Světová invaze

Dost rozporuplný film. Tak prvních 30 minut jsem si v duchu říkal, že to bude pěknej průser. Nejvíce klišé a patosu se odehraje na začátku, tedy alespoň toho nesnesitelného patosu, v průběhu bitvy se objevuje také, ale rozhodně se lépe poslouchá a snáší. Trochu jsem nevěřil, že jedna jednotka může obsadit celou stopáž filmu a její bojování může nějak přehnaně bavit. Bavilo, ale nejde nevidět ten jednoduchý scénář - dostaň se z bodu A do bodu B, přitom zabíjej ufouny a ochraňuj nebohé civilisty. Chyběl mi příběh, příběh o nebezpečných ufounech, kteří nás jedou vyhladit a přitom nás pitvají, vkládají do nás alieny a masakrují na sračky, chyběl mi i prvek hororu, který k invazním hororům prostě nutně patří. Tento film vsadil čistě na akci a mimozemšťany vylíčil jako vojáky, nemám nic proti, akci a boje dokázal tento film udělat důvěryhodně, proto mu náleží vysoké hodnocení. 80% (03.04.2011)

Mě už začínáí otravovat jak ufouni napadaj pořád jen Ameriku, tedy zřejmě i ostatní, ale jediný Američani si ví s nima rady. Přitom kdyby nebyli ufouni krávy, napadli by třeba nás s ohledm na historii naší země je jasný, že by jsme se vzdali ještě dřív, než by tady byly, navíc získat 5 milionu udavačů a spolupracovníků by mohlo být pro ufouny taky přinosný, ale oni ne, oni furt na ty Amíky, přitom jedinej mimozemšťan, kterej u nich přežil a v pořádku odletěl zpátky je E.T. a to jen proto, že pořád volal domů a učet za telefon začínal ohrožovat americké národní hospodářství, tak amíci nakonec byli ještě rádi, když si Eťák zbalil svejch pět švestek a mazal zpátky do tý svý vesmírný díry. Jinak mě bylo úplně jedno kdo chcípne a kdo přežije, mimozemštani vypadali jak velkej kastrol s pokličkou a parta vojáčků tam líta jak důchodci v Holešovický tržnici od stánku ke stánku. ".....a když bude třeba, tak se spojím třeba s mimozešťanama." No Paroubku kde si byl, když bylo třeba. (21.02.2012)

Mam pocit, ze tento film ani nemal scenar. Rejza sa jedneho krasneho slnecneho dna v Hollywoode zobudil, nalial si salku kavy a povedal si: Natocim vojnovy film s mimousami, troskou patriotizmu, bez akejkolvek hlbsej interakcie medzi hlavnymi postavami, ktore stvarnia povacsine prijemni herci, bez deja a vlastne to bude kazdemu ukradnute, hlavne, ze par hrdinskych vojakov otrci za vlast kopytka. Vlozim tam zensku hrdinku, jeden vtipny moment a kopec strielaciek. Pri druhej kave zavolal hercom, za par tyzdnov ich zvolal na plac a povedal im: Zacnite strielat, zvysok budeme robit za pochodu. Kazdopadne film ma bavil, kupodivu to na mna zafungovalo, hoci takyto druh filmov ozaj nemam rada, ale pokial je natoceny aspon takto solidne, tak si ho s radostou pozriem. Takze: Retreat, hell! (28.05.2011)

SVĚTOVÁ INVAZE je formálně neuvěřitelně precizní dílo, které by se dalo prodiskutovávat dlouhé hodiny a analyzovat na mnoha stranách, ale pokaždé by se skončilo u toho, že každá složka filmové formy slouží k podpoření ideologické roviny. Jinými slovy: ještě nikdy nebyla zesílená kontinuita užita tak dobře k něčemu tak odpornému, jako se to stalo v případě této extrémně pravičácké (neplést s extrémní pravicí) náborobé agitky. Paul Greengrass naposled použil shaky-cam, aby z liberální pozice poukázal na to, jak média vytvářejí určitý obraz skutečnosti, na čemž se svou měrou podílí i kinematografická díla se svou schopností skutečnost přepsat. Jonathan Liebesman naopak shaky-cam zvolil pro dosažení větší uvěřitelnosti, kdy se nepolemizuje s tím, nakolik jsou věci nám prezentované prostřednictvím různých mediálních kanálů pravdivé. Od sebereflexivnosti se zde posunujeme k sebepotvrzování, což stvrzují vojáky v televizi viděné a následně v akci verifikované záběry mimozemské invaze. Vyprávění se řídí videoherní logikou (rychlé shrnutí výchozí situace, v krátkých medailoncích představeny postavy s minimální možnou psychologií a snadnou rozlišitelností díky jejich typizaci, postup po misích vstříc většímu počtu nepřátel, zatímco se za akce seznamujeme s fungováním světa), což má vést k maximální možné imerzi. Nemáme si uvědomovat celospolečenský dopad něčeho podobného, jak nasvědčuje jednak patřičně blockbusterově epická a nad obrazem dominující hudba Briana Tylera, jednak žánrová uvědomělost, kdy postavy vedou dialogy odkazující k jiným kinematografickým dílům a hereckým osobnostem, sebeironicky se porušují klišé (viz výbuch helikoptéry). Zastírá se tím, že zatímco pozornost odvádí svým netradičním uchopením jisté prvky, jiné - sloužící propagandě - jsou umocněny, až by zelený baret John Wayne zrudnul závistí, když na místo jednoho dítěte je jich rovnou několik, aby mohly být rekrutovány do armády (atd. apod.). Takhle bych mohl pokračovat do nekonečna, ale mám za to, že SVĚTOVÁ INVAZE se může zamlouvat jen třem typům lidí: 1.) zarytým republikánům, pro které jsou podobně historicko-politicky nemístné ZELENÉ BARETY Johna Waynea (u Liebesmana Vietnam nahradil Irák) pohádkou na dobrou noc; 2.) totálním ignorantům, kteří jsou necitliví vůči otázkám filmové formy a významů; 3.) jedincům s velice specifickým smyslem pro humor, kteří se dovedou podvratně bavit na úkor vložené ideologie, a přitom oceňovat vysoké estetické kvality (což o to, ŽID SÜSS je taky v mnoha ohledech z hlediska stylu pozoruhodný). Sorry, nespadám ani do jedné z výše zmíněných skupin. (29.03.2011)

Krajně nevyrovnaná záležitost, která si půjčuje ze všeho možného (od Black Hawk Down přes Válku světů a District 9 až po Green Zone), přičemž ale povětšinou jen recykluje slabší aspekty těchto svých vzorů. Pvní část filmů je naprosto super, v momentě, kdy se na plátně objeví provařená držka Michelle Rodriguez to ale všechno klesne o jednu úroveň níž... Naprosto epické a opulentní momenty jsou střídány jinými, naprosto nezvládnutými, nechtěně směšnými, nefunkčními a mizerně provedenými. Neutuchající akce je sice super a daří se držet napětí, je ale ničena silně proměnlivými triky (jejichž úroveň kolísá od solidních až po vyloženě mizerné) a scénář, byť z větší části omezen na vojenské pokřikování, dokáže zcela nečekaně kouzlit tak šílená WTF, že je to skutečně pouze a jedině k pláči smíchy (a nemám teď na mysli patos, který k tomu vojenskému prostředí tak nějak patří a vadí mi, stejně jako anonymní a nepřehledná akce, výrazně méně, než u filmů s větším důrazem na civilní postavy). Jediným neoddiskutovatelným kladem je tak Aaron Eckhart, Liebesman ale není dostatečně dobrý režisér, aby dokázal ustát z totální prdele vytažený scénář Christophera Bertoliniho. A scénář v tomto případě skutečně pohřbil celý film tak, jako Los Angeles pohřbily hromady suti. (10.03.2011)