Sherlock

*První dvě řady mohly uspokojit každého, na jemné škále od průměrně chytrých a středně odvážných produktů doby, jež stačí nakrmit detektivkou a kros-žánrovým humorem, až po ty neijnteligentnější, tzv. sociopatické jednotlivce (ač se právě tak dá uvažovat o individuofóbii společnosti, která panikaří z vyspělých jedinců), kteří v seriálu spatřovali naději na zbrusu nové a nově přitažlivé (new sexy), tercimileniální pojetí základních životních hodnot jako je hra, partnerství, přátelství či nepřátelství (jak už se dnes běžně zaměňují podle Nolana - viz trilogii Temného rytíře), identita, síť vztahů čili společnost a svoboda či zajetí v ní, z toho postulovaná logika konání i nahlížení a z ní vyplývající cena určitého života vs. specifická informace atd. atd. *** První dva díly třetí série sice vtipně pohřbily laciná očekávání většinové masy diváků, jež to kvitovala vděčně a s oddaným potleskem, aniž by byla s to rozeznat, že jinak jsou neústrojné, vyprázdněné a laciné jako televizní přestávka s koťátky v košíku, že se tu bez náhrady pohřbívají i mnohem závažnější přísliby a vyhlídky a že se navíc jedná o velice nedůstojný ceremoniál. Závěrečný díl třetí řady pak přirozeně nemohl být dostačující náplastí na způsobenou bolest, takže se o to sebekriticky (tolik uznání tvůrcům patří) ani nepokoušel, ale navíc se v něm mezi řádky strategicky přiznává, že celá třetí série byla vlastně jen omezenou kratochvílí, interludiem, jež tvůrcům možná získává čas a oddaluje skutečné rozřešení všech zauzleností, jimiž se s námi seriál na konci druhé řady rozloučil, na příště. Tím si seriál zachovává jak přízeň mas, tak si i dopředu zajišťuje pozornost oněch několika (snad alespoň desítek mezi milióny) z dobrého důvodu zklamaných ostražitých diváků, kteří nyní nemohou jinak, než ještě dát tvůrcům šanci a zjistit, zda čtvrtá série do té středověké společenské etiky (-- neboť s letopočtem se posouvá i měřítko a rozlišování dobra a zla, jak se jím vládlo lidským životům ve druhém miléniu, už i dvacáté století s jeho jezovity, trpiteli i kacíři zahrnuje do éry středověku --) řízne alespoň tentokrát tak odvážně, jak seriál sliboval, a připraví nám skutečný new sexy spirited mind blower. *** Přes evidentní otravnost, nedůstojnost a přebytečnost třetí série nemůžu snížit hodnocení ani o cípek hvězdičky za to, co bylo tak jako tak v prvních dvou brilantně zaseto, navíc s mžikající částečkou naděje, že tvůrci jenom přirozeně oddrenážovali nahromaděný masmediální tlak a čtvrtá série v klidu naváže na podstatu a existenciální jízda bude pokračovat dál. (29.01.2014)

Britské puntíčkaření a retrolook (v Londýně se ho dá docílit velmi snadno i s celým zástupem mrakodrapů a přerostlým Ruským kolem) v kombinaci se sitcomově kulometnou vyřídilkou a hravými vizuálními nápady (smsky přímo na obrazovce, šíleně deformované záběry (McGuiganův trademark) posilující dojmy ze zběsilých honiček, CSIčková vizualizace Holmesových dedukcí) staví tuhle adaptaci někam mezi starou dobrou sherlockovskou klasiku a novodobou verzi s Downeym (z té si půjčuje zejména říznější hudbu a tempo). Martin Freeman v zasmušilé poloze překvapením, Benedict Cumberbatch možná i televizním objevem roku plus tolik narážek na jejich snad příliš těsný (přitom se teprve rodící) vztah, odkazů na předlohu (ovšem nikoliv beze změn, takže i fanda je napnut do poslední chvíle) a soudobých vtípků, kolik divák unese. A jsem si jist, že nad tímhle uznale kývne jak postarší rodilý Brit, tak nadržený seriálový všežravec v srdci Evropy. Nezbývá než doufat, že po úžasně rozpustilém pilotu nezačnou docházet nápady. Vzhledem ke kvalitě britských (mini)sérií máme ale slušnou šanci na to, aby tahle nesmrtelná literární klasika dostala další upgrade, který k ní přitáhne nové fanoušky. Game is on! (01.08.2010)

Po úmorném dvouletém čekání, kdy se všechny cumberpičky snažily uměle oplodnit z prachu na Benediktových plakátech, jsme se konečně letos v lednu dočkali regulérní třetí řady a dřív, než jsme se stihli nadát, bylo zase po všem. Tvůrci se však nečekaně rozhodli jiným zcela odlišným směrem a místo trávy začali evidentně konzumovat kokain, neboť třetí řada se komplexně odtrhla od vžitých standardů a konzervativní fanoušci bez špetky inovátorského ducha začali demonstrativně vyhrožovat skoky ze střechy Jedličkova ústavu. Mně osobně se to však kurevsky líbilo a během třetí sérky jsem nejen močil blahem do svých plen. Netřeba dodávat, že jsem odjakživa fanatickým fanouškem cynického panice a jeho hobitího přítele a úspěšně se snažím být ve všech aspektech jako oni; zneužívám ženy a jejich city, nevynechám příležitost k dehonestaci všeho živého a pohrdám vlastními rodiči. Na nedělních kroužcích Umění dedukce jsem již nasbíral mnoho zkušeností a dokáži brilantně pouze podle hovna v záchodě vydedukovat, že tady někdo zapomněl spláchnout a podle pubického ochlupení mezi zuby moji sousedky, že včera zase dělala blowjob bráchovi. Prostě stručně řečeno, ten seriál mi hodně dal a už se nemohu dočkat čtvrté série a těch nekonečných, bolestivých masturbací nad fejsem paní Hudsonové. (28.01.2014)

Detektivky jsem nikdy nemusel. Knižní ani televizní. Kdy jindy bych měl dát šanci těm knižním, když ne s příchodem Cormorana Strika (J.K. Rowling a.k.a. Robert Galbraith, vřele doporučuju), a kdy jindy bych měl dát šanci těm televizním, když ne s příchodem Sherlocka? Já totiž Stevena Moffata miloval ještě v době, kdy to nebylo v módě, kdy ho v ČR znalo jenom pár vybraných fandů Couplingu. Po třech minisezónách Sherlocka musím s potěšením konstatovat, že ani tentokrát nezklamal. Znovu a znovu totiž dokazuje, že je mistrem point, a je jedno, jestli zrovna píše lechtivou komedii, epické sci-fi, nebo supercool kriminálku s kulometnými dialogy. V jeho podání mě zkrátka baví i tahle dvojka sestávající z arogantního vševěda a loajálního sidekicka, ke které bych si jinak cestu hledal jen těžko. Moffat staré známé příběhy kombinuje, převrací vzhůru nohama, a šperkuje humorem sobě vlastním, herci jsou bez výjimky přesní, a divák se pak jen těžko rozmýšlí, jestli mít nejradši Sherlocka, Watsona, dobrosrdečnou paní Hudsonovou, démonického Moriartyho, nebo geniálního Mycrofta (poslední dva jmenovaní jsou dost možná mí osobní favoriti). Není to dokonalé, některé díly místy váznou, některé dedukce působí až příliš vykonstruovaně, a na to, že je Sherlock schopný z půlvteřinového pohledu vydedukovat, co jste měli před měsícem k snídani, mu některé myšlenkové pochody trvají nelogicky dlouho, ale.. Komu to vadí? (02.09.2014)

První série ****, druhá série *****, třetí série *****. Nikdy bych nevěřil, že lze osobnosti Sherlocka Holmese i doktora Watsona tak elegantně přenést do současných reálií a nechat je řešit zapeklité případy moderní doby, kdy leckteré sice evokují literární klasiku, leč jen názvem a egoisticky razantním stylem Sherlockova vyšetřování. Benedict Cumberbatch se výzvy zhostil na výbornou a Martin Freeman se z Hobitína do Londýna přesunul též naprosto hladce. Originální zápletky a to, s jakou lehkostí Sherlock "čenichá" po stopě, to prostě stojí za vidění i opakovaně. (05.06.2014)