Kawasakiho růže

Že Hřebejk Chudíkovu roli původně chtěl dát jistému českému režisérovi, je jen nicotná perlička ze zákulisí. Že jsem u Kawasakiho růže pořád myslela na Svědomí, už by mohlo něco znamenat. Když se diskuse po projekci okamžitě stočila k Vyššímu principu, nebylo pochyb o tom, že česká kinematografie je jeden velký Krejčík. Ale k věci: Postava Luďka je vážně geniální dramaturgický manévr. (15.12.2009)

Tohle drama je nezvykle hořké, chvílemi se pousmějete, chvílemi povzdechnete. Pokládá spoustu otázek, na které si musíme odpovědět sami cestou z kina – což je dobře, filmy, které v divákovi vzbudí úvahy nad vážnými událostmi jsou vždy přínosné. Neříkám, že kvalitní. Jistě že má Kawasakiho růže své mouchy. Pojednává ale o tématu, které si o zfilmování vyloženě říkalo. A to zfilmování se panu Hřebejkovi překvapivě povedlo. (07.11.2010)

Před pár lety jsem v jednom ze svých komentářů psal, že v tvorbě Jana Hřebejka se máme na co těšit. Jsem rád, že jeho poslední film potvrzuje kvalitu. Ze špičkového regionálního režiséra tak vyrostl špičkový evropský režisér a možná (a já bych mu to moc přál) dojde jeho tvorba k uznání i ve zbytku světa. ... Kawasakiho růže je čisté drama, natočené tak přesvědčivě a silně, že ve mně doznívalo ještě několik dní. ... Na komedie na čas zapomeňte pane Hřebejk. TOHLE je parketa, na které umíte skvěle tancovat ... (23.08.2010)

Pravda anebo lež? Vina anebo nevina? Kdo se v tom má vyznat a nakonec je stejně jedno, kterou variantu si vyberete. Režisér vám stejně žádný prostor na rozmyšlenou nedá. Mistr Hřebejk točí poslední dobou prapodivné filmy z nichž se nepříjemně vytrácí jakýkoliv divácký prožitek. Ten je jen a pouze přetransformován do sterilního celku s nijakým vyzněním. Film už pár minut po svém začátku je divně koncipovaný a dost nepřehledně podávaný. Z hereckého hlediska je tohle drama odvedeno dobře, ale víc jak jednou se stejně na tenhle film nedá podívat. Dlouho jsem neviděl, aby drama s takovým potenciálem bylo tak neživotně podané. Každá scéna zde trvá déle než je záhodno. Hřebejk postupně ignoruje filmové prostředky a převažují sáhodlouhé dialogy. Není divu, že po statických dialogových scénách se toho ke mně moc nedostalo. Div, že jsem to dokoukal. A nepřišla ani žádná katarze se závěrem. Jen velký pocit nedobrého přístupu k velmi ožehavé látce. Ke mně dolehla jen vzdálená ozvěna filmů na podobné téma, které si možná nezískaly takovou pozornost jako tenhle, ale byly divácky natočené. O tomle to spolehlivě neplatí. Mé hodnocení: 40% (15.03.2013)

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. (11.12.2009)