním osobně ztotožnit), ale zároveň je Každým, každým z nás ve smyslu, že ztělesňuje určitá archetypální témata, se kterými se jako lidé potýkáme. Film je svojí formou i obsahem skutečně výsostně postmoderní; ztráta paměti, nemožnost se soustředit, roztříštěnost, pocit, že se "děje všechno najednou" a zároveň nostalgii po tom, co bylo i nebylo - to vše ztělesňuje stařík, se kterým se setkáváme na dějové linii z Marsu. Je příznačné, že se nakonec dozvídáme, že se ve skutečnosti jedná o fikci - výplod devítiletého Nema, který si musel všechny možné důsledky své volby do důsledků vyfabulovat, aby se (snad) dokázal lépe rozhodnout v mezní situaci. Jako kdyby všechny tyto staříkovy vlastnosti byly součástí právě současných dětí a mladých lidí - paradoxně jsou to oni, kdo se dnes rodí do onoho bezčasí, do doby, která sama sebe prohlašuje za konec dějin, kdy se zdá, že nic nového již není možné vymyslet, a tak pouze dlíme ve vzpomínkách na minulost. Ona budoucnost na Marsu tedy není nějakou science fiction, ale realitou, popisem dneška, kdy se sebe i vše ostatní snažíme konzervovat v čase a místě, nejlépe zachovat na věky. Nedokážeme si představit, že může ještě něco přijít po nás, a tak jako další mezní bod, jako jakýsi "konec světa", po kterém čím dál častěji nedočkavě voláme, je pro nás pouze cesta zpět, reverse motion. _______ Jak snímek opakovaně vysvětluje a ukazuje, náš život je sice zásadně určován prchavými momenty náhody a souhry okolností, které se dějí v přítomném okamžiku, teď a tady, ale my přesto nejsme schopni tyto okamžiky a chvíle plně prožívat a uvědomovat si, že je to to jediné, co skutečně máme. Všechno se děje najednou, právě teď. Místo toho zůstáváme myšlenkami uvězněni buď v budoucnosti nebo minulosti a do těchto fiktivních světů, které si v hlavě vykonstruujeme, promítáme veškerou naši představu o štěstí. Čekáme na někoho, o kom si myslíme, že je osudovou láskou, že bez něj nedokážeme žít, myslíme na někoho, do koho jsme se bezhlavě zamilovali a nedokážeme normálně žít s partnerem a dětmi, které skutečně máme, dáváme si přesné cíle, čeho chceme dosáhnout, abychom byli šťastní a když jich konečně dosáhneme, zjišťujeme, že už nemáme pro co žít. Jak Pan Nikdo nakonec i svými vlastními ústy sám výstižně poznamenává: Toužíme mít možnost dohlédnout důsledky našeho konání a získat tak jakousi jistotu, ale kdybychom toto dokázali, pak bychom si stejně neuměli vybrat. Každá cesta je tedy ta správná. () (méně) (více)