DonT Stop

Na punk rocku som vyrastal a aj keď je to už dávno, také London Calling stále považujem za najlepší album všetkých čias. Don't Stop ale nie je film o punk rocku. Don't Stop je iba povrchný pokus jedného diletanta urobiť si meno. Celý film neobsahuje jednu uveriteľnú scénu či emóciu, jeden uveriteľný dialóg ani herecký výkon. Každý zvrat tu prebieha za pomoci deus ex machina, klišé skáče na klišé, herci sú trápni, je to tendenčné až hrôza a celkovo sa za tento zlepenec falošných spomienok a výpovedí, veľmi veľmi hanbím. No Future v rámci Řeřichovej kariéry. Strč si to do prdele a nehraj sa na pankáča! Takto skurviť tak zaujímavý námet, to sa len tak nevidí. A kritizovať The Clash? Mal som chuť dať tam odpad. (24.03.2013)

CITÁT - Tvá země se jmenuje Československá socialistická republika........... Filmový polodokument o problémech hudebních kapel za totality. Svým obsahem se řadí někam mezi Horkou kaši a Pražákům, těm je hej. První jmenovaný je tak trochu o metalu, druhý je o rocku a tento je o punku. CITÁT - To byl nějakej zkurvenej cholerik z kolbenky........... Tenkrát, stejně jako dnes, je jednoduché založit kapelu. Ale hraní na veřejnosti to už byl průser, když jste se vymykali daným standartům. A navíc se jménem kapely Emile Buisson, ikdyž řada lidí netuší kdo to je, nebo byl. CITÁT - Správnej punkáč žije v garáži nebo ve zkušebně. Ty splňuješ obojí............. PUNK' S NOT DEAD. Dobře víme, že až skončíme tlustý, plešatý a připosraný, budeme říkat, že to nejlepší je už dávno v prdeli. Koncert v kulturním středisku "Budoucnost" byl masakr. CITÁT - Co je to za manažera, když si nechá srát na hlavu? Zajímavý leč ohraný příběh kapel té doby. (07.04.2013)

Nevěřil jsem, že lze natočit v zásadě apolitický film o punku. Až do zhlédnutí DonT Stop. Nejspíš to nebyla žádná selanka, jít v období normalizace proti shora diktovanému „normálu“, jenomže film vynakládá minimální úsilí, aby nás o tom přesvědčil. Chybí v něm prvek pro drama zcela klíčový – konflikt. Vyprávění je strukturované jako řetězec hudebních výstupů, propojených v důsledku zcela nepodstatnými dialogovými scénami (rozhodnutí postav nejsou nijak psychologicky motivována – Miki v závěru „procitne“ stejně náhle, jako svůj názor na něj změní jeho přítelkyně). Takřka permanentně hrající hlasitá hudba především vyplňuje děsivou obsahovou prázdnotu a vytváří iluzorní dojem, že členové Émile Buisson jsou punkeři stejně drsní jako jejich muzika. Není nám však předložen žádný důkaz podporující tuto domněnku. Rebelování hrdinů proti systému se děje, pakliže se děje, bez přítomnosti kamery. Žádné jejich a jimi vyvolané střety s mocenským aparátem neuvidíme. Vrchol anarchie v jejich podání představuje číro na hlavě, náušnice v uchu (jediná „drsnější“ scéna filmu), neúcta ke stáří (jediným zdrojem příjmu jsou pro ně očividně peníze utržené za stříbrné lžičky, které kradou dobrotivé babičce), ničení cizího majetku a svorné řvaní „No future!“ ze střechy baráku. Pochybuji, že by skupina, která tvůrcům údajně posloužila za předlohu, provokovala establishment stejně málo a proplouvala normalizační realitou stejně hladce. Motivace postav jsou nejasné. Měkkosrdcatí pankáči přežívají z koncertu na koncert, nadávají na poměry a mnoho nedělají, aby situaci změnili. O přání vytrhnout posluchače z letargie kulturním šokem Miki sice mluví, ale ke konfrontaci vyloučených živlů s konformně žijícími dojde za celý film jedinkrát, a to spíše omylem. Řeřichův debut není jen apolitický, ale také vizuálně líbivý. Nekoná se žádná undergroundová estetika ošklivosti. Když už jsou záběry vizuálně posunuté mimo televizně-seriálovou šeď, pak paradoxně směrem ke „cool“ reklamní efektnosti (s níž má režisér bohaté předchozí zkušenosti). Nepřipomínat se nám doba dění archivními týdeníkovými záběry, rychle zapomenete, že vlastně sledujete příběh z normalizace. Namísto postupného směřování k určitému zvratu přichází dramatický zlom znenadání, ve chvíli, kdy je nápad „parta pankáčů na turné“ scenáristy vytěžen (přičemž reálný potenciál tématu zůstává takřka nedotčen). Následkem je zarážející zkratkovitost a rušivá změna atmosféry z pohodového hudebního filmu v něco jako psychologický thriller. Smysl pro hodně cynický humor tvůrci, bohužel nezáměrně, projevují v uvědomělém závěru, jakoby důsledně poučeném stanovami SSM. Ti, kdo punk stále nepovažují za mrtvý, si na opravdu punkový český film budou muset počkat. Podle DonT Stop je totiž tuzemský punk nonstop bez života již od osmdesátých let. 35% (08.06.2012)

Znacne sympatickej pocin. Jen trpi hrozivou formalni neupravenosti, neuhlazenosti a zbytecnou interierovosti. Plus v nem nektery sceny svoji nadbytecnosti a nekoherenci pripominaj na rychlo vsazovany kamerovy cviceni. Pekna myslenka se tu pere s krapet odflaknutym zpracovanim, a to je dost skoda, protoze uz takhle, vinou svyho tematu, to film nebude mit pri hledani divaku snadny. Snad kdyby byl tenhle snimek o poznani vetsi rebel, ale to on neni. Naopak, ma v sobe vic konvencnosti nez se muze na prvni pohled zdat a ve finale si dost potrpi na doslovnost. Napady mu ale nechybej. Jen me krapet dere, ze se po jeho zhlednuti uz zase cejtim starej :o) 65-70 % (06.06.2012)

Vzestupy a pády mladých duší toužících po životním dobrodružství a neprůstřelné svobodě - takřka nemožným věcem ve vládnoucím komunismu. I když mě přinutil konec spíše než uvažovat se opět podivit jak skvěle se dá zabít slibný a rozehraný herecký koncert s nadupanou hudbou - líbil by se mi mnohem více ten konec symbolizující "ticho po pěšině" a možnost otevřeného a méně sentimentálního konce. Nikdy se mi punk nelíbil a pokud se dočista nezblázním tak ani nezačne, ale taková ta atmosféra čišící i z nových slibných tváří se nedá jen tak odhodit do koše. Oceňuji odkaz na The Clash, protože jako správný milovník hudby si občas nechám poradit z filmů :-). Dalo by se říci, že na české poměry slušná podívaná. (03.02.2013)