Alois Nebel

Velmi zvláštní film. Animace nebyla špatná, byla zajímavá. Příběh to snad ani nemá. Spíš se nad tím musí člověk zamyslet a právě to mě nebaví. Poetika ? Próza ? Nebo něco jiného ? Na tohle já stavěnej nejsem. Určitý nápad se ve filmu najde, nějaké scény a tak, ale to je asi všechno. Stopáž 81 minut je málo, ale mě film přišel tak na dvě hodiny táhlej. Film hodnotím jen na 34% = ** (23.10.2012)

K uplynulému desetiletí české kinematografie, resp. k celé její polistopadové existenci, zaujímám, diplomaticky řečeno, rezervovaný postoj, protože jen malé množství natočených filmů spadá do průměru, natož aby jej v nějakém ohledu překročilo. Proto i Alois Nebel pro mě nepředstavoval lákadlo, i když byl nominován do oscarového klání, neboť i ohlasy na tenhle film byly rozporuplné. Nicméně nakonec mě zlákal k návštěvě kina, což u českých snímků dělám tak jednou do roka. A v žádném ohledu toho nelituju, protože Nebel pro mě představuje velmi příjemné překvapení - po dlouhé době se objevil český film, který promyšleně buduje atmosféru, má vybroušenou formu, není užvaněný a tak, jak má kinematografie působit, působí i on především obrazem na filmovém plátně. Nesmírně by mě překvapilo, kdyby Oscara přece jen získal, i když si myslím, že v řadě ohledů překonává slavné animované filmy nedávné minulosti. Valčík s Bašírem předčí způsobem animace, Persepolis zase po výtvarné stránce. Má ale smůlu, že se odehrává na periférii světového dění a autorská dvojice mu případný výlet do zahraniční distribuce neusnadňuje, protože motivaci a skutky svých hrdinů nelíčí tak, aby byly srozumitelné ve světovém měřítku, a ocení je spíš domácí, maximálně středoevropské publikum. Valčík s Bašírem pojednával o ničem menším než o válce a zločinech proti lidskosti, Persepolis zase o celosvětově známé náboženské revoluci v Íránu. Těch několik procent populace, které podobným tématům je schopno porozumět a dají se považovat za potenciální diváky, si k něm dokáže najít cestu nepoměrně snáz než k minimalistickému komorně laděnému Aloisi Nebelovi. Cílené oslovení obce amerických akademiků by znamenalo protáhnout příběh o celé desetiletí do minulosti, ukázat na osudech hrdinů jedné malé železniční zastávky, odstoupení Sudet a vyhnání českých obyvatel, nějakou tu partyzánskou sabotáž a válečnou akci wehrmachtu, dobytčácké nákladní vlaky směřující do Osvětimi, později zase přesun těžké vojenské techniky po kolejích při okupaci v r. 1968 a tím i delší, řekněme dvouhodinovou stopáž. Výsledný film by byl určitě epičtější a obsahoval by témata srozumitelná i v zámoří. Ale i v téhle verzi je pro našince Alois Nebel výbornou volbou i přes to, že autoři někdy přistupují k výkladu nedávné historie poněkud volněji. Na podzim 1989 už určitě nevykonávala polská pohraniční stráž zběsilé pronásledování přeběhlíků přes hranice a polská státní bezpečnost měla určitě jiné starosti a jiné úkoly, než se věnovat diverzantům. On ten pád polského režimu přišel poněkud dřív a hlavně jinak než ten náš. Alois Nebel je film intimní, ale přitom syrový, kde může divák často jen tušit, jaká dramata se odehrávají za zarostlými tvářemi a svítícím zrakem jednotlivých postav. Svou roli hraje i nepřístupná divočina a temné pohraniční hvozdy, rozvodněné řeky a lesní velikáni. Výborné obsazení, kdy jednotlivé herecké typy přesně odpovídají charakterům postav. Celkový dojem: 95 %. (07.01.2012)

Bezprostřední pocit po východu z kina je rozpačitost. Jak tu mnozí zmiňují; forma skvělá, obsah slabý. Nevím, jaký byl záměr. Vtáhnout nás do příběhu atmosférou? Ale do jakého příběhu přesně? Vše sklouzlo po povrchu, nebylo s čím a s kým se sžít. Film přede mnou projel rychlostí vlaku, nedal mi možnost nastoupit. To pak ani atmosféra nezachrání. Škoda veliká, když už to stálo takových peněz. Z Aloise Nebela se stal další z řady animáků, které si budeme pamatovat jen pro samotnou animaci. Po této větě lze ušmudlat hvězdu jednu anebo jich napálit celých pět. Zůstávám vprostřed, dávám na své pocity. (13.10.2011)

Docela bych se vrátila k té původní trilogii, jinak musím konstatovat, že filmový Alois Nebel mě minul. Krásy pražského - dříve Wilsonova - nádraží jsou sice nezvykle opulentní, minimalistické Krobotovo herectví je v ideální symbióze s tempem vyprávění, ale chybí mi pointa těch vzpomínek na odsun Němců v roce 1945 a současnosti kolem roku 1989. #kinobus (27.05.2012)

Zármutkem protkané bilancování nad českou identitou a historií v rámci negativně formujících let 1945 a raných devadesátek. Je současně úžasné, ale bohužel i smutné, že nejpodnětnější reflexi toho, jak tato doba formoval nejen individuální životy, ale také identitu a morálku národa, přináší ojedinělý animovaný projekt. (29.03.2020)