Ten třetí

Tenhle film mi dal docela zabrat. Po dlouhém přemýšlení v průběhu filmu o tom, co vlastně jednotlivé příběhy spojuje, mě na konci zklamalo, že určité prvky pouze mátly diváka, aby si celou dobu nebyl jistý, o co tam jde... Místo toho, aby děj postupně spojoval příběhy dohromady. Původní myšlenka filmu je jinak podle mě velice dobrá, herci taky úplně skvělí a Third Person by klidně mohl aspirovat i na čtyři nebo pět hvězd, ale když se film snaží z diváka dělat blbce, je tu něco špatně. (14.12.2014)

Third Person má potenciál. Zachycuje tři zdánlivě nesouvislé příběhy, mezi kterými volně přepíná a člověk jen čeká, kdy se odhalí nějaké to propojení. Reálně ale vzhledem k délce zase k tolika zvratům nedojde. Největší šok čeká diváka na konci, který mi ale trvalo delší dobu, než jsem pochopila, jak je asi myšlen a kdybych se neutvrdila čtením jiných recenzí, nejspíš bych si doteď nebyla jistá, protože explicitní to vůbec nebylo. Na druhou stranu pokud přijmete a vidíte, jak byl myšlen konec, začne to celé dávat smysl a musíte tu myšlenku a její znázornění obdivovat. (15.09.2014)

Je sice hezký, že má film jakousi hloubku, divák se nad ním musí opravdu zamyslet, aby ho jakž takž pochopil (těžko říct, jestli se dá pochopit vše) a že příběh začne dávat smysl až ke konci, ale to mi nevynahradí dvě hodiny nudy, nepříliš zajímavého příběhu i nevýrazných postav. Upřímně mi to dalo celkem práci se donutit film dokoukat a i když konec lehce vylepší celkovej pocit, že to přece jenom mělo aspoň nějakej smysl a myšlenku, tak to stejně nemůže zachránit film jako celek. Pro mě první větší Haggisův přešlap. (17.09.2014)

Plejáda známých tváří, poutavý úvod, několik příběhů, spousta otazníků. Bavilo mě to, ale postupem času poutavost i zvědavost opadala (naštěstí příběhy kompenzovaly pomalejší tempo) a ani na konci jsem nedokázal rozlousknout, jestli mi tvůrce chtěl sdělit něco víc, než jsem pochopil. Film má svou hloubku, má co do sebe, ale stále si říkám, že mi něco muselo uniknout. # [monitor, 5.1, no sub] # příběh *** | hudba *** | humor – | akce – | napětí – | pustil bych si znovu ** (14.09.2014)

Haggisův návrat k příběhovým propletencům se rozhodně povedl. Na rozdíl od Crash totiž netepe do kontroverzních společenských témat, a tedy nijak je ani sám sebe neshazuje, ale je pouze prostou, snad až egoistickou uměleckou výpovědí. Ačkoli je tedy škoda, že princip meta-narace se dá odhalit nepřiměřeně brzy, jednotlivé příběhy a jejich závěrečné prolnutí v perfektní a i tak poměrně nečekanou pointu mají v tomto neprůhledném, kousavém a (přesto/proto) citlivém pojetí nečekanou sílu. Že se tedy autorovi podařilo ukočírovat takhle komplexní představení, kde všichni Oni i Ony září, kdy do sebe nakonec všechny dílky dokonale zapadnou, a to včetně těch, které se zdály být samoúčelnou sponou, a kdy si žádná z těch hereckých osobností nekrade film pro sebe a zároveň má kvanta prostoru na vyniknutí - to je úspěch, za který si Haggis konečně zaslouží ovace ve stoje. Jediné, co mi v nich zabránilo byla dvousečnost takhle promyšlené formy, kdy jsem se kvůli neustálému rachotu mozkových závitů málem nedokázal vžít do individuálních povídek a soucítit se všemi verzemi Jeho a Jí. Bohudík však v této rovině zachraňuje co se dá znovu mistrovská hudba Daria Marianelliho. (14.01.2015)