Tichá bolest

Po dnešním shlédnutí musím žel hvězdičku ubrat, protože to není tak skvělý film, jak jsem si jej pamatoval. Rudolf Hrušínský sice skutečně exceluje, ale režie není nijak světoborná, i když hojné použití retrospektiv skutečně funguje. Kamera je ovšem dosti nezajímavá a také s hudbou bych osobně pracoval rozhodně výrazněji. Svatopluk Havelka je přitom skvělý skladatel, takže jde doslova o promarněnou příležitost. Vítězslav Jandák je sice jako lampasák výborný, ale přesto právě "vojenský" rozměr filmu ubližuje nejvíc, neboť (převážně tragikomických) filmů z vojenského prostředí padesátých let je v české kinematografii první poloviny let devadesátých několik a jednotlivé pitoreksní a tragikomické figurky velitelů jsou do značné míry zaměnitelné a díky řadě "variací" v posledu i dosti nudné. Méně humoru by Tiché bolesti rozhodně prospělo, byl by koncentrovanější a méně rozbitý... Zajímavé komentáře: jatamansi, Karlos80, DaViD´82, sportovec, (28.07.2008)

Skvelá ukážka tohto, ako bol režim na území bývalého Česko-Slovenska nezmieriteľne poznačený náboženskými dogmami, konkrétne dogmou o dedičnom hriechu. Ak niekto z rodiny zhrešil voči boľševickým svojvoľným vládcom a ich primitívnym poskokom a vykonávateľom trestov, postihnutá bola na celé roky jeho rodina. Len ak by bola ochotná poslušne plniť prikázania Cirkvi boľševizmu, mohla by ako-tak žiť, no za cenu pokorne zvesenej hlavy a neustáleho pripomínania hriechu predkov. Toto je v podstate totožné s učením kresťanskej dogmy o prvotnom hriechu a vykúpení. Film ide však ďalej za rigídne zobrazenie zločinného režimu a obete. Ukazuje, že je možné si uchovať náznaky normálneho života aj v dusivo obmedzenej dobe, a naznačiť jasne svoj názor na falošný svet okolo. Aj keď Vás tento okolitý svet dokonale obklopuje svojou hlúposťou, nezmyselnými príkazmi, vyplývajúcimi nielen zo správania konkrétnych ľudí. Poznámka k záverečnej vete komentára užívateľa dobytek: Ten rezeň pre Jandáka samozrejme nebol žiadnou výhrou, no myslím, že ho v pohode zjedol. Ako mi vravel kuchár na vojne: "Radko, nachráchať niekomu na rezeň nie je nič. To robí škodoradostnú satisfakciu len Tebe, pretože guma (vojak z povolania) ten rezeň zožere a ešte mu aj chutí. Oveľa lepšou pomstou ako napľutie je pripraviť to jedlo nechutné. My sme napríklad rozklepali obrovský kus masti z prestarnutého brava, vypražili to aby to vyzeralo ako megašťavnatý rezeň. Ten debil, pre ktorého sme to chystali si ho dokonca sám vybral. Celé to zožral, potom prišiel za nami a povedal: Chalani, dobrý veľký rezeň, ale nebolo to mäso nejaké divné?". (20.08.2014)

Na jednu stranu drama, kde je hlavní postava tradičně výbornej Hrušínský (jenom to nářečí mu občas moc nešlo) a potom takový (někdy legrační, někdy smutný) historky z vojny, kde zase perlí Jandák v roli věčně vožralýho nadporučíka. Ať už je Jandák jakejkoliv, tak tyhle role lampasáků mu vždycky šly dobře. Ještě mě pobavil Pavel Zedníček alias instruktor "Smrtibrácha". Celkově se mi film docela líbí a je škoda, že v televizi na něj člověk nenarazí, jak je rok dlouhej... 70% P.S. Ten řízeček od Dejdara bych si fakt nedal :-) (26.09.2010)

Srovnávat tento film s Černými barony je trochu podpásovka, protože ti jsou především komedií - sice místy hořkou a hodnou zamyšlení, ale přesto především komedií. V Tiché bolesti můžeme rozeznat spoustu motivů, které se vyskytují i ve známějším a divácky atraktivnějším snímku, zde se jde více do hloubky (a občas i na tu komedii dojde, protože něco je tak absurdní, že se tomu skutečně nedá nesmát). (12.11.2010)

Martin Hollý natočil opravdu silný baladický film o jednom z nejsmutnějších období našich moderních dějin - 50. letech minulého století. Volně rozvíjí réma tématicky spřízněných Všech dobrých rodáků Vojtěcha Jasného s východiskem ,,Jak komunismus nakládal s českým venkovem" posunutým k osudům třídních nepřátel, tedy našich západních letců, vojáků, jakož i všech ,,nepřátel socialismu". Největší devizou Tiché bolesti je pozměněné hledisko, které používají scénárista Jiří Křižan a režisér Martin Hollý - do středu příběhu nestaví primární oběť gottwaldovských monstrprocesů (nelegitimně odsouzeného a popraveného), ta je jen jednou z vedlejších figur a ve vlastním filmu ji patří jen jedna scéna, ale oběti sekundární - tedy děti a rodiče justičně zavražděného. Navíc celý snímek není stylizován syrově naturalisticky, jak by se jistě dalo čekat, ale spíše metafyzicky smířlivě (postavou nejstaršího z klanu Kadavých - další ze strhujících hereckých výkonů Rudolfa Hrušínského) a s rozměrem jakési moderní politické balady. Vojenským oddílům PTP (tedy Pomocným technickým praporům) provedl v popularizační historické reflexi medvědí službu Miloslav Švandrlík se svým humoristickým románem Černí baroni, skutečný stav těchto vojenským jednotek, kterým ovšem bylo znemožněno používat zbraně a byla pro ně vyčleněna pouze ta nejhrubší (s malou mírou nadsázky otrocká) práce, byl ale mnohem horší, než jak to popisuje nejen pan Švandrlík, ale i tento film... ,,Píšu, co si myslím, a myslím si, co chcu..." Podobné filmy: Všichni dobří rodáci, Žert, Skřivánci na niti (15.02.2009)