Kawasakiho růže

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. (11.12.2009)

V první půli, kde se řeší rodinné vztahy, mindráky, nevěra a vážné onemocnění, film díky nadhledu, velmi slušnému hereckému obsazení a Hřebejkově režijní profesionalitě funguje velmi dobře a i přes určitou absurditu viděného je to tak říkajíc ze života. Ve druhé půli, v podstatě od momentu, kdy se děj přehoupne do Švédska a začnou se řešit problémy s hrdinovým selháním při kontaktu s STB, začne celý projekt nějak zadrhávat. Takhle totiž vypadá vyrovnávání s naší minulostí v představách našich intelektuálů, nikoliv v reálném životě, a to nejen u nás, ale i kdekoliv jinde ve světě. Německý nebo japonský hospodářský zázrak budovali často bývalí váleční zločinci, esesáci a příslušníci NSDAP a luxus kritického hodnocení minulosti své vlasti si mohla dovolit až následující generace, která v tom nebyla osobně namočená. A v drtivé většině případů nedošlo ani k takovému vyrovnání jako v Německu. V Sovětském svazu bylo za deset milionů mrtvých postaveno před soud pět mužů, a to ještě v rámci mocenského boje v politbyru. Věřím tomu, že ve velmi individuálních a řídkých případech se nějaký fízl nebo donašeč své oběti omluvil, ovšem v soukromí. Takový sebemrskačský postup, jaký zvolil Hřebejkův hrdina, je daleko hloupější než snaha násilného pedofila očistit své svědomí na kongresu zasloužilých matek. Zápletka je vykonstruovaná, některé scény a dialogy zavání patosem a nebýt profesionality Martina Huby, dopadl by výsledek i hůř. Celkový dojem: 70 %. (21.03.2010)

Díky hudbě a hercům emocionálně konzistentní drama (bez přívlastku, což není u Hřebejka obvyklé). Navzdory tomu, že se po celou dobu „neusadí“ – odhaluje stále nové postavy, nemá jasně daného vypravěče, skáče po dějové ose. Tato struktura, zjevně inspirovaná postupy investigativních dokumentů, vždy plně neslouží dramatu, někdy jej naopak zbytečně drolí na řadu fragmentů, ale obohacuje film o jakousi pravdivostní hodnotu. Není těžké mu uvěřit, třebaže pár hlášek těžko zakrývá, že se zrodily v hlavě scenáristy, nikoli hovořící postavy. Kawasakiho růže je za dlouhou dobu Hřebejkovým nejsmysluplnějším filmem. 75% Zajímavé komentáře: Cival, Marigold, gudaulin, Mulosz, Sandiego, SeanLSD, ZkuKol, BDMarty007, Don Kryspin, Autenticita (11.07.2014)

Divný film, u kterého jsem měl během jeho sledování, ale i po jeho skončení, jakési zvláštní a rozporuplné pocity. Na jednu stranu vynikající příběh, který je zajímavý a který postupně graduje, ale na druhou stranu forma vyprávění, díky níž jsem měl několikrát chuť, především během první půl hodiny, sledování tohoto filmu ukončit. Když přijde chlap s milenkou za svou přítelkyní, v klidu si tam sednou a začnou mluvit o nějakých vnitřních hlasech, tak jsem už sahal po ovladači, že ten film opravdu vypnu. Naštěstí jsem to neudělal a on se z toho vyklubal zajímavý příběh o udavačství za socialismu. Ale ten začátek, ta první půlhodina, ta tenhle film v mých očích hrozně degradovala a už jsem se po celý zbytek filmu nemohl zbavit zvláštních dojmů, že tohle je divný film s nadprůměrným příběhem. Potom přišlo pár zajímavých scén, jako zajímavá hádka odehrávající se na chatě mezi Lenkou Vlasákovou a Danielou Kolářovou, pak samozřejmě další vynikající scéna s panem Chudíkem, který svůj part zvládl naprosto bravurně, a nakonec si celý ten film u mě napravil repatutaci natolik, že jsem ochoten ho označit jako mírně nadprůměrný, což v praxi znamená, že ode mne získává tři hvězdy. Nebýt toho zvláštního začátku, mohlo to být samozřejmě mnohem lepší. (18.11.2010)

Určite zaslúžene jeden z naj českých filmov roku 2009. Trošku pomalší rozbeh v úvode, ale ak dáte filmu 20-30 min. , tak sa možno zahryznete rovnako ako ja. Film obsahuje minimálne tri veľmi silné scény, v ktorých vždy dominuje iný herec či herečka. Tešil som sa na L. Chudíka, ktorý svoje kvality potvrdil a jeho chladný, "eštebácky" pohľad i rozhovor bol naozaj jednym z vrcholov filmu. Nehovoriac o tom, že ma prekvapila jeho dobrá čeština - no to musia posúdiť češi. D. Kolářová ma absolútne dostala svojim nervovým výlevom pri scéne obhajoby svojho muža. To bol herecký koncert najvyšších ba až oscarových kvalít. Ďalší slovenský zástupca M. Huba je často obsadzovaný v českých filmoch a veru právom. Dobrá čeština, charizma, výborný herec, no čo viac dodať. Záverečná scéna prevzatia ocenenia a následný monológ je spomínanou treťou silnou scénou a určiť z nich tú najlepšiu sa asi nedá. Hřebejk opäť potvrdil svoje kvality a češi opäť zabodovali. Aspoň u mňa. 80%. (03.02.2011)