Kawasakiho růže

Kawasakiho růže je pro mě velkým zklamáním a selháním Jana Hřebejka a hlavně oceněného (proč?) Petra Jarchovského. Necelou hodinu film nevyzníval zas tak špatně (i když vztahový trojúhelník vypadal dost nereálně a pochybně), ale pak se něco zlomilo a celé dílo jsem s nechutí dokoukával. A podařilo se mi to asi jenom díky výborným hereckým výkonům Martina Huby, Dany Kolářové (její "lesní" scéna byla hodně silná) a Ladislava Chudíka. Na druhé straně, role Antonína Kratochvíla mi postupně extrémně začala lézt na nervy, stejně tak postava Lenky Vlasákové, přestože ji nezahrála špatně. Takovéhle vyrovnání s minulostí (značně vykonstruované), nechť si čeští tvůrci raději příště ponechají sami pro sebe. Hodnotím slabšími 3*, a to jen kvůli již výše zmíněným 3 hercům, kteří si nižší hodnocení za svou odvedenou práci v tomto filmu nezaslouží. (21.07.2011)

Pravděpodobně nejupřímnější český film za několik let. Pod pozlátkovým obrazem, blyštícím se téměř bezchybnou stylistickou režií se ukrývá tolik dechberoucích dialogů a monologů, že jsem téměř nestačil popadat dech. Jestli se Hřebejkovi něco povedlo na výbornou, tak je to přirozená realističnost všech postav. Ty v sobě mají nejen mnoho "dobrého", ale i naturalisticky "zlého", a žádná bytost na plátně zde není černobílá. Naopak, takovou paletu barev jsem na evropské poměry doposud nezažil. Výborná selekce herců. Scéna matky s dcerou v lesíku byla hodně silná, zapamatováníhodný je také hořkosladký konec. Drama jako vyšité (od režiséra převážně komedií to byl odvážný krok), na jaké nezapomenu, a jež doprovází onen zvláštní pocit, že i když je nadprůměrné kvality, do nebes jej vynášet nebudu. Líbilo moc, ale něco chybí. Napodruhé snad zjistím, co. (16.01.2010)

Hodně zajímavý a originální námět si pro nás Hřebejk připravil. Konečně se opět na chvíli odtrhl od komedií a natočil opravdu zajímavý film, který mě po historické části příliš nic neřekne, protože jsem v té době nežil a nemohl zažít nenávist vůči komunistickejm sráčům nebo zběhlíkům, ale na druhou stranu mu nádherně ukázal mysl obou stran. A to za to určitě stojí. Hodně tomu dopomáhají i samotné dialogy. Ze začátku to na nich sice příliš vidět není, ale od půlky filmu, kdy se film začne odehrávat i jinde než v Česku, to bude mít spád. Krom toho jsem byl i rád, že jako divák českého filmu jsem měl tu čest navštívit i jinou zem, než tu naši. Podstatný je ale stejně příběh, který je jasně daný a dost možná první vlašťovkou dalších příběhů, které se budou zaobírat podobnou tématikou do budoucna. Bůhví. Každopádně je to pro mě pořád lepší vysvětlení totalitního režimu, než když se ptám od mládí táty zdali by mi řek, kdo u nás v ulici byl komunistická špína. Odpověď jsem nikdy nedostal, protože nevěděl nebo se o tom nechtěl bavit. Já ale odpověď znát chtěl, chtěl jsem vědět, jak se ten člověk dneska má, co dělá, zdali uvažuje stejně jako tenkrát. Tady jsem konečně tu odpověď dostal. Sice ne přímo, ale částečně určitě. (08.06.2010)

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. (11.12.2009)

Tohle drama je nezvykle hořké, chvílemi se pousmějete, chvílemi povzdechnete. Pokládá spoustu otázek, na které si musíme odpovědět sami cestou z kina – což je dobře, filmy, které v divákovi vzbudí úvahy nad vážnými událostmi jsou vždy přínosné. Neříkám, že kvalitní. Jistě že má Kawasakiho růže své mouchy. Pojednává ale o tématu, které si o zfilmování vyloženě říkalo. A to zfilmování se panu Hřebejkovi překvapivě povedlo. (07.11.2010)