Devatenáct klavírů

Po uspokojivě nadprůměrném Muži a stínu a uspokojivě průměrné Zlé minutě přichází malý klenot - Devatenáct klavírů. Atmosféra předmnichovského Československa je dokonalá se vším všudy, zápletka téměř holmesovská a herci do jednoho výteční. Kromě přesného Miroslava Donutila exceluje Ondřej Vetchý překvapivě jako poměrně drsný inspektor Tykač, Radkovi Holubovi jsem toho moulu a žlučníkáře taky sežral i s navijákem. Velice potěšily i vedlejší role - zajímavou postavu ztvárnil Michal Pavlata, krásná a tajemná Monika Hilmerová, ještě krásnější a ještě tajemnější Klára Issová či v neposlední řadě chladnokrevný esesák v podání Martina Stránského. Už dlouho mě takhle žádný český TV film nepotěšil. 90%. (31.08.2011)

Asi to bola iba zvedavosť, vďaka ktorej som dopozeral film, ktorý si to nezaslúžil. Za priemernosť pravdepodobne môže vďačiť už literárnej predlohe. Ale ani Dušan Klein sa príliš nesnažil, aby z filmu sňal časť jeho literárnosti a nahradil ju akciou za predpokladu, že nebude pôsobiť tak trápne, ako záverečná strieľačka. Film chvália za vykreslenie dobovej atmosféry. Nie som si vôbec istý, či právom. Aj Schulhoffove detektívky som označoval za priemerné, ale bol to lepší priemer. (19.07.2021)

Chyba ve filmu: Při potyčce se svou ženu shodí inspektor Tykač (Ondřej Vetchý) hromadu gramofonových desek značky Supraphon (v příslušných obalech). V roce 1937 se však značka Supraphon pro desky nepoužívala, to se dělo až po roce 1948 (navíc ve filmu použité desky mají etiketu typickou pro padesátá léta). (11.06.2013)

Predlohou tohto výborného filmu je rovnomenný román Emila Vachka, ktorý vyšiel v roku 1964. O čo ide, karlovarska továreň na klavíry Orfeus, keď záhadne zmizol jej majiteľ, podnik za podozrivých okolnosti prešiel do rúk nacistov. Všetkých devätnásť vyrobených klavírov sa predalo pod cenou a až potom nacisti zistili, že v dvoch klavíroch boli uschované šperky a peniaze, ktoré si heinleinovci z karlovarska chcú privlastniť na financovanie svojho politického boja. Dej filmu je situovaný do obdobia tesne pred Mníchovskou dohodou, obsadením Sudet, kedy Česi museli utekať z Čiech hlbšie do vnútrozemia, zhabaný im bol majetok nemeckými spoluobčanmi. Tu sa v prvom rade preukazovali povahy ľudí, ktorí dlhé roky bývali tesne vedľa seba. Pre zaujímavosť v roku 1937 nebol v Karlových Varoch ani jeden obchod s českým názvom a o chvíľku nebol v češtine žiaden nápis. Všetko v nemčine. Zaujímavé bolo aj hlásenie sa k nemeckej menšine, kedy až 90 % obyvateľstva na karlovarsku tvorili Nemci. Tieto fakty s narastajúcim nacizmom, ktorý postupne získaval na sile je nevyhnutnou súčasťou tohto filmu. Skutočným nepriateľom vyšetrovateľov nebol iba páchateľ ale aj pronacistický zmýšľajúci ich nadriadení. K 1.7.1939 bolo evidovaných celkom 171 401 utečencov z pohraničných oblastí smerom do vnútrozemia. Z toho bolo 141 037 Čechov, 18 673 Židov, 10 496 Nemcov (50 000 štátnych zamestnancov tam ešte ostávalo). Nech sa takáto história už nikdy neopakuje ! (07.08.2020)

Jak jsem již zdůraznil na jiném místě, česká literatura neměla ve svém jádru nikdy na výběr mnoho kvalitních autorů kvalitních detektivních příběhů. Jednoho ale přece. Emila Vachka. Tento prozaik, dramatik, novinář a de facto zakladatel klasické české detektivky (před ním se o kriminální žánr pokusil pouze Karel Čapek svými Povídkami z jedné a druhé kapsy) vlastní ještě jedno prvenství: je tvůrcem prvního ryze českého detektiva. Inspektor Klubíčko je starý mládenec a samotář, moudrý a zkušený muž, znalec starých noblesních mravů. Potrpí si na dobré oblečení, kouří dýmku a drahé doutníky, pije kvalitní koňak, je milovníkem dobré kávy a bibliofilií, má však také smysl pro humor a bystrý analytický rozum, který mu umožńuje řešit kriminální případy s lehkostí a bravurností. Je vždy víc osobností než pouhým strojem na myšlení, své povolání provozuje spíše jako umění než jako řemeslo. Na filmovém plátně jsme se s ním mohli poprvé setkat už v roce 1933, kdy vznikla adaptace Vachkova románu Muž a stín pod názvem Vražda v Ostrovní ulici s Jindřichem Plachtou v titulní roli. Zcela jinou a osobně se domnívám, že autorově vizi bližší formu zaujal Miroslav Donutil ve volném cyklu, jež prozatím KLAVÍRY uzavírají. V případě dvou předcházejících inscenací bychom mohli o jejich kvalitě široce spekulovat, ve třetí variantě překvapil režisér Dušan Klein až nezvykle precizním přístupem a pečlivě vypracovaným scénářem, který je dílem Vladimíra Fanty. Závažnost doby, v níž se příběh odehrává (duben 1937, tedy necelé dva roky po rozhodujícím vítězství Henleinovy Sudetendeutsche Partai v republikových volbách), je situována do konfliktních Karlových Varů, ale kontroverznost se objevuje i v pražských intermezzech, kde vládnou až příliš loajální stanoviska vůči vládě. Brilantně rozehraná hra, v níž zprvu není jasné, kdo bude závěrečným vítězem, se může spolehnout nejen na špičkovou dobovou výpravu, ale také na vynikající herecké obsazení. Vedle Donutila bych upozornil na Vetchého, Holuba, Hilmerovou, Maryšku a nedávno zesnulého Václava Mareše ve skvěle zahrané roli policejního prezidenta. Roztomilým bonbonkem byla etuda Romana Vojtka, poukazující v silně karikaturní tónině na blazeovanost tehdejších filmových hvězd. Celkově se cítím mile překvapen a rozhodně bych nad domácí tvorbou klasických detektivek nelámal hůl. Čerpat je, zdá se, stále odkud a sejdou-li se pod jednou střechou takové osobnosti jako Klein nebo Donutil, není důvod se jakkoli znepokojovat. Ačkoli, jak se říká, třikrát a dost. V případě inspektora Klubíčka by to byla ovšem škoda. (07.08.2010)