Ten třetí

Je sice hezký, že má film jakousi hloubku, divák se nad ním musí opravdu zamyslet, aby ho jakž takž pochopil (těžko říct, jestli se dá pochopit vše) a že příběh začne dávat smysl až ke konci, ale to mi nevynahradí dvě hodiny nudy, nepříliš zajímavého příběhu i nevýrazných postav. Upřímně mi to dalo celkem práci se donutit film dokoukat a i když konec lehce vylepší celkovej pocit, že to přece jenom mělo aspoň nějakej smysl a myšlenku, tak to stejně nemůže zachránit film jako celek. Pro mě první větší Haggisův přešlap. (17.09.2014)

Nejhorší na sledování filmů je to, když narazíte na film, u kterého si nejste jisti jestli se vám líbil opravdu hodně a nebo jen průměrně a to je právě tenhle případ. Na začátku nás režisér seznámí se všemi postavami a pak je postupem filmu poznáváme a snažíme se přijít na to, proč jsou jejich příběhy tak důležité, že byli vybráni pro tenhle film, ale to nejlepší na celém filmu jsou konce příběhů. Je to opravdu psychicky neuvěřitelně silné, hlavně s Milou Kunis a Jamesem Francem, ale i tak mě to asi neuchvátilo natolik, abych tomu dala čtyři hvězdy. (18.03.2016)

Haggis spletité mozaiky lidských osudů zvládá z velkým přehledem na výbornou. Už jich napsal i zrežíroval několik. O to více mě zaráží jak nezajímavou a neatraktivní podívanou si pro nás připravil ve svém posledním snímku. Third Person scénáristicky moc nedrží pohromadě a ozvláštňuje jí pouze zajímavý twist v podobně prolítání dvou časových a geografických linií. Jednotlivé příběhy nedrží dohromady a jako samostatný příběh nejvíce funguje ten s Adrienem Brodym. Herecké obsazení je tu opravdu unikátní a počet velkých hereckých persón je opravdu unikátní. Nic naplat, je to dlouhé a nezajímavé. Příště prosím lépe. (20.12.2015)

Další ambiciózní projekt Paula Haggise, který to měl nejen u mě po vykalkulovaném hyperkorektním dramatu Crash lehce nahnuté, se znovu drží tradičních vzorců. Není okázalý ani výstřední, není ani polopatický. Na druhou stranu výtečně vede herce a nemůžeme mu upírat řemeslnou zručnost. Pod rouškou „klasického“ vyprávění představí několik zajímavých hrdinů, kteří se divákovi postupně dostávají pod kůži. Ten s přibývajícími minutami totiž víc prahne po tom, dozvědět se o nich další informace. Atmosféra houstne, Haggis se nebojí překvapení. V jistém okamžiku vyprávění se začneme těšit na to, jak se jednotlivé linie propojí; zda to udělal Haggis sofistikovaně, nechám na divácích. Sdělil vše tak, jak jsem pochopil, ptají se. Nebudu prozrazovat, ale je jasné, že fiktivní svět se s tím reálným proplétá velmi často a nadmíru rád. Určitě leckomu dojde, že Mila Kunis dělá housekeeping v New Yorku, zatímco k její zásadní ztrátě papírku s adresou dochází v Paříži, kde se odehrává příběh Liama Neesona a Olivie Wilde. A leccos dojde i beze slov, což je o to cennější. Je asi zřejmé, že Haggis na to mohl jít s mnohem jasnější formou, nešel, jeho záměrná volba, holt nemůžeme mít všechno na zlatém podnose (i tak si myslím, že závěr měl být lépe dramaturgicky uchopený). O důvěře, vině nebo odpuštění se toho dozvíme docela dost. Navrch si užijeme změny nálad Olivie Wilde, netradiční romantiku v podání Adriena Brodyho nebo půvab na hereckém poli začínající Loan Chabanol. (21.10.2014)

Paul Haggis vidí svět zoufale černobíle, což je znát pokaždé, když vlastní scénář také natočí. Říct, že jsou jeho postavy ploché zní jako fráze, řeknu to jinak: jsou nepravděpodobné, stejně jako situace, do kterých je žene. O něco míň to bylo znát na Crash, podstatně víc je to vidět na obdobně vystavěném Third Person. Pokud se chopí Haggisova scénáře jiný režisér, může to dopadnou dobře, jako v případě Million Dollar Baby. A pokud to zahrají dobří herci. Third Person bohužel táhne dolů i mizerné obsazení, taková Olivia Wilde je možná zajímavým způsobem krásná, ale to je tak všechno. To nezachrání ani skvělý Liam Neeson nebo Adrian Brody. (24.09.2014)